Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Imperator - Někdy člověk nemá na výběr


Rád bych vám řek, proč sakra vlastně ležím uprostřed pouště s dírou v hlavě a stojí nade mnou můj nejlepší kamarád, se kterým se znám půl života. Lidi si totiž často nalhávají, že to co v životě udělali, jestli třeba někoho zavraždili, nebo sejmuli víc lidí, že to není tak hrozný, jako to co dělají ostatní lidi a že jim to bůh odpustí. Chtěl bych se někomu svěřit, abych měl aspoň trochu čistší svědomí.

Jmenuji se Jimmy. Jimmy Handers. Pocházím z malého městečka na východ od Valut City. Městečka, které je plné brahminů, farmářů, hrajících si dětí, spokojenosti na každém kroku. Tohle městečko se jmenuje Darwin. Naši obyvatelé pocházejí z valutu 17, který jsme opustili před 60-ti lety, protože naše zařízení na recyklaci vzduchu táhlo do hajzlu i s našim mechanikem, ze kterého udělalo 22 000 V parádní omeletu. Ten chlápek byl mladej a dost nezkušenej. A protože našeho dřívějšího mechanika, který toho ohniváka zaučoval, omamoval zubař místo rajským plynem sirovodíkem, nebyl ve valutu nikdo, kdo by to dokázal opravit dřív, než bysme se všichni udusili, museli jsme vypadnout. Mým předkům se to tenkrát vůbec nezamlouvalo. Život ve valutu byl bezpečný a klidný. Navíc jim chyběl G.E.C.K. Museli tedy začít od píky. Za těch 60 let tu vyrostla prosperující farmářská osada. Obchodovalo se s okolními vesnicemi a vstup do valutu byl bezpečně ukrytý. Celou tu dobu se naši lidé snažili valut opět zprovoznit, ale nevěděli jak. Jednou naši vesnici navštívil obchodník pocházející z dalekého západu, Vic se jmenoval. Pověděli jsme mu o valutu a on nám prozradil, že na západě, asi 300 mil je město Valut City. Tam by nám prý tutově pomohli. Bylo mi tenkrát 19 let. Rozhodl jsem se, že chci mít ze života víc než jen šedesát let farmaření….

Žil jsem s otcem a starším bratrem Markem v domku na okraji vesnice. Naše matka zemřela, když mi bylo 5 let. Měli jsme 5 brahminů a pole s kukuřicí. Domek byl útulný. Byl postaven z vepřovic, plechu a dřevotřísek. Každý jsme měli svůj pokoj, v domě byla i kuchyně a obejvák. Otec se staral o zemědělství, bratr (bylo mu 23 let) provozoval malý koloniál. Jednou večer v červenci 2235 jsme zasedli v obývacím pokoji k večeři. Měli jsme kukuřičný chléb se sušeným brahminím masem z minulého roku.
"Skvělej chleba. Ten se ti fakt poved Marku." Brácha měl speciální recept na kukuřičnej chleba . Máma ho to naučila, než zemřela.
"Díky Jimmy" Brácha byl příjemnej sympatickej chlapík. Lepila se na něj každá holka z Darwinu a okolí. Otec byl ten večer trochu divnej. Hodně tichej. Možná už tušil, co jsem chtě celé rodině sdělit.
"Ehm !" začal jsem
"Ano ? Copak potřebuješ Jimme ?" otec se odlepil od jídla a upřeně se na mně díval.
"No, já nechci chodit kolem horký kaše." Všiml jsem si bráchy. Zjevně nevěděl o co tady jde.
"Víte, co říkal ten obchodník. Vic. Já, no je mi už 19 a celej život jsem nevystrčil paty z Darwinu." Pokračoval jsem.
"Co tím chceš říct ?" Otec mně začal bombardovat otázkami. Vypadalo to u nás jako tenkrát v sedmasedmdesátym. Otec zjevně věděl, co chci říct. Musel jsem to prostě vyhrknout.
"Chci jít do Valut City a zeptat se, jestli nám nepomohou s opravou valutu. Určitě budou rádi, když se budou moci spojit s jiným valutem." Bratr vyplivl kus masa, co zrovna žvýkal.
"Zbláznil jsi se ? Ta cesta je nebezpečná, i kdyby s tebou šla rota vojáků ! Od bratra jsem takovou reakci nečekal. Myslel jsem, že mně podpoří, nebo že půjde se mnou.
"Ani náhodou." Řekl otec a nevypadalo to, jako by se dal přemluvit.
"Ale tati ! Když budeme moci znovu žít ve valutu, můžeme s jeho pomocí vybudovat největší farmářské město široko daleko ! S jeho vodním filtrem už se nebudeme muset bát, že nám poroste zmutovaná kukuřice, obděláme mnohem víc půdy a dostaneme se k lékařskému vybavení !" Doufal jsem, že mě alespoň bratr pochopí.
"Tak ať to udělá někdo jinej, ale ne ty !" zakřičel otec.
"Nikdo jinej nechce ! Všichni si vystačej s tim co maj !" odpálil jsem od boku.
"Je to nebezpečný !" vrátil mi to otec. Hádali jsme se ještě asi hodinku. Věděl jsem, že ať udělám cokoliv, bude to pro dobro našeho městečka.
"Tati, brácho, jen chci, abyste věděli, že už nejsem malej a dokážu se o sebe postarat. A taky že vás mám oba rád" Řekl jsem, když jsem odcházel od nedojedené večeře. Byl jsem rozhodnutej, že prostě odejdu. I když bez rozloučení, stavěl jsem zájmy nás všech nad pár týdnů odloučení od rodiny.

O půlnoci, když všichni spali, oblékl jsem si valut jumpsuit, naplnil dvě čutory s číslem 17 vodou, sbalil jsem si batoh a šel k městské studni. Tam už na mě čekal můj od malička nejlepší kamarád. Byli jsme dohodnutí, že do Valut City půjdeme společně. Plánovali jsme to už dlouho, od té doby, co Vic odešel. Bylo jasné, že doma dopadl stejně jako já. Měl oblečenou koženou bundu svého otce, na zádech batoh a v ruce oštěp. Jo, s oštěpem uměl dost dobře. Jmenoval se taky Jimmy. A tak, abychom se nepletly, dostal přezdívku Jizva, kvůli své jizvě, kterou měl přes oko. Já jsem měl v ruce otcovu loveckou pušku. Vzal jsem si ji protože ji budu potřebovat víc než on. Střílet jsem se učil už od mala a byl jsem v tom fakt skvělej. V kapse jsem měl trochu nábojů.
"Jizvo, tak co ?" řekl jsem tiše, když jsem přiběhl ke studni.
"A cos čekal. Musíme vyrazit. Ráno už musíme bejt fuč."Jizva byl muj kamarád v dobrym i zlym.
"Až se spojíme s Valut City, tak budou fotrové nasraný, že nás nechtěli pustit !" Dodal jsem.
"Jasně kámo !" Jizva mi podal ruku a prohodili jsme svůj obvyklej pozdrav.
"Tak už kurva razíme !" A taky že jo. Ráno už nás nenašli. Táta určitě věděl, kam jsem se poděl i s jeho bouchačkou, za náma už ale jít nemoh.

Jo. Na začátku šlo vlastně jenom o tohle. Kdybych se tenkrát potkal, nakopal bych se do prdele a poslal bych se s prosíkem zpátky do Darwinu. Tohle dobrodružství bude totiž trochu víc než jen cesta do Valut City. A jak to skončí ? Tak to už jste asi pochytili. Správně. Jimmy Jizva je ten samej chlápek, můj kámoš, co mi udělá doprostřed čela díru ráže 4.7 mm.

Cesta byla hned ze začátku zkurveně horší, než jsem čekali. Jednou jsme se chtěli dokonce vrátit. Láhve na vodu byly brzy prázdné a hledání vody tady v pustině bylo fakt dost obtížný. Ve dne bylo šílený horko, v noci zas mrzlo jak na póle. Po prvních 40 mílích jsme byli už 3 dny na cestě. Občas jsme vtipkovali, skoro pořád jsme spolu mluvili, abychom nechcípli nudou. Přestávky jsme si dělali na 20 minut každý 4 hodiny ve dne a od 11 večer do 6 ráno jsme spali a v hlídkování jsme se střídali po hodině a 45 minutách. Zatím jsme potkali jen pár malejch radškorpiónů, který Jizva vyřídil oštěpem a já pažbou svý pušky. Trochu, vlastně první a dost vostrej střet měl teprve přijít….
"Je tu takový divný ticho. Pěkně debilní ticho." Řekl jsem. Byli jsme na úpatí skály, nad námi byl skalní masiv. Po straně bylo křoví a tak asi ještě dalších 20 metrů. Terén byl dost nepřehledný, všude samej šutr, nebo vrása.
"Kurva, to je divný…" Nestačil jsem ani doříct větu a všechno se posralo. Tohle už nebyla procházka po poušti a zašlapávání malejch škorpíků. Tohle byla realita postnukleárního světa, kterou jsme měli poznat. Všechny naše cíle se nám teď zdály jako nic. Nejdůležitější bylo naše přežití. Kolem ucha mi prosvištěla kulka. Říkal jsem si: "Uf, netrefili mě !", ale kus ucha, mého ucha, který se válel v písku asi tři metry ode mě mne vyvedl z omylu. Nedokázal jsem si připustit bolest, nebo to, že by nás mohli oddělat. Bylo načase ukázat, jak to umim s bouchačkou.
"Do píči schovej se !" Zařval jsem. Jizva udělal kotrmelec a kryl se za balvanem. Já jsem uskočil stranou a z části jsem se ukryl v porostu co zde rostl. Vzal jsem pušku a rozhlédl se. Před námi se objevila tlupa banditů. Dva měli kožený bundy a ten třetí, asi jejich kápo, kožený brnění. Ty v bundě měli čtyřiačtyřicítky. Jeden magnumko a ten druhej Desert Eagle. Poslední měl FN FAL, ze který se ještě kouřilo. To byl ten zmrd, co mi ustřelil ucho !
"Zatím nic nedělej !" Zařval jsem na Jizvu. Neměl by proti nim s oštěpem šanci. Hned na to nás zalila dávka z útočný pušky. Jen tak tak jsem to zas neschytal.
"Tak teď jsem se kurvanoha nasral !" Namířil jsem pušku na nájezdníka s revolverem, který stál za menším šutrem u keříku asi 25 metrů přímo přede mnou. Bylo to poprvé, co jsem střílel na člověka. Stiskl jsem kohoutek a rozstříkl jeho mozek po okolí, mimo jiné i po jeho kámošovi s pistolí. Jizva vstal a hodil oštěp po jejich veliteli. Probodl mu stehno a začala z něj cákat krev. Jizva to ale schytal do ruky z Desert Eagla. Schoval se znova z kámen a zbytek byl teda na mě. Zvednul jsem se, abych lepší viděl. Koukal jsem se akorát tomu bastardovi do hlavně, ze který vyšel výstřel. Zase jsem to málem dostal. Udělal jsem kotrmelec dopředu, rychle jsem padl do krytu za vrásu, vzal do ruky šutr a naslepo ho hodil před sebe. Uslyšel jsem cinknutí.
"Teď, ustřel mu koule zmrdovi pojebanýmu !" Zakřičel Jizva "Bouchačka mu leží na zemi, tak ho dohajzlu sejmi !" Bleskově jsem z lehu hupnul do kleku, přehodil opasek zbraně přes hlaveň doleva, abych mohl pořádně zamířit. Podíval jsem se tomu parchantkovi do očí. Vyděl jsem strach a vědomí, že už je s ním konec. Zbraň mu ležela pod nohama a ruku měl zakrvácenou, rozseklou od kamene, který jsem po něm mrštil jako granát. Zamířil jsem mu na srdce a vypálil. Spustil se z něj vodotrysk krve. Přidal jsem mu ještě tři do hrudníku a to s ním skoncovalo. Za ním jsem vyděl posledního banditu, jak si vyndává oštěp ze stehna. Polovinu krve už měl v kaluži pod sebou. Hrot mu protrhl tepnu. Zmohl se ještě na dávku ze svojí pušky ráže 7.62, před kterou jsme byli však oba dobře ukrytí. Zvedl jsem se a střelil do jeho bezvlasé hlavy. Perfektní zásah. Ustřelil jsem mu půlku hlavy, ale střílel jsem už jen do mrtvoly. Nájezdník vykrvácel.
"AUUUUU !!!" Teď to teprve začalo pořádně bolet. Dal jsem si k uchu kožený pás z pušky, abych zastavil krvácení.
"Doprdele, bolí mně ruka !! Bolí jako kráva" Řekl dost rozčíleně Jizva.
"To bude v pohodě" Řekl jsem.
"Tak je pojď prošacovat ne ?" Dodal jsem a oba jsme se k nim rozběhli. Já jsem si vzal kožený brnění a kus kožený bundy na ucho. Pak tři stimpaky, FN FAL a 120 nábojů (6 zásobníků). Jeden stimpak jsem do sebe rovnou napumpoval, takže ten cár kůže jsem už moh zahodit a řemínek z pušky taky. Jizva si nechal obě bouchačky, k tomu měl tři bubínky do revolveru a čtyři zásobníky do Orla. Ještě u nich našel Čtyři stimpaky. Jeden si taky rovnou dal. Na oštěp už se vysral. Jinak jsme je kompletně probraly. Vzali jsme si všechno, co měli. Drogy, prachy, prostě všechno. Zboží jsme si rozdělili rovně, ale já si nechal 120 $ a Jizva jen pade. Taky jsem si to zasloužil. Rozhodně jsme nechtěli mít mezi sebou nějakou komunu. Nejsme přece soudruzi.

Za dalších pár tejnů už jsme se do žádný bitky nezamíchali. Asi 80 mil od Valut City jsme potkali karavanu. Museli jsme sundat prsty ze spouště, protože strážní byli nepříčetní. Byl zde obchodník a šest strážných v metal armorech, a s automatama 5.7 mm. Jeden měl dokonce gatling.
"Zdravím vás pocestní !" Obchodník byl velice milí. Jeho strážní taky. Zjevně byl vzdělaný a vyjadřoval se velice slušně.
"Dobrej pane !" odvětil jsem
"Vypadáte velice mladě. Jste v pustině nový ?" obchodník byl velmi zvědavý
"Jo, přesně tak" řekl Jizva
"Možná byste chtěli něco vyměnit ?" obchodní se dostal k obvyklé části většiny jeho rozhovorů.
"Jasně." řekl jsem. Vyměnil jsem všechny krámy od nájezdníků (dva Jety, pár 10 mm patron, buffout a kondomy za 280 $. Páni, už mám 400 $ ! Jizva taky udělal obchod. Vůdce karavany nás pozval k večeři. Stráže vytáhly pár leguánů na špejli a několik kousků sušeného masa. My jsme přispěli několika kusy radškorpióního masa, které jsme si sušili pověšené na batozích. Obchodník vyndal několik láhví Nuka koly a hostina byla na světě. Celý večer jsme pak seděli a povídali si. Jizva strávil celý ten čas s obchodníkem a povídal si o životě v pustině a ostatních městech. Já jsem se bavil se strážemi, které mně naučili zacházet s automatickými zbraněmi a dali mi stimpak. Ráno jsme se pak probudili (hlídku drželi strážci karavany) do pěkného slunečného dne, kdy konečně nebylo takové horko. Jizva ke mně přišel a vážnost v jeho obličeji mně vyděsila.
"Hele, dej tohle mýmu tátovi O.K ?" Podal mi papír se vzkazem, přeložený a svázaný kusem provázku
"Sakra co blbneš ? Jedeme přece do Valut City a hned zase zpátky !" vyhrkl jsem a zděšeně se na něj díval.
"Víš, já se nevrátím. Teď už jsme od Valut City jen kousek, tak to určitě zvládneš sám. Já se nechám najmout do stráže a pojedu s nima do Reddingu. Je to prý zlatokopecké město. Chci poznat svět. A jednou se možná vrátím." Věděl jsem, že Jizva to myslí váženě, tak nemělo cenu mu to moc vykecávat.
"Hele, promyslels to pořádně ?" vzal jsem z jeho dlaně dopis a strčil ho do kapsy ve svých valut kalhotách.
"Jasně. Hele, možná se ještě potkáme."Pozdravili jsme se svým zažitým pozdravem a on mě poplácal po mém koženém brnění.
"Tak sbohem kámo. Dám to tvýmu tátovy." Rozloučili jsme se a on odešel se svým magnumem v pouzdře a Orlem v šosu své kožené bundy s karavanou.

Tenkrát jsem si myslel, že jsem ho viděl naposled. Hovno. Ještě jsem ho potkal jednou. Později. Už jako nepřítele. A stálo mně to život…

Za dva týdny jsem byl 20 mil od svého cíle. Už jsem měl spoustu zkušeností. Uměl jsem se pohybovat v pustině, od stráží jsem se dozvěděl, jak efektivně hledat vodu a ulovit si něco dobrýho k jídlu. Třeba potkana. To je fakt dobrota. Uměl jsem rozdělat oheň a ovládal jsem útočnou pušku. A uměl jsem z ní skvěle střílet. Už jsem se celkem těšil, až zas budu moct někoho oddělat. A nemusel jsem dlouho čekat. Procházel jsem menším kaňonem a uslyšel křik malého dítěte. Schoval jsem se do prolákliny v půdě a sledoval, co se děje. Farmářská rodinka byla napadena tlupou otrokářů. Zabili otce, s matkou si chtěli užít a tři děti odvést do otroctví. Žena brečela a děti křičely. Otrokářů bylo šest. Byl jsem tak blízko, že jsem zřetelně viděl tetování na jejich čelech. Všichni měli kožené brnění, dva magnumko, jeden 10 mm pistoli, jeden brokárnu dvanáctku (klasickou dvouhlavňovku) a dva samopal MP9. Přepnul jsem mód střelby na AUTO, zamířil na skupinku tří otrokářů, kteří stáli těsně vedle sebe a vypálil do nich celý zásobník. Nastal zmatek. Jeden otrokář přišel o celou hlavu, postříkal celé okolí krví a zřítil se na zem. Další (ten s brokovnicí) skončil s roztrhaným břichem a pravou rukou utrženou u lokte. Spadl, jeho brokovnice omylem spustila a ustřelila obě nohy tomu třetímu, kterému se moje kulky vyhly. V rychlosti jsem vyměnil zásobník a obhlédl situaci.
"Ty sráči ! Uříznu ti ptáka a udusim tě s nim, slyšíš ?!!" Zbytek otrokářů se skryl za kusy skal, které se zřítily dolů do kaňonu (někdy dřív).
"ÁÁÁÁÁ……. Sežer to ty zmrde !" Řval na mě beznohý otrokář a vypustil na mě všechno ze svého samopalu MP9. Když měnil zásobník, chtěl jsem mu ustřelit palici, ale krycí palba ostatních mně zastavila.
"Kurva vy parchanti, všechny vás postřílim a dám sežrat deathclawům ! Ulevil jsem si, přepnul na SEMI mód a naslepo vypálil několik střel před sebe. Mezitím se žena se svými dětmi snažili utéct ke mně, sejmul je však chlápek s MP devítkou zpoza šutru. Zved jsem se, abych viděl přes mrtvolky dětí a jejich matky, a vystřelil otrokářovy oko. Ten ještě z reflexu dodělal zásobník někam do země, přičemž odrovnal i toho beznohého, kterej by za chvíli stejně vytek. Zbejvali dva. Za šutrem jeden se .44 magnum a druhej s desítkou.
"Všechny vás budu pomalu párat a vy se budete dívat na mrtvoly těch ubožáků vy kundolizové !" V tom před mým úkrytem přistál tříštivý granát. Stačil jsem se ještě jakš takš krejt, ale střepina mi rozrila ruku. Krev mi zacákala celej kvér a já jsem zařval.
"Slyšíš to Harry ? Asi jsem toho hajzla dostal"
"Jo vypadá to tak" Teď udělali svojí poslední a největší chybu ve svým životě. Oba se ke mně šli podívat. Vůbec se přitom nekryli. Když byli asi 10 metrů ode mě, přepnul jsem na AUTO, vstal a pokropil je zbytkem ze svýho druhýho zásobníku. Ten první vyděl poprvé v životě svoje střeva a dokonce si na ně i šáhnul. A když ten druhej padal s prostřílenym hrudníkem k zemi, v agónii zakřičel:,,Hele, to je kuličková pistole ?" Pak schrastnul a bylo po něm. Ryhle jsem vyměnil zásobník, vzal si stimpak, lehnul si na záda a přemýšlel jsem.:,,Mohl jsem ty lidi zachránit. Kdybych vstal o vteřinu dřív, mohl jsem toho hnusa poslat do pekla a ty lidi bych zachránil." Rozhodl jsem se, že nejlepší bude na to nemyslet. Vzal jsem si trochu sušeného masa, napil se z čutory, vobral otrokáře a ve svým "bunkru" jsem si dal šlofíka.

To byla tenkrát pěkná hovadina. Byla to zkušenost, která mě měla naučit nejvíc, ale měla mě stát život.

Za pár hodin jsem se probudil, všechny moje věci byly pryč. Měl jsem jenom své valut oblečení a hlaveň pumpovaní brokovnice v hubě. Vypadá to, že kamarádi těch hromad masa za mnou přišli na návštěvu. Než jsem se stačil rozkoukat, dostal jsem po hubě páčidlem a probudil jsem se až na lůžku na ošetřovně valutu. Vyděl jsem rozmazaně, šíleně mně bolela hlava. Tu bolest snad mohla přebít jen ta boule co jsem tam měl. Přede mnou stálo několik lidí. Doktor, zdravotní sestra, nějaká černoška s lenonkama na nose v uniformě valutu a drsně vypadající chlápek v kovovém brnění Mk II s Desert Eaglem za páskem. Na dveřích ošetřovny bylo číslo 8. Doktor ke mně přišel a zasvítil mi baterkou do oka.
"Di do hajzlu vole ! Víš jak mě bolí hlava !?" Doktor se mě trochu leknul a bodnul do mě stimpak.
"Víš, co se stalo ? Pamatuješ si něco ?" Ptala se mě ta černoška
"Já ? Ehm…no. Šel jsem do Valut City, aby nám pomohli s opravou vzduchových systémů našeho valutu, pak jsem postřílel pár otrokářů, usnul a pak si někdo splet mojí hlavu s baseballovým míčkem a teď jsem tady." Chytnul jsem se za hlavu a hladil si bouli.
"Jsi ve Valut City. Toto je náš valut 8. Naše hlídka tě zachránila z konvoje otrokářů, když mířil na sever" Řekl chlápek s bouchačkou. Na brnění měl napsáno "Seržant STARK"
"Já jsem Jimmy. Tak fajn, pomůžete mi ?" zeptal jsem se.
"Těší mě, mé jméno je Lynette a jsem první občan Valut City. Samozřejmě. Dostanete ozbrojenou eskortu a mechaniky pro tvůj valut….17, že ? Jen jim ukaž cestu. Už se velice těšíme na spolupráci s jiným valutem. Upřímě, když jsme tě viděli v té kombinéze, nevěřili jsme…."

Tenkrát jsem nevěřil. Dostal jsem se do Valut City jen za cenu rány do hlavy, jeho starostka mi chce okamžitě pomoct. Žádné proč, žádné jak. Prostě se stali mými anděly spasitely.

Příští den už jsem čekal před branou na předměstí Valut City. Měl jsem úplně novou kombinézu bez popisu na zádech, byl jsem ošetřený. Dokonce mi dali Pipboy. Sice jsem přišel o všechny věci, to mi ale nevadilo tak, jako ztráta dopisu pro Jizvovo otce. Ale já už mu to nějak vysvětlím. Stál jsem tam se dvěma muži a třemi ženami v kevlarových zbrojích, s automatickými puškami AK 112 ráže 5.7 mm. Za chvíli přišli dva mechanici se super sadou nářadí a nějakým kufříkem s popiskem Valut-Tec. Přišli s nimi ještě dvě stráže v kovových zbrojích s SMG HK G11. Tenkrát jsem netušil, co to je. Vyrazili jsme zpět do Darwinu. Cestou bylo pár přestřelek, ale vojáci Valut City si se záškodníky hravě poradili. Do Darwinu jsme dorazili 21.prosince 2235.

Když jsem vyděl své město, vehnalo mi to slzy do očí. Přesněji řečeno, když jsem vyděl, co z něj zbylo. Všechny domy byly vypálené, dobytek ukradený, obyvatelé odvlečeni.
"Otrokáři !" řekl rozčileně velitel eskorty. Zase jsem měl ten pitomej pocit. Jako tehdy před mojí první bojovou zkušeností.
"Cejtim průser. Měli by jsme se někde krejt." Hovno. Za zádama se nám objevilo asi dvacet otrokářů. Byli těžce vyzbrojeni. Měli kvalitní zbroje, útočné pušky, SMG a brokovnice. Instinktivně jsem skočil za rozvalinu našeho bývalého ohradníku na dobytek a pak jsem jen viděl, jak byl můj doprovod roztrhán na kusy. Věděl jsem, že je všechno v prdeli. Dal jsem ruce nad hlavu a vystoupil přes kusy čehosi, co bývali vojáci Valut City před otrokáře. Pak ke mně přišel jejich velitel. Byl vysokej asi 2 metry a měl kevlarovou zbroj a na helmě vyrytý emblém otrokářů. Nevěděl jsem, co se mnou bude, ale pochopitelně jsem to tušil. Ovšem to co mi ten chlápek nabídnul mi úplně vyrazilo dech.
"Tak chlapi, tohle je ten burák, co postřílel šest našich chytačů jako kdyby si vytíral prdel." Byl jsem naprosto zmatenej.
"Chceš se k nám přidat ?" Tahle otázka kompletně obrátila můj život. A odpověď na ní vzala všechno dobrý, co jsem se kdy naučil nebo pochytil, veškerou výchovu mýho táty, kterýho už nikdy neuvidim, všechno to vzala a spláchla do hajzlu.
"Co mi zbejvá. Beru to" Tahle odpověď také udělala z Jimmyho Jizvy, mýho nejlepšího kamaráda, mýho největšího nepřítele. Jizva se totiž uměl prosadit. Dostal se až do NCR, kde se stal NC Rangerem. To znamenalo jen jedno. Až se zase potkáme, jeden z nás umře. A rozhodně to nebude pro toho druhého potěšení. Člověk někdy nemá na vybranou. Nebo se jen bojí zvolit jinak, než mu radí instinkt.

Odvedli mě do tábora, vytetovaly znamení na čelo, dali mi kožený brnění Mk II, dva stimpaky, Buffout, mosaznej boxer, G11, kterou sebrali z mrtvol stráží, dva zásobníky 4.7 beznábojnicový a stal jsem se otrokářem. A byl jsem dobrej otrokář. Brzo jsem dostal přezdívku "Parchant". To vypovídalo o všem. Všichni, co v podsvětí něco znamenali, feťáci, dokonce Metzgerova banda v Denu si mě vážili. Ty ostatní mě nenáviděli. Rangeři, lovci odměn, bratrstvo, dokonce i Shi ze San Francisca, tihle všichni chtěli mojí smrt. A dočkali se.

13. září 2237 tu stojim ve svým kevlarovym brnění Mk II, s Gaussovkou v ruce, báglem plným 2 mm zásobníků a superstimpaků a dvěma zelenáčema, který mam zaučovat před vesnicí plnou domorodců. Rutinní akce jako každá jiná. Pobít ty co se chtěj prát a odvléct ty zbylí do tábora, kterej jsme si zřídili v bejvalym bunkru žoldnéřů severovýchodně od New Reno, co ho vybil nějakej barbar z Arroya.

Obránci vesnice se brzo váleli ve svejch vlastních vnitřnostech. Když jsem vyměňoval zásobník ve svý M72 a pozoroval jsem ty dvě hovada, jak mlátí ty chudáky po hlavě tonfama, vidim sebe, tenkrát ve třicátympátym, jak jsem s puškou FN FAL zoufal nad tim, že jsem nedokázal zachránit tu ženu se svými dětmi. A když tak na to vzpomínám, říkám si:,,Co to sakra děláš ? Je tohle to co jsi chtěl ? Ne." Přestávám myslet, odjistim svojí pušku a dávám si do hledáčku hlavu svýho mladýho "kolegy". Střela letící poloviční rychlostí světla mu roztrhne hlavu, odhodí ho zpět a tlaková vlna z projektilu urve druhýmu otrokáři ruku. Toho potom ubijou domorodci a utečou pryč. Tak tam stojim asi hodinu a přemýšlím. Je jasný co musím dělat. Abych alespoň trochu odčinil svoje hříchy, musím ke svému kamarádovi do NCR. Vím, že mě čeká smrt. Je to však přijatelná cena za jeden krátký pohled do očí Rangera Jimmyho Jizvy.

V dlouhotrvající afektu jsem spolknul pět tablet buffoutu, otočil se na jih, k NCR. Šel jsem pomalu, nepospíchal jsem. Cítil jsem se jako trestanec při pochodu k plynové komoře. Kdokoliv jiný na mém místě by prostě pláchnul. Já jsem měl taky příležitost. Zdrhnout na sever, nebo se vrátit ke svý bandě a říct, že ty dva kluky sejmuli párači, nebo tak něco. Já ale nemohl. Nějaká mentální bariéra v mé mysli mě vedla přímo do NCR na území Rangerů. Chtěl jsem vidět Jimmiho Jizvu za každou cenu, chvíli před tím, než zemřu. Ostatní mi to však dovolit nechtěli.

První střet s Rangery přišel 3 dny před koncem mé cesty. Jejich pětičlenná hlídka si zřídila tábořiště na okraji skály. Hlídka s raketometem mně zahlédla a vyslala mi na uvítanou jednu AP raketu. Tu jsem ale sundal dřív, než ke mně doletěla. Z ženský v kevlarové zbroji jsem pak udělal mletý maso. Hned na to přilítli dva týpci s gatlingem a laserovou puškou. Byl jsem o něco rychlejší, a udělal jsem do vojáka s rotačákem díru velkou jako fotbalovej míč. Něco zachrochtal a ještě než stačil dopadnout k zemi, začal po mě šít ten druhej paprsky ze svý pušky. Jednou mě trefil a roztavil můj levej hrudní plát. To jsem mu oplatil tím, že jsem mu roztrhnul vejpůl svojí ráží 2 mm. Další dva utekli pro posily.

Druhou a poslední bitvu jsem zažil 2 míle před NCR. Přidali se ke mně dva otrokáři, který byli vyhnaný z jejich základny na předměstí Nové republiky. Měli kožené brnění a snajperský pušky. Rangeři byli na nás připraveni v takové velké proláklině. Bylo jich asi dvacet. Rozestupy mezi mnou a mými spojenci byly asi 15 metrů. Vystřelil jsem první a urazil jednomu nepříteli kus boku, ze kterého čouhaly žebra. Otrokář napravo vystřelil jako druhý a udělal jinému rangerovi díru doprostřed čela. Pak začali pálit oni.
"Krejte se sakra !" zakřičel jsem na ně. Ten nalevo to asi neslyšel a byl rozsekán projektilama od jednoho kulometčíka z bozarem. Rychle jsem se zorientoval a vypálil jsem tři rychlé střely na protivníky, ze kterých teď už moc nezbylo. Můj poslední "kamarád" prostřelil dalšímu rangerovy stehno a pak ho dodělal na zemi a rozprsknul jeho mozek všude okolo. Neustále nás zasypávala palba. My byli ale ve výhodě, schovaný za náspem. Kámoš to schytal z FN FAL a byl na místě tuhej. Zbejvalo mi 14 nepřátel. Vyděl jsem, jak jedna rangerka láduje do raketometu výbušnou raketu. Trefil jsem její zbraň a ta spolu s ní roztrhala dalších 5 rangerů. Byly to jatka ! Těch osm jsem pak dokosil puškou. Měl jsem tři kulky v rameni a střepinu v noze. Z postavení nepřítele zůstala jen hromada sekaný. Dobelhal jsem se dolů a pak to přišlo.

Zase ten pocit. Jako tenkrát v Darwinu a u těch banditů.
"Ahoj Jimme." Okamžitě jsem poznal Jizvu. Otočil jsem se a vindykátorama na mě mířilo pět rangerů. Jimmy měl v ruce upravenou G11 a měl parádní combat armor.
"Ahoj Jimme." Odpověděl jsem
"Co se to s tebou sakra stalo ?"
"Neměl jsem na výběr."
"Vždy existuje jiná možnost."
"To je omyl Jizvo. Tys nikdy nebyl na mým místě. Teď existuje jen jedna možnost. Ty víš, proč jsem tady. Dohnala mě sem moje minulost." A tak jsme tam stáli při východu slunce. Jizva na mě mířil G11 a já měl v ruce M72. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych neudělal, to co jsem udělal a udělat měl. Upustil jsem svou zbraň na zem. Jimmy mě možná nechtěl zabít. Možná to chtěl celou tu dobu. Jediná jistota byla, že jeho prst byl rychlejší než jeho mozek. Když moje gaussovka dopadla na zem, poslal mi střelu přímo mezi oči.

A tak tu ležim v pustině s dírou ráže 4.7 mm uprostřed mýho čela a nade mnou stojí můj přítel. Nevím, co si myslí. Sakra, proč jsem to zmáčknul ? Možná, možná ne. Mě už to ale může bejt jedno. Člověk prostě někdy nemá na výběr, i když to vypadá jinak, nemá.


Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist