Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.




Fireman- Tvor



Tvor – část třetí


…je tohle konec? Že by smrt?

Hmm…

To mi chcete říct, že tohle je ono? Jenom černočerná tma a nic víc? Žádná uřechtaná postavička v hadru s kosou v ruce, natahující pařát chtíc po mně poplatek za převoz na tu jejich Druhou stranu?



Hernajs, tak co bude, tohle má být ta věčnost? Posmrtný život?
Tak já bych snad prosím raději to peklo, než tady čumět do blba… Nebo že by tohle měl být očistec? To je tedy docela slabota, zabil jsem sice jenom dva lidi, alespoň co vím, ale i tak bych čekal nějaký červený hajzlíky s vidlicema a škvařící se olej v rozpáleným kotli, jak se to píše v těch starejch náboženskejch knížkách…

V následujících momentech jsem expresně dostal takovou porci bolesti, že jsem ani nevěděl že tohle cítit je ještě v možnostech lidských smyslů.

A znovu…

K čemu bych to mohl přirovnat… Je to něco mezi tím, jako by si s vaším tělem pohrával řádně nasraný a trochu šílený akupunkturista, máčením v kyselině (nevím jaké, ale asi té nejhorší), a nějakým ujetým rituálem jehož hlavním cílem je co nejvíc vás zevnitř nafouknout. Prostě pech.

A zase, a… a pak jsem snad už konečně umřel…

* * *

Mutovaný leguán sleduje s mírně natočenou hlavou skupinku lidí v údolí… Jdou směrem k němu, což pro něj a jeho instinkty řízený mozek, znamená nebezpečí. Rychlý pohyb, a kámen na kterém se vyhříval je najednou prázdný, jako by tam nikdy nebyl…

Zoe, velitelka karavany, byla znepokojena. Její předsunutí zvědi se nevrátili, ani se neohlásili rádiem už víc jak hodinu. To může znamenat jen dvě věci: Za prvé, mají rozbité rádio, což je ta lepší, bohužel mnohem méně pravděpodobná možnost, nebo za druhé, že je někdo dostal…

Někdo, kdo teď určitě čeká na zbytek karavany.

Nemohou se ani vydat oklikou, protože skalní převisy a kaňony v této části pouště jsou pro vozy nesjízdné. Skrz pohoří, které leží v polovině cesty mezi Junktownem a Shady Sands, vedou jen dva relativně sjízdné průsmyky… a ten druhý je, ovšem, od toho kterým se chystáme projet, hodně daleko. Jak jinak. Pro samotného člověka nebo pro malou skupinku lidí to není žádný problém, ti se mezi kopci a skalami dokáží prodrat na menších cestách. Ale co karavana s dvaceti lidmi a šesti vozy?! Kudy ta se má procpat? Samozřejmě, že jedním z těch průsmyků a samozřejmě, že tím, který je blíž…

Zoe neměla strach z přepadu, snad nikdy nezažila cestu, na které by karavanu někdo, nebo něco nepřepadlo… Ale znepokojovalo ji, že Diego s Raulem se nestačili ani ozvat, než je někdo dostal. To jim není podobný, oni si dávají zatraceně velkýho majzla, znala je už čtyři roky, čtyři roky s nimi jezdí v jedné karavaně. A čtyři roky jsou v týhle kurevský poušti sakra dlouhá doba. Ale třeba nejsou mrtvý, třeba se jim opravdu jen porouchalo to starý rádio… Zoe zavrtěla hlavou, ani ona sama tomu nevěřila a něco si nalhávat, to nikdy nepotřebovala. Tak proč teď.
Když se Raul s Diegem neohlásili, donutilo ji to varovat celou karavanu. Většina to vzala jen s pokýváním hlavou nebo pozvednutím obočí, a šlo se dál. Brali to jako obyčejnou situaci, při který se předpokládá napadení tlupou nájezdníků, skupinou mutantů nebo něčím podobným. V pustině člověk nikdy neví, na co narazí… Zoe by to normálně vzala stejně, ale za posledních pár měsíců se ztratilo víc karavan než za celý minulý rok. Všichni to ví, ale každý, kdo se v téhle práci nepohybuje, to většinou bere jen jako náhodu. Ale Zoe se v tom pohybuje. Ona, stejně jako většina jejích přítel od Crimson Caravan si myslí, že za tím musí přece být něco jiného, než jen špinaví a špatně vyzbrojení nájezdníci. Povídačky o velkých hnědých obludách ani nezmiňuji. Zoe se pohybuje v poušti už nějakou dobu, viděla už snad všechny druhy mutantů, od Ghoulů po nebezpečný Alieny, ale všechno se to dalo zabít. Leckdy těžce, ale dalo. Pár chudáků, které někdo našel, nebo se doplazili z pouště polomrtvý žárem, vyprávělo o strašných rohatých monstrech s hnědou kůží, rychlejších než vítr a silných jako stádo brahmín. Zoe těmhle povídačkám nevěřila. A bylo jen málo těch, co jim věřilo… Zůstává nám tu ale otázka, co ty ztráty způsobuje. Zoe osobně sázela na to, že sem přitáhla nějaká specializovaná skupina nájezdníků z vnitrozemí, kteří byli mnohem lépe vyzbrojeni a jednali koordinovaně, ne jako obvyklí trhani z pustiny, používající taktiku „hrr na ně“. Možná je vedl nějaký bývalý voják, nebo narazili na nějaký skvělý sklad zbraní… Všechno jsou to ale jenom dohady. Nic určitého, to je to, co ji na tom tak znepokojovalo. Zoe si přikázala, že nad tím nebude tolik přemýšlet, snižuje to ostražitost. Raději by se měla víc soustředit, karavana právě vjela do průsmyku…

Zoe přestala přemítat… Nad vším. Její mozek si totiž udělal neplánovanou dovolenou mimo její lebeční stěny, čímž ukončil její jistě zajímavý život a naopak započal srdnatou paniku v řadách strážců karavany.

Zoeino tělo se svalilo do horkého písku. To se už většina strážců schovávala za vozy. Zoein pobočník Chiko se sice rázem posunul na velitelskou pozici, ale příliš dlouho si to neužil. Snažil se v okolních dunách a skalách tak usilovně najít střelce, že se zapomněl pořádně krýt. Takže stál přímo před vedoucím vozem karavany, když ho roztrhla raketa (ten vůz, ne Chika, vy sadisti). Výbuch ho odhodil nějakých 10 metrů dopředu, přidal mu do různých částí těla spoustu střepin a jako bonus zlámal dobrou čtvrtinu kostí v těle. Zbylí dva strážci, kteří stáli po stranách prvního z vozů, raketu zpozorovali včas, a tak se pokusili dostat z jejího dosahu. Podařilo se jim to v tom smyslu, že výbuch je neposlal pod drn, ale jen s nimi ošklivě švihnul. Vozka bohužel takové štěstí neměl, a i když se opravdu snažil, nestačil seskočit včas. Respektive seskočit ano, ale ne dostatečně daleko…
Karavana se náhle ocitla bez velení.
Zavládl chaos, obránci nevěděli kam mají střílet, ani nevěděli, čí rozkazy by teď měli poslouchat. Všude byl kouř z hořícího vozu, a snášející se trosky ze stejného zdroje. Pak se ze směru, z kterého do průsmyku karavana vjela, vynořilo několik obrovitých postav…

* * *


„Dvojka jedničce, velitelé zneškodněni.“
„Rozumim, dvojko, pokračujte v palbě, jako vždycky, pokud možno nezabíjet, jenom když zahlídnete raketomet nebo něco podobnýho.“ „Dvojka rozumí, pokračovat v palbě, zneschopnit cíle.“

Dál se éterem nesl rádiový šum. Trojka ohlásila zničení prvního vozu a omráčení dvou normálů. Trojka alias Tom nebyl sice na lidská měřítka úplně nejtupější, ale byl poslední z našeho týmu, kterému byla svěřena vysílačka. Takže byl taky poslední v řadě těch, co měli ještě dost rozumu k tomu, aby do ní neblekotali jen samý tupý kecy. Tom měl raketomet, a rád s ním ničil věci. To byl taky důvod toho, proč z prvního vozu udělal doutnající trosky, místo toho aby střelil před karavanu, jak měl nařízeno… Nebo se prostě jen netrefil, já bych si ale vsadil spíše na tu první možnost.

Střelil jsem do nohy chlápka s automatickou odstřelovačkou, který vytrvale pálil. Musel jsem přidat ještě ránu do ramena, aby toho konečně nechal.

Zbytek týmu, úderná skupina, cupovala obránce na kusy. Ono s rotačním kulometem se nedá příliš dobře střílet po nohou. Nebo alespoň ne tak, aby jste je neoddělili od těla. Když zemřelo, nebo bylo těžce zraněno šest stráží na zadní části karavany, zbytek se dal na útěk. Kromě řidičů vozů, ti byli jako téměř vždy zalezlí a čekali, že se to nakonec vyvine v jejich prospěch. Brahmíny se jako obvykle po výbuchu rozutekli na všechny strany. Posázel jsem prchajícím lidem pár ran do nohou, jednoho roztrhala palba příliš horlivého supermutanta s již zmíněným rotačním kulometem. Nebyl to pěkný pohled. Nakonec jsem tedy tři ze čtyř zbývajících stráží přiměl zůstat na zemi
Chyběl mi jen ten rozšvihanej.
Pak, jak zbraně utichly, bylo slyšet jen sténání a řvaní. Začala druhá fáze, tedy odchyt.
Moji spolubojovníci dole omráčily všechny řidiče. Pak se začali snášet ranění a ti co byli v bezvědomí. Ty druhé případy se rovnou svazovali, ale nikdy jich moc nebývá, takže ani dnešek není výjimkou. Pak naše ‚jednička‘, seržant Rick, provedl ‚výběr‘.
To velící, nebo týmový felčar, rozhodne kteří z ukořistěných lidí jsou schopni přežít transport na Základnu. Táhneme s sebou vždycky pár stimpacků a Rick, náš seržant, zná základy první pomoci (na mutanta dost výkon). Máme ale rozkaz neplýtvat…

Měli jsme třináct zraněných nebo omráčených normálů. Velitel shledal čtyři z nich „neschopnými transportu“. Byl to jeden ze strážců které smetl výbuch prvního vozu (vypadal na mnohočetná vnitřní zranění a zlomeniny. Když jste s ním pohnuli, zachroptěl a zachřestil jako pytel zátek), muž a žena ze zadní části karavany (strašně krváceli a bylo vidět, že mají v tělech kvanta střepin) a nakonec jeden chlápek, kterýmu jsem rozstřílel nohy až moc. Škoda. Vždycky mi bylo líto, když jsem někoho takhle poslal na smrt. Byl to znak toho, že nestřílím až tak dobře, jak si o sobě někdy myslím…
‚Vybraným‘ byl okamžitě zlomen vaz, šlápnuto na krk nebo podobně. Záleželo na tom, kdo se k nim dostal dřív. Někteří mutanti jak jsou hloupí, jsou i sadističtí. Zvlášť k normálům…

Věci které se nám z karavany hodily, se přeložili na zbývající vozy tak, aby zbyli dva do kterých se složilo našich vybraných 9 ukořistěných ‚subjektů‘, jak se normálům kódově říká. Zbytek nepotřebných (hliněné nádobí, talismany pro domorodce a jiný cetky…) věcí i s mrtvolami se zahrabal opodál do připravené jámy nebo odtáhl do nějaké blízké jeskyně. Potom se znovu sehnali brahmíny k vozům, a bylo hotovo. Jako vždycky…

To celé jsem pořád sledoval v puškohledu. Až teď mě seržant rádiem zavolal, abych opustil pozici a přišel dolů. Značně pozměněná karavana, co do osazenstva, se vydala na severozápad. Na dlouhou vzdálenost, bez dalekohledu, jsme ale vypadali jako úplně normální karavana, jakých je v pustině spousta…

* * *

Šli jsme několik dní a na noc jsme vždy rozbíjely tábor. Za tu dobu jsme potkávali jen ještěrky, krysí potkany, supy, mrtvoly a vraky…
Nám nedělá dlouhý pochod takové potíže jako normálům. Náš organismus je odolnější vůči většině jedů (proto když narazíme na domorodce, většinou jde jen o ruční práci…) a stoprocentně odolný vůči radiaci. Koneckonců, jsme mutanti. SuperMutanti. Drsná kůže má méně pórů, proto se tolik nepotíme. Díky ní se nespálíme ani na vražedném pouštním slunci. Což ovšem neznamená, že nám není vedro. Alespoň nemusíme chodit nabalení v kožených bundách a brněních. Vždycky, když vidím normály v tomhle mundůru, vstávají my vlasy na hlavě, jak budou po cestě zase smrdět… Naše tělo lépe udržuje vodu, zpracovává potravu, a vůbec dělá skoro všechno mnohem efektivněji než tělo normála. To je také jeden z důvodů, proč tu ještě zůstávám.

Možná se ptáte, jak může supermutant přemýšlet o takových věcech, když je zákonitě tupý jak poleno. Jste vedle.
Teda, alespoň v menšině případů, jste vedle. Hned po tom co jsem se před zhruba šesti měsíci probudil, to začalo. Nejdřív rekonvalescence (to jsem ležel nafetovanej na nemocničním lůžku a čouhali ze mě hadičky), potom testy, propaganda, testy, testy, propaganda a zase testy… Z počátku mi bylo hrozně divný, že se všichni ti pánové ve fialových hábitech ke mně chovají jako bych byl dementní, nebo co. Každej pokyn odříkávali velice pomalu, a občas je dost překvapilo, když jsem něčemu složitějšímu porozuměl na první pokus. Nejzábavnější bylo, když jsem něco udělal ještě dříve, než chlápek dokončil větu.
Došlo mi to ale až později, kdy už mi ukázali mojí pryčnu. Zjistil jsem, že všichni mutanti kolem mě se chovají jako idioti, nebo lépe, jako nevyspělé děti. Měli příliš jednoduché myšlení. Někteří více (ti se chovali spíš jako ti idioti), jiní méně. Byli ale i výjimky, jako například já… Hned z počátku mě samozřejmě šokovalo, co se semnou stalo. Tedy, s mým tělem. Nárůst svaloviny o nevímkolik procent, zvýšení síly, odolnosti, výdrže, a tak dále. Až na tu poslední položku. ‚V drtivé většině případů - rapidní pokles IQ‘. Já si myslím, že jsem naprosto stejně blbej jako před tím… Naštěstí v té době jsem ještě pořád ležel na lůžku, takže jsem nemohl hysterčit.
Pak, když začali testy, nejdřív ty jednoduchý, jako tvary, řeč, zrak nebo sluch, jsem se rozhodl že se budu chovat tak, abych příliš nevyčníval. Nebudu si hrát na úplného vola (měl jsem štěstí, později, na psychologickém vyšetření, by mě asi vyhmátli), ale žádného génia ze sebe taky dělat nebudu. I když tady mezi těmi mutanty by to nebyl zas tak velkej problém. Měl jsem zatracenou kliku, že ty důležitý testy ve kterých jsem tohle rozhodnutí uplatnil (a mnohokrát si za něj gratuloval), začali až později, nějakou dobu po tom co mě pustili mezi ostatní mutanty do ‚kasáren‘. Tam jsem se k tomuhle taky rozhodl, hodně mi v tom pomohli stráže v černejch mundůrech a s opravdu extremně velkýma bouchačkama. Psychologie, zkoušky střelby, logické myšlení, chápání rozkazů… bylo toho strašně moc, a strávil jsem v tom téměř měsíc, den za dnem. Málem jsem se z toho zbláznil, protože to prokládali propagandou našeho Vůdce. Nevím, kdo přesně je, ale mají ho tu za jistou formu Boha, vyšší moc. Ale oni (zase ty fialový hábity se žlutým křížem) nám vytrvale omílají že Vůdce je skutečný, hmotný, moudrý, že pro nás chce jen to nejlepší, a tak dále a tak dále až do zblbnutí… A poslouchat každou noc broukání a brblání spolubydlícího opodál vám taky na náladě nepřidá.

Všechny ty podrobný údaje o „nás“ a o věcech s tím souvisejících, jsem si vyjel až mnohem déle po ‚výcviku‘ v archivech základny. Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlal je prošmejdit, ale stálo to za to. A co víc, nikdo mě u toho nenačapal.

Jak jsem říkal, byli výjimky, kterých si na Základně velice vážili. Mutant, který při psychotestech prokázal větší inteligenci než kámen (no dobře, tak než pětileté děcko…), byl velice ceněn. Mutant, u kterého se prokázala i mírně nadprůměrná inteligence (s ohledem na lidská měřítka), byl většinou cvičen jako velitel družstva. Jako třeba Rick. Poznali jste je podle toho, že dostávali složitější, někdy dokonce víceslabičná jména. Podřízení dutohlavové jim ale stejně říkali jen ‚veliteli‘ a ti chytřejší z nás ‚seržo‘.
Nakonec, protože jsem si hrál na průměrně inteligentního (což jsem ani moc hrát nemusel…) a prokázal jsem dobrý zrak, dali mi do ruky, mimo jiné zbraně, jeden a půl metru dlouhou odstřelovací pušku upravenou pro používání supermutantem (v podstatě zvětšená spoušť a pažba zbraně). Je to nějaká stará předválečná zbraň, vyrobeno firmou Barret Firearms. Má zásobník jen na 10 nábojů a cpou se do toho stejný kulky, jako se dávají do rotačního kulometu. Fakt krása, člověk by to musel mít upevněné na zemi, kdyby z toho chtěl střílet. Pravděpodobně byla, samozřejmě v kombinaci se správným typem střeliva, původně určena na ničení tanků a obrněných vozidel jako takových… Prokázal jsem slušnou střelbyschopnost, takže mě dali k Rickovi jako týmového snipera.
Pravděpodobně bych měl dostat brzy svůj vlastní tým, ale to už jsem plánoval zmizet.

Všechno jsem si to zjišťoval, a hrál divadýlko hlavně proto, že jsem si uchoval záblesky vzpomínek. Pamatuju si otce, matku, Southwestskou školu… Nevím, jestli je víc takových, ani nevím a asi se nikdy nedozvím, proč se to stalo zrovna mě. Může to být jenom malá odchylka v mém těle, stejně jako desítky všemožných náhod. Kdo ví, na biologii si příliš nepamatuju… Co mě nejvíc překvapilo na životě v Základně, hned po tom, že většina osazenstva je tupější než domorodcův nůž, byla obrovská víra všech mutantů v Mastera, tedy Vůdce. Já jsem k náboženství, v jakékoliv jeho formě, býval vždycky skeptický. Hlavní je, že nehodlám riskovat prozrazení, a proto jsem navenek jen další mutant věřící v našeho velkého Vůdce a jeho ideu. I když, musím uznat, že nebýt toho poklesu inteligence, možná bych s ním i souhlasil… těžká otázka, často o ní přemýšlím. Je totiž fakt, že mutanti jsou na dnešní svět připraveni co do fyzické stránky mnohem lépe než lidé.

Jednou odpoledne, na vrcholu jedné z dun, jsme konečně spatřili dlouhou písečnou pláň, kde na posledních zbytcích předválečné silnice pouštní vítr rozfoukával jemný písek. Vzadu se tyčil skalní masiv z kterého trčeli velké pancéřové dveře, které vypadali, že asi vydrží úplně všechno. Známá strážní budka se zdála strašně daleko, a přitom byla v porovnání s dosavadní cestou tak blízko…

* * *

Jako vždycky. Předat zajatce a máte rozchod. Tahle základna byla sice kdysi vojenský zařízení, ale dnes jsou tu výrazněji známy pouze dvě hodnosti : Seržant, tím se honosí velitelé družstev.
Poručík, což je velitel základny. Je to největší a nejošklivější supermutant jakého jsem kdy viděl, a prý se zodpovídá přímo vůdci. Kdybych nevěděl, že kdesi na jihu, v ruinách bývalého Los Angeles, se nachází Vůdcovo sídlo, asi bych si myslel, že si tady Poručík staví soukromou armádu.
Ale někteří mutanti prý sloužili i ve Vůdcově ‚Katedrále‘…

Odevzdal jsem výstroj a umyl se ve společných sprchách, kde mimochodem vždycky strávím tak hodinu. Neumíte si představit jaká je to slast, spláchnout ze sebe tu špínu měsíce v pustině. Ještě když máte tak velké tělo a tudíž tolik místa k zaflákání různým sajrajtem… Následující tři dny jsem strávil v podzemní střelnici, posilovně a po večerech hraním karet s těmi inteligentnějšími z nás.
Samozřejmě jsem mezi tím musel odsloužit svůj díl patrol…
Čtvrtý den jsem měl napsané jen 4 hodiny hlídek, tak jsem si zašel zatrénovat s Marcusem, velitelem jednoho z dalších týmů. Musím říct, mám tu mezi mutanty pár známých, ale kdybych se jedinému z nich zmínil o tom, že trochu pochybuju o tom jejich Vůdci, nebo ještě hůř, že si pamatuju spoustu věcí před ‚koupelí‘, v lepším případě by mě práskli. V tom horším by se na mě rovnou vrhli. Na fanatiky narazíte všude. Co si pamatuju, tak jsem ani před tím nikomu moc nevěřil, a tady v Základně už tuplem ne.

Ale Marcus byl něco jiného. Z rozhovorů s ním jsem měl dojem, jako kdyby se cítil podobně jako já. Jenže jsem se ho nikdy neodvážil zeptat…

* * *

Velká místnost s činkami a posilovacími stroji zeje prázdnotou. Zářivky jsou zhasnuté, jenom nad velkým boxerským ringem uprostřed svítí jediné jasné světlo. Dva supermutanti vstoupili na opačných stranách do rohů. Marcus si dotáhnul popruhy na velkých neuměle vypadajících kožených rukavicích…
„Doufám, že sis sebou dneska vzal aspoň dva stimpacky, budeš je potřebovat až s tebou skončim, mladej.“ Usmál se Marcus.
„Jenom abych je potom nemusel přidat k těm tvejm, starochu.“ Zazubil jsem se pro změnu já.
„Hohó, mladej se nám dneska nějak cejtí.“ Marcus si prásknul rukama o sebe. Zašustilo to a z jeho rukavic se vznesl malý obláček prachu.
„Jo, mám formu, co na tom, žes mě minule složil, měl jsi jenom štěstí!“
Došel jsem doprostřed ringu.
„Jo, a ty jsi pořád odmítal ten stim, a pořád, až jsem tě nakonec musel sám odnést na ošetřovnu.“
„Chm, jak říkám, měls štěstí.“ Naznačil jsem pár úderů.
„A nebo jsem prostě lepší.“ Ušklíbl se Marcus. „Co takhle zpestřit si to nějakou sázkou?“

„A o co by ses chtěl vsadit? Zátky používáme přece jen na poker.“ V duchu jsem si vzpomněl, jak mě o všechny posledně obral. Tady jsou nám k ničemu, máme je jen jako herní měnu, ale kdybych si třeba s sebou vzal slušnou sumu, až odsud zmizím, mohlo by mi to trochu pomoct. Ale na druhou stranu, kdo bude chtít obchodovat se supermutantem… „Hm, no já můžu vsadit nějakej starej časák o zbraních, jestli máš zájem.“
„Opravdu nevim, co bych mohl vsadit jako protiváhu.“
„Co takhle jednu krabičku těch doutníků, co sis ulil z tví poslední karavany?“ Marcus naznačil vyfouknutí kouře. Velice nehezky se přitom usmíval.
„Hm… Nestačil by ti jen jeden? Stejně víc neutáhneš.“ Popichoval jsem Marcuse.
„Bojíš se že o ni příjdeš?“ Opět úsměv, doprovázený mrknutím oka.
„Ha! Tak jo, říká se, že risk je zisk. Uvidíme jak se mi to dneska potvrdí.“ Začal jsem se protahovat. Marcus se začal rozbíhat na místě. Dunělo to.
„Tak, pojď, ať si můžu večer zakouřit u pokeru.“ Řekl Marcus a pokynul mi rukou v rukavici.
„Dobře, starouši, šou začíná.“ Zaujmul jsem postoj a vyrazil. Marcus mi vyšel vstříc.
„Až tě složím, můžu si vzít tu krabičku z tví bedny?“ Začali jsme kolem sebe kroužit a oťukávat se, „ty mi ji sám nedáš, když budeš ležet na ošetřovně.“
„Klidně, stejně mám ještě jednu.“ Zkroutil jsem obličej do bojovného úšklebku, a vyslal první úder…

Kdo si myslíte, že nakonec potřeboval ten stimpack…?

***

Druhý den ráno jsem se neprobudil na své pryčně, ale v posteli na ošetřovně.
Trochu mě bolela hlava a pár modřin, dokonce jsem měl několik stehů nad levým okem. Doktor, hned jak mě zmerčil, mě kvapem posílal pryč, že prý mě hledá můj seržant.

Našel jsem ho na dalším podlaží, spolu s celým týmem. Většina seděla na bytelných železných židlích a rýpala se v nose, nebo tak něco. Jenom Rick s Tomem a ještě dva krapet chytřejší mutanti stáli nad taktickou mapou uprostřed místnosti.
„Hlásim se, seržo.“ Řekl jsem na pozdrav a zasalutoval.

„To je dost, že jdeš, Marcu. Čekali jsme na tebe, páč se mi všechny ty kecy nechce opakovat podruhý“, Rick vzhlédl a podíval se na můj obličej, „hm, že vy jste včera zase s Marcusem boxovali?“ Rick to řekl vážným tónem a s vážnou tváří, je takový před misí vždycky, ale dnes se mi zdál nějaký jiný. Jako by ho něco trápilo…
„No jo, to víš. Já si holt nemůžu pomoct“, pokrčil jsem rameny. Pravé mě trochu zabolelo.
„Hm, však tvoje věc, ale ta rána“, ukázal nad moje levé oko, „tě bude v poušti pěkně svědit“.
„Dojdu si pak za doktorem pro nějakou mast.“ Začal jsem pokukovat po taktické mapě, cože to máme za úkol, měli jsme totiž původně ještě dva dny zůstat na základně.
„Tak jo, přejdeme k práci, řekl Rick a věnoval se mapě, „tady“, ukázal asi dvacet mil na jihovýchod od Základny, „máme hlášenou ztrátu jedné jednotky.“ Všichni se na sebe překvapeně podívali. Ještě nikdy se neztratilo celé družstvo, byli ztráty, ale nikdy ne celá skupina.
„Celý skupina?! Copak normál má nový zbraň? Oni nás nikdy nedostat víc jak tři najednou!“ Ozval se Chuck, jeden z těch dvou dalších, co s námi stáli nad taktickou mapou.
„Já vím“, řekl Rick, „právě proto jdeme na průzkum, spoustu týmů je venku kvůli sběru a teď je ta oblast celá v karanténě. Dokud nezjistíme kdo, nebo co, zlikvidovalo naše chlapy.“ Rick vzhlédl a přejel nás pohledem. „Tohle je vážný, pánové. To poslední, co odtamtud přišlo, byl hlášený pohyb někde severně od jejich pozice a že to jdou prozkoumat. Pak už se nikdo neozval, je to víc jak tři hodiny.“
„Třeba jim jenom odešlo rádio“ Nějak jsem přemýšlel nahlas… „Neodešlo, vyslali nouzový signál.“ Tázavě jsem se podíval Rickovým směrem, „ale vždyť jsi říkal, že se už nikdo neozval.“ Rick zkřivil obličej do starostlivé grimasy a podíval se na mě, „Neozval, jen se aktivovala nouzová bóje, velitel jednotky ji pravděpodobně zapnul v boji a na vysvětlení už nedošlo.“ Chvíli bylo ticho, a pak Tom luskl prsty. „My teda víme kde je rádio! Tam bude i velitel!“ Brilantní dedukce… „To nevíme jistě, ale je to možnost. Uvidíme, signál je někde tady.“ Rick znovu položil prst na mapu, kousek blíž na sever než předtím.“
„Chuck mít otázka.“ Chuck na potvrzení svých slov zvedl ruku.
„Jo.“ Rick se na něj otočil. „Co znamená ‚v karanténě?‘“ Chuck vykulil oči, Rick pro změnu vytočil oči v sloup. „Tom ti to potom vysvětlí. Dobře, odchod bude za půl hodiny, sejdeme se u hlavních dveří. Půjdeme ve skupině a pět mil od hranic karanténního sektoru se rozdělíme do dvou družstev a začneme prohledávat oblast.“ Rick si odfrkl. „Tohle bude průzkumná mise, máme za úkol zjistit co nám dělá problémy, ne to zabít. Takže když něco uvidíte, nejdřív mi dejte vědět a až pak se uvidí, jestli se bude střílet, jasný? Nějaký otázky?“

Nikdo žádné neměl… Samozřejmě kromě Chucka.

***


„Dvojko, vidíš něco?“ Ozvalo se mi z rádia. Rick mě poslal jako krytí, abych se držel u skal a kryl postup našich dvou družstev. Jinými slovy mě nechal vzadu, ale já si nestěžuju, většinu času trávím ve stínu, a jenom dalekohledem sleduju pohyb našich dvou družstev.
„Vidim jenom samej písek, žádnej pohyb.“ Zamumlal jsem do rádia.
„Dobře, sleduj dál prostor kolem nás, tak za dvě hodiny budeme na místě posledního kontaktu.“ „Rozumím, když něco uvidim, tak se hned ozvu.“
A tak to šlo pořád dokola ještě něco přes hodinu. Každých 15 minut se Rick ujišťoval, že pořád nic nevidím, a asi taky jestli jsem ještě naživu.
Pak se stalo něco nečekaného.

Z rádia zachrčel hlas lidského operátora : „Základna všem týmům, došlo k narušení bezpečnostního perimetru na prvním podlaží. Vnější hlídky neodpovídají. Všechny týmy se s okamžitou platností stahují zpět do báze, očekávejte těžký odpor. Opakuji, Základna všem týmům…“

„Doprdele!“ Ozval se hned potom Rickův hlas. „Marcu a družstvo Bravo, sejdeme se u tý skalní pukliny dvě míle na sever, potom budeme pokračovat zpět k Základně, mazejte!“ Asi za dvě hodiny se hlas operátora odmlčel, stejně už byl přehráván jen z pásky.
Najednou byl rozkaz prozkoumat hrozbu ten tam. Asi zřejmě proto, že ta hrozba nás nějak obešla a dorazila k Základně…

***

Spojili jsme se zase v jednu skupinu a co nejrychleji pokračovali vpřed. Zbývala nám ještě tak hodina cesty, když jsme daleko na severu zahlédli oslňující záblesk.
„Ricku, co to má sakra znamenat!“ Zařval jsem dopředu. „Nevim, ale musíme přidat!“ Jo jasně, něco mi ale říká, že jdeme krapet pozdě.
Asi dvě sekundy po našem krátkém rozhovoru jsme všichni padli na zem, země se otřásla, jak jsem to nikdy nezažil. Bylo to jako balancovat na laně, jenže každou nohou na jiném. Když to přestalo, posbírali jsme se, a beze slova pokračovali dál. Myslím, že teď už každému, snad i Chuckovi, bylo jasné, že je po Základně. Někteří si to ale zřejmě nepřipustí, dokud to neuvidí na vlastní oči... Na tu poslední dunu, která nás dělila od pohledu na základnu, jsme všichni vyběhli. První, co všechny uklidnilo, bylo, že v dálce viděli tu známou strážní budku… Ale to, co vzápětí všechny zdrtilo jako ‚Vůdcova železná pěst‘, byl pohled na ‚Ty‘ pancéřové dveře, o kterých jsem říkal, že vydrží snad úplně všechno.

Nevydrželi…

***

Někteří z nás se k Základně rozběhli, někteří padli na kolena, a někteří, včetně mě a Ricka, udiveně stáli, a zírali na tu zkázu. Po chvíli mě napadlo vyndat dalekohled.
„Vidím čtyři členy hlídky. Všichni vypadají mrtví.“ Pronesl jsem směrem k Rickovi, který stál vedle mě. Žádná odpověď. „Hej, Ricku!“ Dloubnul jsem do něj loktem. „Ricku! Vnímáš?“ Vedle nás byl slyšet řev jednoho z mutantů, který zůstal na kolenou.
„Eh? Co?“ Podíval se na mě Rick skelným pohledem. Dvakrát jsem ho profackoval.
„Sakra Ricku! Jseš velitel družstva!“ Zařval jsem, to už se Rick vzpamatoval a chytil mou ruku. „Už nikdy mě nefackuj.“ Řekl klidně. „Nebo uvidíš.“

Pak jsme došli k Základně, ohledali mrtvoly, a snažili se uklidnit ty méně odolné mutanty. Hodně nám v tom pomohlo to, že jsme jim mohli říct, že se později přesuneme do Katedrály za Vůdcem, což všechny hodně potěšilo. Já jsem přemýšlel, co se stalo s Marcusem. Pokud byl venku, tak se možná ještě vrátí…
Postavili jsme s Rickem hlídky kolem trosek, a šli se podívat na vchod, tedy spíš na to, co z něj zbylo.

„Co myslíš, že to způsobilo?“ Zeptal se mě Rick. „Hmm…“ Řekl jsem a podíval se na dveře blíž, „ty šutry jsou vyvalený ven, muselo to explodovat zevnitř.“ Rick obloukem přehlédl celé to, čemu by se dřív řeklo „rám dvoukřídlých dveří“, nebo tak nějak. „Jak sakra, copak jsme tam dole skladovali atomovku?“ Podíval se na mě, a chvíli jsme oba mlčeli. „Co my víme.“ Řekl jsem potom. „Myslíš, že je možný, že tam někdo přežil?“
„Možný to je, ale než by jsme se holýma rukama dostali dovnitř, byla by další Velká válka… Navíc nemáme zásoby a ti, co tohle udělali, by se mohli ještě vrátit.“ Rick není velitelem družstva pro nic za nic.
„Takže, co uděláme?“ Vznesl jsem otázku, která už chvíli vysela ve vzduchu.
„Počkáme tu dva dny, venku bylo spoustu sběračů, kteří se snad vrátí. Pak se spakujem a půjdeme do LA, do Katedrály.“ Podíval se na mě důležitým pohledem. „Vůdce se musí dozvědět, co se tu stalo. Možná, že i Katedrála je v nebezpečí.“

***

Jak Rick řekl, tak jsme udělali. Z kusů trosek jsme postavili dvě provizorní střílny, a čekali. Zhruba za hodinu a půl dorazilo další družstvo. Mělo podobnou reakci jako to naše předtím. Mutanti se naštěstí brzo uklidnili a jejich velitel, Enzo, se seznámil se situací a zapojil svůj tým do hlídkování. Díky tomu jsme si konečně mohli odpočinout. V závětří toho co zbylo z malého skladu jsme rozdělali oheň a rozložili kolem zbytky plechu, aby byl co nejméně viditelný.

Do večera dorazili ještě dvě skupiny sběračů. S první to bylo v relativně v pořádku, ale ta druhá po nás začala nejdřív střílet, než si konečně uvědomili, že nejsme nepřátelé rabující zbytky Základny. Po tomhle incidentu někoho napadlo přikázat hlídkám vysílat něco jako ‚nestřílejte, tady jsou přátelé‘, jedním naším rádiem. Rick to ale zavrhl, že prý by mohli v okolí být nepřátelští pozorovatelé odposlouchávající naše frekvence.
Jo, jasně, ale kdyby tu byli, stejně nás asi zmerčí.
Hádejte se s velitelem…

Na noc se stanovily hlídky, a nakonec bylo rozhodnuto, že kvůli akutnímu nebezpečí pro Katedrálu se přesuneme už ráno...

***


„Ty, Ricku, nemyslíš, že i kdyby se ten někdo, kdo zničil Základnu, nějak dostal až do Katedrály, že by ho Vůdce stejně smetl svojí obrovskou mocí?“ Zkusil jsem se zeptat Ricka, který šel v čele naší, nyní podstatně větší, skupiny.
„Určitě, nemám nejmenších pochyb.“ Odpověděl mi, aniž se na mě vůbec podíval.
„Dobře, tak proč teda tak spěcháme, když se v podstatě není čeho bát…?“
Tak trošku jsem si testoval sílu Rickovy ‚víry‘.
„Vůdce je sám o sobě dost silný, ale bez své Jednoty by ztratil vůli žít. A Jednota jsme přece my…“ Rick pořád sledoval horizont, takže jsem mu neviděl do tváře, ale jeho hlas zněl pevně a přesvědčeně. „Asi máš pravdu, já si ale přesto myslím, že Vůdce by to zvládl i bez naší pomoci.“ Pro dnešek bylo v naší skupině popichování celkem dost, měl bych se zase začít tvářit jako jeden z nich. Rick se mi poprvé během našeho rozhovoru podíval do očí.
„Těší mě tvoje víra, ale nesnaž se mě přesvědčit, abychom zpomalili. Přineseme zprávu o zničení Základny tak rychle, jak to bude možné.“ Upřeně jsem se zadíval do Rickových očí a přikývl.
Následně jsem se stáhl opět víc dozadu, mezi ostatní mutanty.

Byl jsem překvapen, zaskočen, ale snažil jsem se to nedat příliš najevo.
Rickovy oči vypadali jinak… jinak než dřív, měli takovou podivnou jiskru.
Takovou, jakou jsem často vídal v očích některých fanaticky oddaných mutantů. Překvapen jsem byl především proto, že včera večer jsem ten podivný lesk v Rickových očích ještě neviděl...

Ale to mohlo být také tou tmou…

***

Šli jsme téměř týden. Za tu dobu jsme, jak se to děje v pustinách celkem běžně, nepotkali živou duši. Pokud samozřejmě nepočítáte přelétající supy či občas nějaké krysoprase anebo leguána… Během cesty jsme také minuli jedno větší torzo předválečného města, kterému jsme se raději vyhnuli, protože v těchhle rozpadlých ruinách rádi hnízdí alieni, nebo podobná havěť…

Přešli jsme hory a zamířili směrem k pobřeží. Kamenitou pouští jsme se dostali do stínu menších pahorků a mířili dále k centru LA po kraji zničené periferie kdysi ohromné megapole... Samozřejmě v bezpečné vzdálenosti…

Když jsme se dostali na dohled Katedrále, která se majestátně tyčila uprostřed největšího města trosek, jaké jsem kdy viděl, byli jsme na cestě právě sedmý den. Bylo odpoledne a slunce prosvětlovalo betonové kostry mrakodrapů, činžáků i malých domků na periferii. Na všech těch trámech a plátech roztaveného skla a železa se leskly sluneční paprsky. Svým způsobem to byl nádherný pohled. Škoda jen, že jsem si nedokázal ani představit, jak krásné tohle město mohlo být, když ještě bujelo životem. Na druhou stranu bych tu v žádném případě nechtěl být, když se měnilo do té podoby, v jaké je teď. Dále na jihovýchod bylo jasně vidět epicentrum jaderného výbuchu, který tu kdysi nastal. Bylo v zátoce nad místem, kde zřejmě kdysi býval přístav. A nebo tu zátoku vytvořil právě ten výbuch, kdo ví… Ostré slunce horizontu pálilo do očí, proto jsem na zaměřovači své pušky sklopil stínítko.

„Skvěle, už jsme blízko našemu cíli, bratři! Vůdce nás očekává! Kupředu!“ Ozvalo se za mnou a v zorném poli se mi po chvíli objevil Rick, tedy spíše jeho záda. Celá skupina mutantů kolem mě se svižným krokem rozcházela za ním. Přidal jsem se tedy k nim. Téměř všichni mutanti zírali na katedrálu, skoro nikdo si nehlídal okolí. Jen já a pár ostatních odstřelovačů si měřilo ruiny v puškohledech s dost neradostnými výrazy ve tvářích. Sice nás byli téměř čtyři desítky, ale takový raketomet dokáže v městských ulicích nadělat pěknou paseku i mezi supermutanty…

„Těch možných palpostů…“ Zamumlal jsem si pro sebe.
A pak se stalo něco, co nikdo z přítomných absolutně nečekal…

Ozářila nás jasně bílá záře, několik mutantů kolem mě zařvalo bolestí, nitkový kříž v mém zaměřovači zmizel a nahradila ho jen černá barva dynamického stínění optiky. Pojal mne pocit, jako by do mě praštilo kladivo přibližně velikosti autobusu, ztratil jsem pevnou půdu pod nohama a tvrdě sebou seknul do prachu.

Moje poslední myšlenka před tím než jsem dopadl na zem byla – atomová bomba…

***
Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist