Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Hlas z hlubin Vaultu

Máme to, more!

- Věnováno Ještěrovi, který neumí slovensky. Přeložil jsem to jen pro tebe! -

(aspoň většinu)

Kotva pocucával ledově vychlazenou Kofolu a klepal se u toho jak osika za podzimní bouře. Tohle byla dnes už desátá, a ve všech plavaly kousky zmraženého benzínu.

„Hele, vole, Bila držko, fakt nevim, jak ti to řict.“

„Natahuješ mě jak kondom na kaktus, ksindle. Už to sakra vyklop. Seš zas bez peněz?“

„To ne. De o Čendu. Je tuhej jak brahmini kobližek, dyž přijdou první mrazy.“

Pašerák melounů sebou nervózně škubl, když mu v hrdle zaskočila další rychle tající kostka benzínu. Smrdělo to z něj na sto honů.

„To jako fakt?“

„Fakt jo. Oddělal ho Smrž. Nekecam!“

„Tak Smrž, říkáš...“

Nějakou dobu bylo hrobové ticho. Trvalo to dlouho, dlouho... Každý čekal na to, co muselo přijít každým okamžikem. Bylo jasné, že se to stane. Tady, na předměstí Levoče, se tohle děje pořád. Je nutno neustále kalkulovat, počítat trajektorie, jinak člověk náhle s údivem zjistí, že k dýchání už nepotřebuje hrdlo. Najednou máš v pajšlu větrání a ani nevíš, jak's k němu přišel. Jo, taková už je smutná pravda o našem povalečném světě.

Pak se to stalo. Kotva si uprdl. Třísky vyražené z jeho židle překonaly rychlost zvuku a provázeny supersonickým burácením prostřelily stěnu baru a dvě brahmíny stojící venku u napajedla.

Kotva si oddechl. Břicho mu trošku splasklo.

„Sem si ulevil. Pardon.“

„Čenda byl můj fotr,“ zamumlal jsem a típl palcem ohýnek rozbíhající se po barovém pultě. „Přinejmenším teoreticky.“

„Hele, Bila hubo, ja fakt...“

„[Pověz mi o: ] Smrž.“

„Smrž...no co, překupnik s houbami. Jeho karavany jezdi z Těšina do Trenčina, z Trenčina do Banskej Bystrice, z Bystrice do Gelnice a z Gelnice...“

„Nech mě hádat,“ zadržel jsem Kotvu. „Sem do Levoče?“

„Ay ay, komodore.“

„Co to je za houby?“

„Lysohlavky. Muchomurky. Hnojniky. Čechratky podvinute. Lupenatky a šupinovky.“

„To je ale debil. Čechratka podvinutá roste tady všude kolem. S tím se nemusí vozit až z Česka,“ odplivl jsem si.

„Dyť řikam, je to magor. Ale Čenda mu nějak šlap na kuři oko, a to se mu nevyplatilo.“

Založil jsem si ruce na prsa a nasadil kamenný výraz Wyatta Earpa.

„Tak a teď kápni božskou, negře. Tys v tom jel taky, že jo.“

„Ani nahodou, přisaham na smrt moji matky!“

„Tvoje máti je mrtvá, negře.“

„No dyť. Jak bych mohl přisahat na něco, co eště neni, ne?“ odvětil s neotřesitelnou logikou. Pak si říhl.

Když se rozptýlil mrak po výbuchu, znovu jsem založil ruce na prsou a usadil se na tom, co zbylo z židle.

„Hele, negře, je mi jasné, že jedeš v obchodě s houbama, že pomáháš dělat z našich děcek zfetované cvoky se zorničkama jak podšálky – ale mě je to putna. Je mi jasné, žes helfnul Smržovi s Čendou, a je mi to jedno. Jediná věc, co mě ale sakra štve – že se musel odehrát tenhle stupidní dialog přes celou stránku jen proto, aby se tady trochu rozvířil vzduch. Jestli mi teda rozumíš.“

„No...nerozumim, Bila držko. Ale jestli ti mužu nějak pomoct...“

„Jo. Zaplať za mně pivo a děvky.“

„A z čeho asi tak? Nemam ani floka.“

„Já tež ne,“ ucedil jsem, ale to už barman tahal dvouhlavňovou brokovnici.

Proletěli jsme dveřma o tři sekundy dřív, než se pod úderem broků rozpadly v prach.

„Už chápeš, co jsem myslel tím rozvířeným vzduchem?!“ řval jsem do burácení výstřelů.

„Kapiruju, Bila svině, kapiruju!“ ječel Kotva.

Ne že by to se mnou nehlo. Čenda byl přece jen můj fotr. Nebo nebyl, ale čert vem tu pošahanou kvantovou mechaniku.

Abych vás trochu uvedl do děje: za všechno můžou samozřejmě Češi, aby je čert vzal. Na začátku Američani postavili největší A-bombu na světě, pak v odvetu Rusové postavili největší H-bombu, čímž naštvali Maďary, kteří měli na tohle písmenko zálusk. Teď se museli uskromnit, a tak postavili G-bombu. Jako hunGary, aby bylo jasno. Jenže ta se spouštěla zmáčknutím G-tlačítka, a to bylo jen obtížně k nalezení.

A pak Češi postavili Q-bombu. Stihli to dva dny před Angličanama a týden před Kanaďanama z Quebeku.

Byl to velký vynález. Q-bomba, která nezvratně poruší samotnou realitu světa. Zamění skalární veličiny za vektory a naopak. Ďábelské. Na něco takového nepřišli ani Maďaři, ani Germánci, ani Rusové. Na to museli přijít Češi, kříženci těch tří plemen.

Když přišla válka, odpálili jsme na sebe své bomby. Byl jsem zrovna odhadem někde ve dvou třetinách otcova chámovou, když explodovala Q-bomba nad Spišskou Novou Vsí. Mí rodiče byli spolu s haldou jiných lidí narvaní v protiatomovém a protikvantovém krytu asi tři sta metrů pod povrchem, namačkaní v maličkých, temných, smradlavých komůrkách, kde nemohli dělat nic jiného, než souložit a čekat na smrt. Tak to obé dělali, jak nejlépe uměli.

Jisté je jenom to, že když kopulujete a přitom čekáte, že vám každou chvíli padne nebe na hlavu, riskujete popáleniny. Při takovém stresu sex připomíná spíš rozdělávání ohně třecími dřívky, fakt že jo, nevěřte Sapkowskému ani slovo.

Ten kryt měl být proti Q-záření odolný, ale asi nebyl. Jak to vím tak dobře? Jsem snad kvantový fyzik? Inženýr? Ale ne. Jsem jenom z jednovaječných dvojčat. A moje sestra je cigánka. Dobrý, ne? Vítejte v pokřivené realitě dvaadvacátého století po narození Krista, našeho spasitele, halelujá!

Čenda měl tu smůlu, že byl poslední, jehož penis se nacházel ve vagině ženy, z níž jsem se poté narodil já. Takže vyfásl otcovství.

Abych dopověděl něco z historického exkurzu, Praha byla vymazána z tohoto vesmíru na sklonku války útokem naštvaných Quebečanů. Ale to jen tak mimochodem.

Jedno ale Čendovi nikdy nezapomenu – dostal mě do cigánské komunity. Cigáni, to jsou skutečné černé eminence pustiny. Ti tady tomu velí. Povaleči, ale zatraceně šikovní, když přijde na to, něco sehnat.

Co mají taky jinak dělat, že jo. Tady na konci světa se můžeš udržet naživu leda jako zemědělec, dřít jak hovado od svítání do soumraku, nebo se nechat ponižovat od jiných, od těch nahoře – koupí si tě a pak tě přinutí dělat takové věci, za které se pak až do konce svého života hluboce stydíš. Taky jsem o tom uvažoval. Nechat se pošpinit, zneužít pro jejich chlípné touhy, za které ale tak dobře platí. Nakonec jsem se však rozhodl nabídku odmítnout. Ne, ze mne nikdy programátor pro Biskupskou stolici nebude.

Což je na druhou stranu škoda, protože Biskupství platí fakt dobře.

Cigáni tady byli odjakživa. Říká se, že přišli asi tisíc pět set let po nás, ale ono se toho říká... A koho to zajímá. Fakt je ten, že cigoši tvoří pevné klany, které si rozdělily území a navzájem se respektují. A tenhle respekt je to, co je udrželo nad vodou, zatímco bílé klany se navzájem vyvraždili v územních válkách. Dobrý, ne? Přitom to nebylo zapotřebí, alespoň ze začátku, protože tam venku, v pustině, je těch mizerných předválečných artefaktů celá halda, stačí jen zajít a vzít...a celé to přežít, samozřejmě. Nicméně když odpadli bílí, mohli černé klany uměle vyšroubovat ceny pěkně vysoko, což zase umožnilo cigánským baronům jen si takhle válet šunky a vyrábět posily. Připomíná vám to školu monetarismu? Houby. Tohle je škola života. Jediný, kdo dokáže vykefovat s cigánama, jsou židi. Ale židi dokážou vykefovat vždycky s každým. Pokud vím, tak Izrael se do světové války ani nezapojil a jestli dnes řidič nenajde hebrejsky psané dopravní značení od Teheránu po Basru, tak sním své boty.

Zpátky k tématu.

To, o čem chci mluvit, je tady tenhle leták. Náš velectěný biskup Levočský, sedící v tom svém pitomém biskupství obehnaném hradbami, nabízí „...věčné spasení a sto tisíc korun tomu, kdo vystopuje a pronikne vně dukelské celnice na hranici s Ukrajinou.“

Ano, tak to tam stálo. Asi vám nemusím dlouze vykládat, že biskup je zřejmě hlavní odběratel těch Smržových halušek. Už jsem se viděl, jak jdu stopovat nějakou pošahanou celnici. Hele, nic proti, už jsem stopoval kde co, ale ještě nikdy ne barák.

K čertu, to zase zavání nějakou tou Q-bombou.

Ale to není nejhorší.

Nejhorší je ta zmínka o tom, že musím „proniknout vně“. To už si mě můžou rovnou přibít na kříž. Musím vystopovat celnici, počkat, až se někde zastaví, a pak do ní vejít, ale tak, abych nebyl uvnitř, nýbrž venku. A to všechno na hranici s Ukrajinou, v kraji rusínů. Tam mi bude to, že patřím do cigánského klanu, že můj otec byl čech a matka židovka, úplně na pytel. Tam půjde o krk.

Musím se vyzbrojit.

Ještě ten den večer jsem prošel hradbami do historického centra. Za Děvkou. Říkáme jí Děvka a jí to nevadí, protože jí ještě nikdo nevysvětlil, co to znamená. Její pravé jméno se nevyslovuje. Je totiž Finka.

Občas se najde někdo, kdo tvrdí, že kšeftování s kvérama není džob pro mladou ženskou. Pokud má dobré kamarády, tak mu připomenou, že Děvčina pra- pra- pra- pra-...atd...bába kovala sekyru pro Eírka Rudovouse, a jak dobře mu to sekalo, na to se běžte zeptat Indiánů na New Founland.

A můžete třikrát hádat, kdo se postaral o meč Vilému Dobyvateli.

Dva nabušení cigáni s vyholenými hlavami mě prošacovali důkladněji než bachaři v Mírově, a pak jsem si už mohl postoupit do čekárny. Přemýšlel jsem, kolik mně podobných tady už dneska pouštělo pšouky do měkkých křesel, když jsem byl vyzván, abych šel do kanclu.

Seděla za mohutným dřevěným stolem, bokem ke mně. Křehká, krásná. Na nohou vysoké kozačky, ušité z kůže chlapíka, který ji jednou zkusil podvést. Při pohledu na ně jsem potichu polkl. Z kozaček stoupala krásná, štíhlá, hladká, bělostná lýtka, přecházející v neméně krásná stehna. Dalšímu výhledu vadila minisukně, ale i tak mi bylo jasné, že Děvka chodí „naostro“. Opět jsem polkl, hlasitěji.

Pás měla stažený širokým, složitě vyřezávaným koženým opaskem, a za ním dlouhý nůž z damascénské oceli. Nad pasem se vypínalo ploché bříško, přecházející v trochu mohutnější hrudní koš, než je u nás obvyklé. Prsa, schovaná pod přiléhavou halenkou, byla spíš malá, což jí ale dovolovalo chodit bez podprsenky. Přes tenkou látku halenky se rýsovaly bradavky velké jak nýty z Titaniku. Polkl jsem, hlasitě.

Ještě stále na mne nepohlédla. Něco počítala v papírech na stole. Velkorysým výstřihem v halence jsem viděl jeden dvorec. Zase jsem polkl.

Hruď přecházela v ztepilou labutí šíji, a jestli jsem někdy v životě použil slovo „běloskvoucí“, tak teď. Tvář byla drobná, srdcovitá, vlasy blonďaté, skoro bílé, a dlouhé, dlouhé až po pás. Drobná ouška, nosíček, rtíčky. Bledá líc.

Tak křehká, tak zranitelná, tak...

Vzpomněl jsem si.

Polkl jsem. Hodně nahlas.

„Pět polknutí? To musí být Bílá huba,“ zasmála se tichounce a vzhlédla.

Oči měla modré jako nejvyšší pleso v Tatrách. Myslím před Válkou.

Takové oči musí mít smrt.

Vstala a její prsa se přitom pod halenkou zavlnila. Krev se ve mně vařila, poslední holka, která mi dala, byla moje ségra, to je už tři měsíce zpátky – jenže pak jsem jí zase pohlédl do tváře a okamžitě jsem byl zpátky na zemi. Na povrchu možná hladká jako samet, ale uvnitř mrazivá jako led.

Sametový ledovec.

„Jsem ráda, že ještě chodíš po tomhle světě, Bílý,“ prohodila. „Vypadá to, že si zasloužíš titul 'starý známý', že?“

„Snažím se plavat a nevířit přitom moc bahno, jestli mi rozumíš.“

„Ano. Rozumím. Co chceš dnes? Guny?“

„Mé pistole jsou právě teď v bezpečí tvé ochranky.“

„Mám tu nějakou munici pro tu tvou CZ75.“

Zamítavě jsem mávl rukou. „Už jsem nestřílel celé měsíce.“

„Kdybys věděl, co já nedělala už celé měsíce,“ zasmála se vysokým, zvonivým smíchem a zase se přiblížila. Její vůně byla opojná. Vem si mě vem si mě vem si mě...každý nerv ve mně byl našponovaný. Věděl jsem, co už celé měsíce nedělala. Nikoho neoddělala. Děvka jedna.

„Potřebuji řádně vyzbrojit.“

„Co to je 'řádně vyzbrojit'? Co si mám pod tím představit?“

„Palebnou sílu asi tak na dvě stě rusínů.“

„Aha,“ pokývala hlavou a její rty se roztáhly v dalším drobném úsměvu. „Tak ty jsi přišel kvůli té Biskupově nabídce. A já pro tebe nachystala nějaké granáty, myslela jsem, že půjdeš po Smržovi.“

To byl chyták.

„Nemám zájem na Smržově smrti.“

Bleskla po mně pohledem. Erekce splaskla.

„To je dobře,“ zašeptala. Otočila se kolem dokola. „Něco tu pro tebe mám,“ promluvila už zase normálním, obchodním tónem. „Trödinghaimställ vzor padesát pět.“

„Jakže?!“

Pohrdavě mě sjela pohledem. „Říkej mu Trödi.“

„OK. Co to umí?“

„Víceúčelová dvouhlavňová karabina na mikroráži. Zásobníky na sto nábojů každý. V jedné hlavni obvykle bývá průrazná, v druhé explozivní munice. Bodák se zasazuje už pod předpažbí a umožňuje jak bodat, tak i sekat. A je v ceně.“

„Ježíšku na křížku!“

„Tyhle guny si ode mne kupuje Biskup. A jinak tady mám už jenom pár hecklerů a škorpiónů, pokud tedy chceš automat.“

Sehnat automatickou zbraň není nic lehkého. To je fakt.

„Kolik?“

„Dvě stě třicet tisíc.“

„Devadesát.“

„Dvě stě.“

„Osmdesát.“ Podívala se na mně. „Oki. Sto.“

„Sto devadesát.“

„Biskupovi je stejně prodáváš za padesát, tak proč mě škubeš?“

„Za osmdesát, a ty nejsi Biskup. Ty to máš ještě o stovku dražší.“

„Sto padesát tisíc a budu chodit jenom za tebou.“

Naklonila hlavu a hodnotila. „Jak to myslíš?“

Sakra, naběhl jsem si.

„Jak chceš.“

Přimhouřila oči.

„Sto šedesát tisíc.“

„Sto padesát pět.“

„Sto padesát sedm.“

„OK,“ vzdal jsem to.

Vzala z podstavce zbraň, zálibně ji přetřela dlaní a podala mi ji.

„Hele, ještě k té platbě...“ začal jsem se uzlit. „Dáš mi to na dluh? Mám sebou jenom dvě stě pade.“ Vytáhl jsem z kapsy tři upatlané bankovky.

Přistoupila ke mně. Byla vysoká, štíhlá, nemusela si ani stoupat na špičky, její rtíky byly u mého ucha. Nemohl jsem ani polknout. Výhled do výstřihu byl ohromující.

„Dám ti to na dluh. Ale až se vrátíš, přijdeš hned ke mně. Zavřu krám a potom...jak to říkáte vy Slováci? Naslinit?“

„Znásilnit,“ zašeptal jsem. Usmála se. Ale její oči byly pořád jako led.

Opouštěl jsem centrum s kvérem v náručí a přemýšlel, do jakého srabu jsem se to namočil. Celá výplata půjde jen na kvér, a k tomu si mě pak ještě podá Děvka. Deset minut budu v ráji, zbylé tři měsíce v pekle. A do konce svého krátkého života plného utrpení nebudu mít na sex ani pomyšlení.

Nedivím se, že s ní nikdo nespí. Ta mrcha utahala skoro všechny své milence k smrti.

Ale pořád ještě se jim vedlo líp, než těm, co zkoušeli vycouvat ze smlouvy a utéct.

Polkl jsem.

Během necelé půlhodiny jsem dorazil k bývalé benzince na výpadovce z Levoče. Na střeše ještě furt rezivěl nápis „Benzina“, ale bouda už byla předělaná v něco jako motel. Dal jsem si večeři a najal si postel v ubytovně pro čtyřicet lidí. Asi osm jich celou noc souložilo a dalších pět střídavě zvracelo.

V průběhu noci se tyhle dvě skupiny občas vystřídaly.

Punk's not dead.

Probral jsem se za svítání. Vedle mě spala nějaká holka, ale to je tady normální. Raději jsem se zvedl a zamířil na východ.

Jestli si myslíte, že jsem vyrazil jen tak a bez pořádného plánu, tak jste vedle. Křižovat východní Slovensko nebylo bezpečné ani před Válkou...vlastně, když tak nad tím uvažuju, je to tady dneska asi bezpečnější než předtím. Čert to vem. Fakt je ten, že v pustině člověk zajde na žízeň, hlad, nebo ho něco přepadne a v lepším případě sežere. Slyšel jsem vyprávět strašlivé historky o monstru, které samo sebe nazývalo Destinero. Tyhle historky obvykle začínaly děsivým popisem hrůzné obludy a končily výčtem ukrutností, které dotyčná bestie provedla kámošům vypravěčů. Ale ono se toho napovídá...i když, co když na tom něco je?

Přece nebudu věřit v nějakého Destinera. Nic takového neexistuje. Nemůže. Nesmí. Je to nepřípustné.

Určitý problém mohlo být překonání Spišského podhradia, protože tamní klan je s tím mým ve víceméně válečném stavu, ale měl jsem sebou papír od Biskupa a tak mi pomohli kněží z Kapituly.

Potřeboval jsem informace. Vydával jsem se na území nepřátel, a tak jsem potřeboval každou radu. A já věděl, kam zajít.

Margecany. Kostel na rozcestí.

Otevřela mi s určitou nechutí, ale otevřela, a to je hlavní.

„Nejsi překvapená?“

„Sleduji tě už půl hodiny, je odsud výhled až k zatáčce,“ ucedila koutkem úst.

„Ani mi nedáš pusu?“ zkusil jsem to.

„Dám ti najíst a můžeš tady přespat, ale zítra zase potáhneš dál, jasné?!“ Její hlas se odrážel od vysoké klenby. Nečekala na mou reakci, otočila se a odkráčela do sakristie.

Za stůl nám posloužil oltář. Přes rozbitá okna sem foukalo, ale byl to svěží větřík. Eržika promluvila jen jednou, když se modlila. K večeři nám svítila masivní oltářní svíce, na které už chyběla celá alfa a většina omegy. Jedl jsem pomalu a zpod obočí hleděl na svou sestru. Její snědý obličej byl ve světle svíčky členitý, neunikly mi starostlivé vrásky. Kdysi...kdysi měla vrásky jen od smíchu.

Je to moje jednovaječná sestra. Těhotenství bylo mimoděložní a doktor, který nás porodil, tomu rozuměl. Jasně, i já vím, že je nemožné, aby jednovaječní sourozenci byli rozdílného pohlaví, nebo dokonce rasy, ale vykládejte něco takového Q-bombě.

Ani na mně nepohlédla. Ale věděl jsem, že jí na mně záleží, protože jinak by nevytahovala svíčku. Tohle byla v jistém smyslu slavnostní večeře. Večeře v mohutném, gotickém tichu.

„Erži,“ začal jsem opatrně, potichu, když jsme dojedli. „Já...lituju toho. Před čtvrt rokem...celou tu dobu myslím na tebe.“

„Ts!“

„To co jsem udělal...byla to volovina. A já jsem ten největší idiot pod sluncem.“

„To jsi.“ Poprvé promluvila přímo na mně.

„Celou tu dobu jsem se jiné holky ani nedotkl, a to je pro chlapa jako já výkon...“

„Jsi jako náš táta. Umíš jenom mluvit!“

„Náš táta je mrtvý.“

Šokovalo ji to. Pokřižovala se.

„Je to tak. Oddělal ho jeden grázl z Levoče. Ale řekl bych, že si ukousl větší sousto, než zvládne, už po něm jde jedna...“ Myslí mi opět probleskl obraz Děvky, jak klečí nahá nad mrtvolou Smrže, jak jej kuchá, válí se v jeho krvi...Bathoryová by záviděla. „...jedna bestie.“

„Aha.“ Nic víc.

„A já...já jdu do Dukly. A až se vrátím...“ Sakra! Co jsem jí měl říct? Že pak budu asi čtvrt roku souložit s nejhezčí ženskou tohohle kontinentu, abych splatil předražený kvér?

„Až se vrátím, chtěl bych vypadnout z tohohle kraje. Pryč na západ. Ružomberok, nebo tak někam. A nechci tam jít sám.“

Pohlédla na mně.

„Bez tebe by to nebyl život.“

Usmála se. Vrásky na obličeji se vyhladily a byla zase tak krásná. Měla v sobě něco divokého, jakýsi primitivní šarm, něco jako má tá Finka, ale zatímco Děvka je zosobněním blizzardu za polární noci, Eržika je vlahý letní soumrak zakouřená dýmem z táborového ohně.

„Ty umíš tak krásně ciganiť, bratříčku.“ Přistoupila ke mně a zabořila svou tvář do mých prsou. Objal jsem ji. Pod dlaněmi jsem cítil jizvy na jejích zádech, i křížem vedené popruhy se zbraněmi, které nosí pod košilí. Vzhlédla.

„Takže už jsme sami?“

Pokýval jsem hlavou. Matka umřela už dávno. „Máme už jen sami sebe.“ Sklonil jsem se a políbil ji. Napřed ucukla, ale pak se mi vpila do rtů.

Bílí tomu říkají incest. My jsme té noci přijímali tělo a krev Páně na oltáři v tom malém kostelíku zapadlém uprostřed pustiny.

Ráno jsem se probudil zabalený do chlupaté, škrábající deky na lůžku z desek z kostelních lavic. Snídaně už byla připravená, a jak jsem odhadoval, Eržika sledovala okolí svým loveckým dalekohledem. Naházel jsem smažené houby (olovo, stroncium a rtuť v jednom malém praktickém balení) a nekynutý chleba do sebe a pak vystoupal do zvonice.

Ani se neohlédla. Měla na sobě staré polské maskáče a košili zapnutou na jeden knoflík, takže pohled na její prsa byl právě tak omezený, aby se mi vrátila chuť.

„Máš štěstí, právě vidím Rusa.“

„Rusa, jo?!“

„Starý, mohutný, s beranicí na hlavě, upíjí vodku do pochodu...“

„Vím, kdo je Rus, sestřičko.“

Odložila dalekohled.

„A za svítání prošel kolem Očovský bača. Něco se děje, bratříčku. Ty ses se mnou nepřišel usmířit. Jenom usmířit...“

Ukázal jsem jí leták od Biskupa. Zakroutila hlavou.

„Co to má znamenat? Ty přece nepotřebuješ sto tisíc. Stejně většinu těch peněz dáš za tu novou pušku.“

„Všechny, a ještě si budu čtvrt roku odpracovávat zbytek.“ Pekelně doufám, že to bude jen čtvrt roku, a že si mě tam Děvka neponechá déle, než své předchozí milence. A snad to přežiju.

„Tak proč to děláš? Obvykle nebereš zakázky, jejichž vstupní investice jdou nad čtyřicet procent zisku!“

„Jde o to věčné spasení, Eržiko. Víš, že jsem zabil, a nejednou, a jestli mi to církev neodpustí, nemohu si tě vzít.“

Mlčela. Dlouho. Pak řekla jen: „Sbal se a vypadni.“

Nehádal jsem se s ní. Za deset minut jsem vycházel na křižovatku, vprostřed které kostel stojí.

„Počkej!“ zavolala za mnou. „Vezmi si tohle!“ Podala mi dalekohled.

„Dej na sebe pozor, bratříčku.“

„A ty na sebe, sestřičko.“

Otočil jsem se a odcházel.

„Až sem přijdeš příště...budu už nachystaná na odchod...“ Skoro ta slova zašeptala. Ale já je slyšel.

Šel jsem pár dní. Cesta přes Rudohoří je o držku, snažil jsem se vyhledávat schůdné průsmyky a údolí a občas si pomohl silničním nebo železničním tunelem, který se ještě nezesul, ale už mi to bloudění fakt lezlo na mozek. V jednu chvíli se ale ukázalo, že moje paranoia se vyplácí. Zrovna jsem v křoví vyprazdňoval střeva, když se na druhém svahu údolí, jím jsem procházel, něco pohnulo. Předklonil jsem se a sáhl po dalekohledu. Měl jsem slunce v zádech, a tak mě nemohl prozradit odlesk.

Spatřil jsem podivnou dvojici. Nějaký vysoký, statný chlap, oblečený v dlouhém koženém kabátě, táhl na masivním řetězu psa. Nejspíš to byl nějaký debil. Cestovat pustinou v plášti je na pytel, a tahat sebou ještě řetěz...když psa, tak pečeného – nebo vycvičeného tak, aby nepotřeboval řetěz.

Byl jsem solidně nasoukaný v černém bezu, ten chlapík mě nemohl vidět, ani jeho pes, ten mě však mohl ucítit. Skutečně párkrát štěkl, a ten debil ho švihl řetězem po zádech. Už mi bylo jasné, která bije. Nejspíš toho čokla vyhrál v kartách jako štěně a byl lakomý ho prodat dál, a tak ho vychoval, aniž by o tom cokoliv věděl. Vsadil bych se, že si stále ještě myslí, jaký že si tím bitím nevynutil respekt. Idiot vymaštěný.

Mám psy rád. Když se dobře naloží a upečou, jde pak maso krásně od kosti. A taky z nich umí být výborní přátelé. Jenomže to skutečně pevné pouto mezi psem a jeho pánem je láska a oddanost, ne strach a nenávist.

Protože emoce fungují oběma směry.

Utřel jsem si zadek lopuchovým listem a přitom vzpomínal na šéfa mého klanu. Jak to říkal? „Kopat se nesmí ani do psa!“ Tak nějak. Ani do ležícího, bezbranného psa nekopneš.

Jediný bezbranný tvor, který se válí na zemi, a do kterého je podle dědka povoleno kopat, je Němec. Tolik k rasovému porozumění.

K večeru jsem spatřil nad obzorem obrovský oblak černého kouře. Košické železárny zřejmě rozjížděly nějakou zakázku pro Maďary. Zamířil jsem za tím oblakem. Koneckonců, třeba tam bude někdo něco vědět. A taky jsem se vždycky chtěl podívat do Košic. Když jsem byl malý, snil jsem o luxusní rezidenci v Luníku VIII. Ještě jsem tam nikdy nebyl, a už jsem taky měl plné zuby téhle pustiny, kde z prašné, suché země plné kamení roste jen tu a tam nějaký ten jalovec, černý bez, šípek či borovice.

Díky Panu Bohu za jalovec, nebýt borovičky, už jsem tuhle misi zabalil na Sivej brade.

Na předměstí Košic jsem narazil na bránu. Po chvilce okukování dalekohledem, který sice zesílil můj zrak, ale schopnost pronikat sazemi a dýmem mi teda nedal, mi došlo, že celé město je obehnáno vysokým plotem, kolem kterého obcházely hlídky. Nasadil jsem si nový respirátor a plíživým pohybem vyrazil k bráně. Minul jsem nákladní železniční stanici a zrovna uvažoval nad tím, kdy nejpozději si mohu dovolit vyholit si vlasy kvůli radioaktivnímu popílku, když jsem uslyšel lidské hlasy. Vycházely z jedné budovy té stanice.

Klasik by na tomto místě nejspíš řekl něco jako že „O všem jest pochybováno,“ ale proč by to řekl, to fakt nevím. Jen se mi to tak mihlo hlavou, a už jsem měl tu hlavu na zemi, protože zpoza rohu právě vyšla tříčlenná hlídka. Ještě jsem si pomyslel, že ten citát je gramaticky špatně, a pak už jsem jen slyšel výzvu k odhození zbraní. Zahájil jsem plavbu mořem sazí směrem k budově a přitom špicoval uši. Nebylo to až tak třeba, protože hlídka se dost vyřvávala.

„Cože? Jaká celnice?! Vy jste se zbláznili! Dukla je dobře sto kilometrů severovýchodně, vy pošahaní cvoci! Tohle jsou Košice!“

Turisti museli být notně zblblí, ale asi něco zablekotali, protože strážný už zase natočil volume na maximum.

„Ty jsi dilino, že tě pánbůh neztrestá! A schovej tu pušku, než toho budeš litovat! Tohle tady není žádné veselé Slovensko, chcípáčci, tohle je Maďarsko! Maďarsko, je vám to jasné?!! Tak se teď otočte a táhněte do toho vašeho zapadákova, ale rychle! Já vám to maďarsky říkat nebudu!“

O chvilku později všichni tři strážní budovu opustili, a podle hluku, který jsem slyšel zevnitř, se také návštěvníci balili. Zatracená práce! Tak Maďarsko, jo? Naj ich Boh skare! Vypadá to, že tady mi pšenka nepokvete. Musím vyrazit na sever bez doplnění zásob.

Na nástupiště dopadl teplometný granát a okamžitě se okolím rozlehla ozvěna zvracení, které vyvolal termický šok. Neboli úžeh, abych se oprostil od vědecké mluvy, kterou mi do hlavy vtřískali mniši ještě ve dvoutřídce. Kolem mě proběhl ten idiot chlap a jeho pes, běželi na zteč proti zaskočeným poutníkům, a mě si ani nevšimli. Ted jsem litoval, že nemám Trödiho připraveného k palbě!

Dávky ze samopalů byly přehlušeny výstřely z armádní pistole vzor padesát dva – ten zvuk poznám. Značí totiž „vážné potíže“, před kterými mě neochrání ani ten kus kevlaru z TIRáckých pneumatik, co mám navlečený pod bundoškou.

Zaječela nějaká Viktorka a bylo po všem. Ticho.

Aspoň doufám, že to chrupání kostí si jen domalovala moje představivost.

Muž a pes se ztratili stejně tak, jako přišli. Zmizeli v dýmu a sazích. A stejně – dokázal by s nimi můj Trödi něco udělat? Ti dva se vyznali. Já ne. Já jsem jenom hledač postradatelných drobností.

Zvedl jsem se, protřel ochranné brýle a zamířil obhlídnout bojiště.

Nebyl to pěkný pohled. Jakože už jsem viděl hodně. Jeden z mých bratranců umřel na iradiační nemoc. Moje matka to taky neměla lehké. A ten chlapík, co jsem mu sekerou rozsekl lebku a on pak ještě tři hodiny běhal po světě...ale tohle bylo moc i na mně.

Masokombinát. Očovský bača měl v zádech svou vlastní valašku. Jeho tři společníci byli roztrhání na kusy a mezi těmi kusy jsem identifikoval krví nasáklou vaťušku Rusa. Zdálo se, že ještě dýchá. Naklonil jsem se nad něj a zuřivě odháněl z mysli otázky typu „Na co je asi v lidském těle tamten malý zelený kousek?“

„No to mě...Bílá držka...“

„Ahoj Rusáku. Vypadá to, že tvá cesta za celnicí končí.“

Rozchechtal se, až mě oprskal krví. „Je to past!“ Zatrnulo mi.

„Past?!“

„Biskup...nás chtěl...mít z města...mimo území klanů.“

„Mimo území klanů, jasně, ale proč?“

„Poslal...zabijáka...aby nás všechny dostal...“

„Cože?!“

„Svatoušek zatracený...“

„To přehnal. Za tohle ho cigánští baroni...“ nedomluvil jsem.

„Co...aha! Charašó, pálí ti to...“chrchlal krev Rus.

„Nikdo z nás se už nevrátí, aby mohl varovat barony!“

„Chrchrchr!“ zasmál se Rus.

„Do frasa!!“

„Držko...sluchaj...ten chlap...je rychlej...pekelně rychlej...paněmaješ?“

„Nemluv, dědku, odtáhnu tě do Košic, tam tě spraví...“

„Ne...než žít v Maďarsku, radši umřít na Slovensku.“

„Neblni!“ Začal jsem ho exhumovat z otevřených dutin jeho společníků.

„Ně...ně...durakij...něchaj...“ skuhral Rus tou svojí popletenou slovenčinou. Náhle mě uchopil za ruku a stiskl, silně stiskl. „Eště...rastú...jedle...na krivánskej...strane...“ A pak mi v náručí tak divně zvláčněl a já věděl, že už není koho zachraňovat.

Nechal jsem ho tam. Vím, že se mu říkalo Rus a že snažil vypadat jako rus, ale byl to Slovák jak poleno, na moji duši.

Z výbavy mrtvých jsem si vzal vše, co jsem potřeboval, a pak jsem raději zmizel.

Kráčel jsem pustinou na sever. Bylo mi jasné, že pokus vrátit se a varovat barony by mi nevyšel. Na jihu a východě jsou Maďaři, aby je hrom spral, a na severovýchodě rusíni a ta prokletá celnice. A na místě jsem zůstat nechtěl. Vrátit se k Eržice...a vystavit ji nebezpečí...ne!

Přemýšlel jsem nad tím idiotem se psem. Začínalo mi docházet, že mám co do činění se Zhýralcem. Což je samozřejmě postava, o které na uplynulých osmi stranách nepadlo ani slovo, ale tím se netrapte, to promptně napravím.

Zhýralec je postava, které se bojí dokonce i maďarští nájezdníci. Historkami o něm se straší děti. Je to striga v mužské podobě. Napřed se mu říkalo Železná játra, protože vydržel pít vodku s ukrajincema. Několikrát dokonce ty jeho alkoholové výpary vzplály, ale on pokaždé přežil. Je to zabiják, zabiják s velkým bijákem. Říká se, že nezabíjí proto, že by ho to bavilo, nebo že by za to dostal zaplaceno, ale protože mu to našeptává Bůh...nebo tak někdo. Prostě cvok, jasně, ale pro Biskupa ten pravý. Jeho heslem prý je „Zabijte je všechny, Bůh už si to roztřídí!“

Tak tenhle hajzlík mi jde po krku. No potěš koště!

Jednou se ho pokusila opít grupa bačů z Jaklovského salaše, ale nepodařilo se jim to, naopak, on je všechny upil k smrti. A tak se mu nyní říká Zhýralec. Nájemný vrah nejvyšší kategorie.

Ukryl jsem se v tlupě potulných hippies. Ty veselé květinové děti ani netušily, jak je zneužívám, a mě to bylo jedno. Svědomí jsem nechal ve Spišské Nové Vsi.

A koho že tady mezi zrezlýma karavanama a záhonama marihuany nepotkám, než kolegu sběrače. Dežo Lakatoš, jako vyšitý. No na to, že nás je v Levoči ani ne padesát a že jsme se už jistě rozprchli po celém světě docela haluz, že?

„Dežíčku Dežíčku, co ty tady?“ poklepal jsem mu na rameno. Leknutím spolkl jointa.

„Jáj, prísamboh, Bilý, jak jsi mě našel?!“

„Já tě nehledal, more. Já se tady kufruju před Zhýralcem.“

„Tož ty dilino, já tež.“

„Hlavně ticho a hlavy dolů, a třeba to přečkáme!“

„Né, more, musíme zahnout do Prešova.“

„Prešov vzal čert, já budu hryzat drn a tvářit se nevinně – nikam nejdu!“

Hučel do mě tři dny a tři noci, až jsem si dal práska a kývl mu na výlet do Prešova. Pobrali jsme hipíkům kde co, a jim to bylo fuk, byli fakt zhulení jak žoky. Dežo jim prorokoval brzkou genocidu.

„Potřebujeme ještě nějaké búchačky, Bilý, bo jinak nás Zhýralec roznese na kopytech!“

„Hej, rastaman, mier a láska, daj si práska!“

„No to mi hovor! To ťa naučili oni, že? Ale no ták, ty si to isto kuril len aby si sa im zapáčil, všakže?“

„Hej...“

„Moc mluvíš, Bilý, ale tam venku ani slovo, jasné? Takové věci jako konopí tě můžou zabít rychleji než fialové kouzlo, pamatuj.“

„Na moji duši, ani slovo!“

„Nějak se to urovná.“

„Budeme v pohodě.“

„V Prešove mám rodinu.“

„Budeme v pohodě, tak se hoď do klídku...“

„Jdeme, Bilý!“

Vyrazili jsme tam, kam si vrchní sběrač poručil. V Prešove jsem nebyl dobře dvacet let. Tábor hippíků jsme opustili za úsvitu, když ještě všichni spali. Neloučili jsme se, i když jsem dobře věděl, že tady Dežo založil něco jako „rodinu na poloviční úvazek“. Teda za předpokladu, že je ještě plodný, atomovky dokážou být účinnější než dvě cihly.

Slunce se vyšvihlo do nadhlavníku a na Dežíčka přišla žvatlavá. Mlel v jednom kuse. Hrůza!

Snažil jsem se ho neposlouchat a trochu sledovat okolí, ale stejně mě udolal. Na oběd jsme zajedli slaniny a chleba a po krátkém odpočinku jsme pokračovali dál.

A pak jsme potkali Zhýralce. Čekal tam na nás, bastard jeden. Klečel tiše na zemi a nechal nás, abychom si ho všimli. Jeho ubohý pes, stále spoutaný tím nestvůrným řetězem, ležel vedle něj na zemi. Chtěl jsem něco říct, ale mou držku neopustil jediný zvuk.

Takže dialog začal Zhýralec.

„Dežo Lakatoš?!“ zeptal se. Panebože, jeho hlas byl tak vychlastaný, až mě zamrazilo. Ten chlap musel být...ne, ten nepocházel z našeho světa!

„Ech, more, to mluví k tobě,“ ukázal na mně Děžo.

„Oba dva! Sem ke mně!“ Bylo to našich nejdelších deset kroků v našich životech. A možná i posledních.

„Sednout!“ rozkázal Zhýralec. Poslechli jsme. Na šátku před námi bylo několik krajíců chleba se solí a demižónek samohonky. A tři půllitry.

„Pít!“ zachraptěl Zhýralec. Ani se na nás nepodíval. Třesoucí se rukou jsem nabral plný krýgl a začal ho usrkávat. Dežo zkusil s vrahem vykefovat a nalil jen do třičtvrtě.

„Plnou míru dodržuj!“ zarazil ho jako vyklepané ložisko ostrý hlas Zhýralce. Díval jsem se do mdlých očí toho psiska a pil. První půllitr. Druhý...Dežo taky pil, klepal se u toho, a čím víc vycákal, tím rychleji musel pít. Zhýralec do sebe kopal krčahy jak zběsilý. Třetí pohár...

Byla tma.

Možná jsem zvracel, a možná jsem bojoval o svůj život. Možná jsem právě ztrácel zrak a pukala mi játra, možná jsem mluvil se Zhýralcem. Zdálo se mi o trojhlavém psu a o muži, jehož játra jsou z kavkazského kamene.

„Proč taháš toho ubohého psa na takovém řetězu?“

„Aby mi ho neukradli cigáni.“

„To dává smysl. Kdes k němu vůbec přišel?“

„Dali mi ho rusíni. Je to totiž pekelný pes, víš.“

„Jo, je mi to jasný.“

„Každého, s kým chodí, dokonale zkazí. Až do morku kostí.“

„Jak jinak.“

„Ale mě už nezkazí.“

„Protože ty jsi zkažený až moc, já vím.“

Zdálo se, že je překvapen. „Jak to víš?“

„Máš játra z kavkazského kamene. Vím, kdo jsi.“

„Nevěř těm pověstem.“

„Tohle je sen. A ty jsi...“

„Jsem nikdo!“ rozkřičel se. „Nemám jméno! Mé jméno je mrtvé!!“

„Tohle je sen a já vím, kdo jsi!“ Křičel jsem už také, až mi hlas přeskakoval. „Dal jsi lidstvu oheň a dal jsi nám destilační přístroj, takže jsme mohli pálit skutečné pití a mohli se oprostit od vody a žinčice! A za to jsi byl proklet!“

„Musím nosit játra z kamene, Diův orel mi je vykloval, a teď mu sloužím! Prach a broky, to jsem nechtěl prozradit...ty mě vytáčíš!“

Usmál jsem se, a ten úsměv byl křivý jako zavírák „žabka“, kterým můj strýc kuchnul mou tetu, když mu nechtěla vykouřit. „Už o tobě vím všechno!“

„Nevíš nic!“ ječel a kůže na hlavě, popálené od té nehody, kdy se vznítily alkoholové výpary, mu popraskala. Zasvítilo růžové maso.

„Bůh je jen jeden a ty mu musíš sloužit, musíš zabíjet lidi, kterým jsi tak rád pomáhal, nástrojem, který jsi nám snesl z nebes.“

„Až dokud se svět neobrodí v krvi a plamenech!“

„Ale to se už stalo! Už se to stalo! Apokalypsa už byla!!“ ječel jsem jako zvíře a zvracel do toho.

„Něco je špatně.“ Byl bledý jako smrt.

„Bůh je mrtvej,“ zašeptal jsem. „A ty už jen sloužíš jeho poskokům a kněžím!“

„Néé!“

„Proč zabíjíš?“

„Musím dodržet smlouvu. A ta smlouva zní jasně – zabít každého hledače z Levoče.“ Svět byl najednou jasný, průhledný jako křišťál. Ale nebyl to svět, jaký bych znal. Byl to svět opileckého deliria.

„Zabiješ mne také?“ zeptal jsem se potichu, věcně.

„Tebe nemohu zabít.“

„Proč ne?“

„Nemáš jméno. Mohu zabít každého, kdo má jméno, ale ty jméno nemáš. Tvá matka ani tvůj otec ti jméno nikdy nedali.“

„Říkali mi...“

„Ale to nebyli tví skuteční rodiče!“

„Q-bomba musela pořádně zamíchat realitu.“

„Je to tak. Tvá skutečná matka byla eskymácká coura a tvůj skutečný otec byl finský triatlonista z Karélie. Náhodou se potkali v Čadci, ona na zájezdu, on na mistrovství Evropy.“

Bylo ticho, ticho jako na konci světa.

„Tak proto mi říkají Bílý ksicht. Proto jsem bělejší než běloši.“

„Ano. Nemáš jméno, nemohu tě zabít. A ty můžeš zabít mne. Tak je psáno.“

„Zabít tebe?“

„Je to předurčeno. A já zabil už všechny ostatní sběrače z Levoče. Zabij mne.“

„Mám tě upít k smrti?“

„Spíš mě můžeš zastřelit,“ pokynul ke karabině ležící opodál. Byla ulepená od zvratků.

„Ne.“

„Co ne?“

„Nezabiji tě.“

„Musíš! Tak skončí mé utrpení, tak vyprší můj trest!“

„Houby s octem. Nebudu tě zabíjet. Tvůj trest skončil, svět se obrodil. Můžeš žít zase jako normální člověk. Žít a zemřít jako obyčejný muž.“

„Žít a zemřít...jako člověk!“ Jako by mu z pajšlu vypadl obrovský balvan. Začal se mi ztrácet v pokřivených záhybech opilecké reality.

Byla tma.

Probral jsem se v kaluži vlastních zvratků. Bylo mi strašně zle a hlava mě bolela jako střep. Slepě jsem mžoural do ranního sluníčka. Opodál jsem rozeznal nějaké jídlo a karafu s vodou. Žíznivě jsme se napil. Pak jsem se otočil.

Po Zhýralci nebyla nikde ani stopa. Na zemi ležel v pokřivené poloze Dežo Lakatoš, byl mrtvý a už tuhnul. Udusil se vlastními zvratky.

A taky tady byl ten pes. Ležel na zemi a jeho mdlé oči se dívaly na mne. Pokýval hlavou ke mně a k řetězu, který ležel v písku. Připlazil jsem se k němu po kolenou a přemáhal nutkání zvracet žluč. Uchopil jsem obskurní řetěz a...a pustil ho. Nahmatal jsem karabinu a zahleděl se do matných psích očí.

Výstřely zaburácely a málem se mi rozskočila hlava.

Pes se ani nehnul.

Řetěz se rozpadl, sklouzl z krku, kde nechal lysinu pokrytou strupy, a padl do suché, neúrodné půdy.

Mohutné psisko pohlédlo udiveně na řetěz a pak na mně. Vycenilo zuby.

„Jasně,“ zašeptal jsem. „Můžeš na mně zaútočit, a můžeš mě rozsápat. Vím, že můžeš. Ale věřím, že to neuděláš. Věřím ti. Svět se obrodil...“ A pak jsem se zase odpotácel do mlhy bezvědomí.

Když jsem se probudil, byl pes stále se mnou.

„Vybral sis,“ zamumlal jsem jazykem lepícím se na patro. „Budu ti říkat Šarik!“

Když jsem se jakž takž vzpamatoval, vyrazil jsem do Prešova. Pes šel se mnou.

Když jsem prodal pár věcí po Dežovi, měl jsem nějaký základní kapitál, z kterého jsem mohl chvíli vyžít. Prešovští cigáni nechali Šarika na pokoji – ten pes totiž umí vrhat krajně znepokojující pohledy.

Nevěděl jsem, co si mám myslet o tom zvláštním snu...ani jsem si ho nepamatoval celý. Bylo to divné...

Ale to spral čert. Tři dny po příchodu do Prešova jsem narazil na Děvku. Byla bez ochranky, ale místní už s ní zřejmě měli nějaké zkušenosti, soudě podle pár čerstvých hrobů.

„Nazdar Děvko. Vracím pušku, vystřelil jsem jenom tři rány.“

„Bílý!“ vyskočila z lavičky. „Ty žiješ!“

„Jo, žiju. A co ty tady děláš?“

„To Biskup. Začal si z Levoče dělat soukromou theokracii. Raději jsem změnila vzduch...ale moji chlapci se odtamtud nedostali.“ V mysli jsem viděl noční útek přes hradby Levoče, plameny ze zbraní, krvácející hromotluky, Biskupovy muže... „Ten gun si nechej, Bílý. Budeš ho potřebovat, věř mi. A tvůj dluh vůči mě mažu.“

„Co najednou takové milosrdenství?“

Mávla rukou. „Svět stojí za pytel hnoje.“

„Cože?“

„Už vím, co znamená slovo 'Děvka'.“

Chvíli bylo ticho. Pak dodala: „A je mi to jedno.“

„Co budeš dělat?“

„Mám víc peněz, než kolik jsi kdy v životě viděl. Odjedu do Polska a odtud zpátky, do Finska. Konečně, po tolika letech...A tam se uvidí. Postavím si chajdu na břehu jezera a budu lovit ryby ručníma granátama a za polárních nocí souložit se soby, třeba konečně zažiji orgasmus i s někým jiným, než se svojí rukou, a budu sledovat, jak ze spálené země znovu vyrůstají větévky nových lesů...tak nějak.“

„Romantická představa.“

„A co ty?“

„Zůstanu na Slovensku, přece jenom, je to moje vlast. Ale asi trochu dál od Levoče.“

„Vrůtky prý celkem ujdou. Když si odmyslíš medvědy.“

Usmál jsem se na Trödiho a Šarika. „Medvědů se nebojím.“

„Tak hodně štěstí. Jak to říkáte vy Slováci? Zlom vaz?“

„To říkají Češi. My říkáme jen 'Hodně štěstí!'“

Pokývala hlavou, otočila se a odcházela, zakrátko její štíhlá silueta zmizela v tmavém rámu jednoho ze stanů, které lemovaly náměstí.

Přemýšlel jsem.

Batoh spadl na zem. Kvér za ním. „Šariku, hlídej!“

Několika rychlými kroky jsem vnikl do stanu a objal tu chladnou obchodnici. „Jak jsi to myslela s tím orgasmem?“

„Sex se mi líbí...ale ještě nikdy jsem nezažila orgasmus s mužem.“

„Tak teď drž. Jako děvka!!“

Té noci nespal nikdo v Prešove. Já jsem supěl, ona řvala, Šarik vyl.

Ti všichni přede mnou se té mrchy báli. Já ne. Já prošel vlastní smrtí. A tak jsem jí to udělal, jak nejlíp jsem uměl, a když jsme se ráno loučili, byla to tak trochu jiná žena.

Stejně jako já byl tak trochu jiný muž.

Sex bez lásky? Láska bez sexu? Takhle to nefunguje. Vždy dáváme kus naší duše, kus svého srdce. A můj kousek srdce se teď vrátí do Karélie.

Zbytek zamířil do Margecan. Do jistého kostela.

„Vracím dalekohled.“

„Víc neřekneš?“

„Řeknu. Vezmeš si mě za muže?“

Ticho.

„Už jsi dostal rozhřešení?“

„Už jsem se vykašlal na nějaké rozhřešení. Bůh je mrtvý a svět byl zničen. Bude trvat dlouho, než si vytvoříme nové bohy. Staré zákony shořely, nové nyní píšeme.“

„Konečně jsi dostal rozum, bratříčku!“ zasmála se a vrhla se mi kolem krku. Chytil jsem ji pod žebry.

„Budeš moje?“

„Budu tvoje.“

„Ještě dnes vyrazíme do Vrůtok. Jako manželé.“

„A co ten pes?“

„To bude tchýně. Štěkat umí dostatečně.“

Smála se. Všechny vrásky z tváře ji zmizely.

Divoký svět bez bohů. A v něm muž, žena, pes a zbraň. Co víc potřebuje lidstvo, aby přežilo i v tomto eónu?

A třeba to tentokrát dokážeme udělat líp.

Máme to vychytaný, more!

- die Ende -

Tuto povídku jsem psal od osmi večer do tří ráno, v kuse. Ona chtěl být napsána. Znásilnila mě. Děvka jedna.

Napsáno na základě několika událostí/motivů z mého života.

Použitý software běží pod otevřenou licencí první generace. (LGPL)

Děkuji Televizi Markíza za podnětný pornografický pořad ve dvě ráno.