Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Hnoj - South Quest: The Rescue


Směrem na jih byla vyslána už třetí jednota. První výprava, jednotka Hawk, zmizela beze stopy asi dva týdny po odjezdu z NCR. Druhá jednotka, Spirit of the Hawk, která měla za úkol zjistit, co se stalo s jednotkou Hawk, se už dva týdny neozvala. Po stopách obou ztracených výprav se vydává bojové komando Scalpel, složené pouze z vojáků. Poslední zpráva od Spirit of the Hawk přišla z města Mexico Coty a tam také míří komando Scalpek, aby je našli…

Tma. Všude okolo byla tma. Tma a bolest, bolest, která mi tlačila ven z očí slzy. První okamžik jsem si myslel, že jsem slepý, ale pak jsem uviděl světlo na konci jeskyně. Nebo jsem mrtvý a kráčím údolím smrti a to světlo je ráj. Ne to určitě není, já bych se přece nikdy nemohl dostat do ráje… Takže mrtvej nejsem, hlavně kdybych byl mrtvej, tak by mě všechno tolik nebolelo, možná že bych radši byl mrtvej. A kde to jsem blesklo mi hlavou a pak přede mnou jako obr povstala otázka, která mi zcela zatemnila mysl, kdo jsem?

Ležel jsem v jeskyni na zemi plné kamenů, které se mi zarývali do zad. Pokusil jsem se vstát, ale nohy mě neunesly, podlomily se pod mojí váhou, asi ještě zůstanu chvilku ležet, ještě si chci chvilku zdřímnout.

Když jsem se potom probudil, z ústí jeskyně už nešlo sluneční světlo, ale tma, byla noc. Znovu jsem se pokusil stát, teď se to už podařilo, podíval jsem se na místo kde jsem ležel, v té tmě se zalesklo něco dlouhého. Zvedl jsem to, byla to puška, prastará lovecká puška s nesčetnými zářezy, které jsem poznal už podle hmatu a pak tam bylo něco vyryto, něco co jsem v té tmě nemohl poznat, ale věděl jsem, že to dobře znám. Nevěděl jsem co mám dělat, ale jediné co mě v tu chvíli napadlo bylo vyjít ven před jeskyni. Byla to asi nejdelší cesta mého života, vlastně to byla jediná cesta, kterou jsem si pamatoval… Každý krok, který jsem udělal, byl tak nesmírně bolestivý, že jsem si skoro přál umřít, abych to nemusel cítit…

Když jsem vyšel před jeskyni na zem mě přirazilo horko, které tu bylo, i když slunce už před notnou dobou zapadlo. Celé mé tělo se orosilo potem a já se doširoka rozhlížel do pustin, které se táhly donekonečna, jako prázdnota mých vzpomínek. Nevěděl jsem kam mám jít a tak jsem se dal do zběžného ohledání pušky, to co jsem v temnotě jeskyně nemohl rozpoznat, byly iniciály J.R. Komu asi patřily? Nebyly snad dokonce moje? A co asi znamenaly, jaké jméno pod sebou asi skrývaly? Tolik otázek a odpovědi, byly ukryty někde ve ztracených vzpomínkách. Měl jsem na sobě také kombinézu pískové barvy s nápisem Rangers of America-Poručík. Tohle také vyvolalo mnoho otázek. Musím zjistit, kdo jsem!

Na obzoru zářilo do noční oblohy světlo, nebyl to paprsek světla, ale obrovská záře, která zbarvovala noční oblohu do žluta. Naprosto jsem netušil, kde jsem a co mám dělat a tak jsem se vydal k obzoru, k tomu světlu, třeba zrovna tam najdu odpovědi na moje otázky.

Kráčel jsem pouští a pod nohama mi praskal písek, ten zvuk byl tak odporný, že vždycky, když jsem se snažil přemýšlet. Moje myšlenky se ani tak nevztahovaly na budoucnost, jako na minulost. Momentálně jsem byl nikdo, alespoň pro mě jsem byl nikdo a ten kdo je nikdo přece nemá budoucnost, možná má minulost, ale kde je jí konec, respektive začátek. Tohle byly otázky, které ve mně zahánělo křupání písku pod nohama. Otázky, které odešli, byly nahrazeny strachem, tady v poušti se asi ani nedá myslet na nic jinýho než na smrt, beznaděj a strach. To co jsem o pustinách zapomněl, jsem během těch několika hodin pochodu získal zase zpět. Pustiny znamenají smrt. O několik hodin později, začalo nad horami za mými zády vycházet slunce a jeho žlutý kotouč začal osvětlovat město.

V tomhle jasném ranním světlem jsem uviděl to co jsem neviděl v noci a nikdy bych asi ani vidět nechtěl. Před hradbami města byly kříže a na nich lidská těla, těla vysušená na slunci a oklovaná supy, někteří ti lidé na křížích ještě žili a volali o pomoc, jejich křik prořezával ranní ticho. Jeden z nich začal volat: „Jacku, Jacku, pomoz mi!!!“ Chtěl jsem ho obejít a jít do města, ale něco se ve mně zlomilo, nemohl jsem ho tam nechat umírat žízní na slunci, i když sám jsem měl hroznou žízeň. Odvázal jsem toho nebožáka, jeho tělo už bylo skoro jen kost a kůže, byl to strašlivý pohled. Sesul se mi do náručí a jeho modré oči, které vypadali jako dvě jezírka vody v poušti na mě upřeli svůj pohled a on promluvil hlasem jakoby z dálky: „Jacku, mysleli jsme, že jsi mrtvý,“ začal lapat po dechu a pak znovu promluvil: „Zachraň ostatní…“ Jeho hlas náhle utichl a jeho hlava se skácela na stranu. Zavřel jsem mu oči, položil ho na zem a překřížil jeho ruce. Nemohl jsem ho ani pohřbít…

Dost dobře jsem nechápal slova toho, kdo mi právě zemřel v náručí. Řekl, že si mysleli, že jsem mrtvý, ale koho myslel tím MY? Také mi říkal Jacku, bylo to snad mé jméno a odkud mě znal, kdo to byl a co pro mě znamenal a koho, že to mám zachránit, mám tu snad nějaké přátele? Nebo to byl jen ubožák, který zešílel po několika dnech na poušti? Chtěl jsem najít odpovědi a našel jsem jen další otázky…

Měst bylo obehnáno vysokou zdí na které přecházely hlídky. Zamířil jsem k bráně, která ležela nedaleko, místa, kde zemřel ten muž. Brána byla vysoká a u ní stály dva muži jako hlídky. Jeden z nich byl vysoký, kostnatý a hubený, jeho kůže měla dokonale bílou barvu, jeho oči byly slizské, jakoby rybí, působil naprosto bez života, jakoby ho ovládal někdo jiný, vypadal jako loutka… Když jsem procházel bránou zjevně se lekl a zastoupil mi cestu.
„Co tu chceš?!“ vykřikl na mě svým tenkým hláskem, který vystihoval jeho podstatu.
„Jdu do města,“ odpověděl jsem zcela normálně.
„Tady, nemáš co pohledávat!“ rozkřikl se na mě a jeho hlas přeskakoval ve strašlivých výškách.
„Já se tě nebudu na nic ptát, UHNI!!!“ zakřičel jsem na něj a odstrčil jsem ho z cesty. Jeho podlouhlé tělo se složilo na zem a já ho překročil a pokračoval do města.

Ten chlapec se jmenoval Pedro, byl to závislý feťák, který udělal za drogu v podstatě cokoliv, byl ovládán potřebami drogy, už nežil, už jen otročil. Proto ho celé město upřímně nenávidělo, donášel pro Lapitu, zdejší zločineckou vládkyni, která ovládala celé město jen pomocí drog. Velká část města byla závislá na drogách, které jim rozdávala, jen za to že donášeli. Ona tu byla bohem i matkou… Pedro byl práskač, za 1 gram morfia řekl snad i to co nevěděl a řekl by to komukoliv, jen za drogu. Ať přišel do kteréhokoli podniku ve městě, nálada tam rázem poklesla, Pedrovi už to ani nevadilo, protože už to nebyl člověk.

„Lapito, on se vrátil!“ zakřičel Pedro do polního telefonu, který ústil u Lapiných nohou, ta ho zvedla nemohla pochopit, co se jí to pokouší Pedro sdělit.
„Kdo se vrátil?“ zeptala se nechápavě.
„Raynolds!“…

Když jsem kráčel městem, lidé, které jsem potkával na mě hleděli s údivem a s úlekem, zacházeli do domů, když mě viděli, někteří radši svěsili zrak, než aby mě viděli. Když jsem zacházel za roh obstoupili mě náhle tři muži v těžkých brněních, surově mě chytli a začali mě mlátit do břicha, pak jsem se pozvracel a oni mě přestali být. Nebyl jsem schopný jim už ani nadávat. Táhli mě ulicí, kamsi do středu města. Pak jsem ztratil vědomí a byl jsem nesen, bůh ví kam a proč.

Probudila mě ostrá bolest v boku, viděl jsem několik postav nade mnou.
„Tak ty ses nám vrátil, Jacku!“ zakřičela na mě nesmírně ošklivá žena, která seděla na vyvýšené podlaze, na hromadě polštářů. To byla Lapita, měla tělo ve tvaru hrušky, seděla tam jako slepice a stále kvokala a ti ostatní byli kohouti, kteří se jen přetahovali o její přízeň, o drogy. Ve skrytu duše Lapitu všichni nenáviděli, protože, kdyby nepřišla z Jihu do města, asi by nikdy nebyli závislí na drogách, Lapita je přivedla na špatnou cestu a teď je v ní ještě vedla dál.
„Pročpak ses vrátil, ono ti to posledně nestačilo?“ zeptala se mě posměšně.
Zvedl jsem se do polokleku, abych se mohl nadechnout, z plných plic jsem nasál zkažený vzduch v místnosti.
„Kdo kurva seš?“ zasyčel jsem na ní přes hroznou bolest v břiše.
„Vrátil ses pro svoje kamarády, co?“ zaskřehotala ne mě.
„Jaký kamarády?“ zeptal jsem se zcela nechápavě, protože jsem netušil na co se mě ptá.
„Hajzle jeden, tak ty budeš ještě dělat blbýho jo? Chlapci osvěžte mu mysl“ řekla pohrdavě a její 3 gorily se dali do pohybu směrem ke mně aby mi dali další nakládačku. Když mě mlátili moje mysl se oprostila od všech zbytečností, jako třeba kdo jsem a objevila se zcela čistá myšlenka. Pomsta. Přísahal jsem si, že tu svini tlustou zabiju. Vsadim se o cokoliv, že za tohle všechno může ona.

„Tak co Jacku, už si vzpomínáš na svoje kamarády z NCR?“ zašeptala mi do ucha.
„Nepamatuju si vůbec nic, ty kurvo nechutná!“ zakřičel jsem na ní, ale jelikož jsem se nemohl nadechnout.
„Chlapci, že vy jste ho praštili do hlavy?“ zeptala se a otočila se přitom celá na svoje gorily. Otočila se celá, protože na aby mohla otočit hlavou nesměla by mít tak tlustý krk.
„Jenom sme ho vomráčili, ale jinak nic.“ Zahrál to do autu jeden z nich.
„Dobře podržte ho a píchněte mu trochu morfia,“ poručila.
Dvě gorily mě pevně chytly pod rukama a jeden z nich mi odhrnul rukáv až k žíle na paži. Snažil jsem se vyprostit, ale jejich sevření bylo jako svěráky, tak pevné a stejně tak chladné… Do žíly, která teď byla naběhlá mi vrazili injekční stříkačku, byla v ní čirá tekutina, kterou vy vtlačili do žíly.

Cítil jsem jak se mi to rozlévá do žil a bolest všech míst, kam mě mlátili mizí a místo ní se objevuje příjemná otupělost a teplo, které mě celého zalévalo a obalovalo. Usnul jsem. Ale nebyl to normální spánek, měl jsem zvláštní sny a pocity, jakoby se moje tělo stalo nehmotným a obalila ho bílá mlha. Cítil jsem dokonalé souznění se světem, byl jsem myšlenkou, plující mořem informací, které představovaly dokonalost světa. Cítil jsem ztělesněnou svobodu, naprosté osvobození od mého pozemského těla a mysli, stal jsem se svobodným.

„Vstávejte pane!“ probudil mě hlas mladého muže, který se nade mnou skláněl.
Ležel jsem na betonové zemi na jakémsi nádvoří, strašně mě bolela hlava a já si jen matně vzpomínal na včerejšek. Pamatoval jsem si na Lapitu a na to že jí musím zajít a na toho muže, který mi řekl, že musím zachránit ostatní, zbytek byl jaksi v mlze.
„Kde to jsem?“ zasténal jsem z tý nejhorší kocoviny mýho života.
„Ve vězení pane, musíme jít, nebo vás Lapita zase dá zbít!“ řekl.
„Ne! Lapita je kurva! Padáme vodsud,“ vykřikl jsem, protože vzpomínka na Lapitu mou kocovinu naprosto vyléčila. Zvedl jsem se a následoval ho. Něco mi říkalo, abych mu nedůvěřoval, ale zase cokoliv by bylo lepší než zůstat tam a dát se od Lapity zase týrat. Vylezli jsme po laně přes tu vysokou zeď. Na druhé straně nás čekalo ještě několik mladíků, měli na sobě hnědé kápě. Jednu kápi dali i mě a pak mě vedli kamsi do hlubin bludiště města. Všechny uličky vypadaly stejně, kdybych se jim pokusil utéct, už nikdy bych nenašel cestu ven z města. Nakonec jsme slezli po žebříku kamsi hluboko do podzemí, do kanálů.

„Vítejte zpět, pane,“ pravil ze tmy hluboký mužský hlas, ještě než jsem se stačil rozkoukat. Pařil mladíkovi, jež měl oblečenou stejnou kombinézu jako já, jen s tím rozdílem, že na té jeho byl napsáno, seržant. „Už jsem ztrácel naději, že vás ještě uvidím, naději na záchranu.“
„Já jsem taky rád, že vidim někoho, kdo mě hned nemlátí,“ řekl jsem zcela upřímně.
„Musíme zachránit naše lidi a „Spirit of the Hawk““ vychrlil na mě.
„Ne,“ zarazil jsem ho bleskurychle, „Nejdřív mi musíte vysvětlit hodně věcí…“

Moje první otázka samozřejmě zněla, kdo jsem. Jsem poručík Jack Raynolds, jsem velitelem komanda Scalpel, které bylo vysláno, aby zachránilo komando Spirit of the hawk, které se už 2 týdny neozvalo z mise South Quest II. Bohužel i naše jednotka padla lstí do zajetí. Tohle město se jmenovalo Mexico City. Dříve to tu bylo více než příznivé místo pro život, ale pak přišla Lapita a s ní teror, který nastolila. Lapita začal distribuovat do města morfium, na kterém je nyní závislá asi třetina obyvatel města. Před Lapitou tu vládla městská rada, která byla nynější vládkyní násilně svržena. Městská rada nyní sídlí v kanálech pod městem a prosí nás o pomoc. Naše auta, zbraně, energozbroje a vůbec všechno bylo zamčeno ve skladech hlídaných Lapitinými lidmi.

Když jsme před týdnem přijeli do města, Lapita nás vřele přijala a pohostila a dělala, že neví, co se stalo s vojáky, kteří přijeli před námi, i když byli zajatí ve sklepeních hluboko pod jejím palácem, kde byli mučeni, aby Lapita získala přístup k našim technologiím. Chtěli jsme ve městě přenocovat a pak se vydat dále na jih, hledat ztracené. To co jsem udělal byla ode mě neuváženost, nařídil jsem přenocovat ve městě v domnění, že nám tu nehrozí žádné nebezpečí, během té doby, co jsme spali nás nechala Lapita všechny nafetovat morfiem a uvěznit. Ale se mnou měla jinej plán, k mojí smůle jsem se jí asi zalíbil a nechala si mě přivést, spoutat a pak se na mě udělala, mám jediný štěstí že si to nepamatuju, jinak bych se asi poblil, už jen pomyšlení na tu tlustou kurvu mi totiž působí docela značnou nevolnost… Pak mě nechala odvést do jeskyně v poušti a zanechala mě vlastnímu osudu. Musím osvobodit ostatní a zabít Lapitu, i kdyby to mělo být poslední, co udělám, tak jí zabiju.

Naše vybavení je ve skladišti uprostřed bloku domů, ve kterých žije Lapita, moji lidé jsou uvězněni hluboko pod nimi, už čekají jen na smrt, protože si myslí, že jsem mrtvý. Jedině já a Joe Diggler je můžem e zachránit. Joe byl ukřižován před městem, když se vysmekl dozorcům při výslech a prostřelil Lapitě nohu, škoda, jen, že nemířil trochu výš. Protože ona je tu hlava a kdyby jí byl zabil, bylo by po problému.Měl štěstí, bývalaá městská rada se dozvěděla o jeho osudu a nechali ho sundat. Joe byl nervózní mladík, obsluha Browningu M2, vypadal na to, nebyl moc vysoký, ale byl obalený svaly, rozhodně bych se s ním nechtěl dostat do bitky… Byl to stroj na zabíjení, neznal slitování, kam šlápl, tam sto let tráva neporoste.

Neměl jsem plán, měl jsem jen cíl, věděl jsem, že je musíme zachránit za jakoukoliv cenu, i kdybychom měli oba umřít musíme se o to aspoň pokusit. Bývalá městská rada nám dá vybavení, které tu má už hodně dlouho a naprosto nevyhovuje našim potřebám, ale je to pořád lepší, než nic. Prostě tam vlezem a pokusíme se probít až k našim. Hlavně musíme zaútočit, dřív než si Lapitini lidi všimnou, že jsem zmizel.

„Joe, asi až moc dobře víš co nás čeká,“ řekl jsem mu při obědě, několik hodin před ztečí.
„Ano pane, je mi to úplně jasný, dem těm zmrdum rozkopat prdel!“ odpověděl bez váhání a v jeho očích byla vidět žízeň po krvi nepřátel.
„Dobře dneska večer to vypukne,“ řekl jsem a dal se do jídla, možná posledního jídla mého života, tak proč to proboha musí být krysa?

Pod rouškou noci a dlouhých kápí jsme se vykradli do ulic, kráčeli jsme tím bludištěm zatáčku za zatáčkou a do mé mysli se začalo vkrádat semeno pochybností. Celá tahle akce mi připadala čím dál tím míň rozumná a začínal jsem si říkat, že jsme měli radši zkusit zavolat posily. Z mých chmurných myšlenek, mě vytrhnul hlas našeho průvodce, který nám před velice vysokou zdí oznámil, že jsme na místě.

Shodili jsme kápě a pod nimi se objevily prastaré kevlarové zbroje s mnoha děrami a odznaky mexické armády. Na ramennou se nám pohupovaly kalašnikovy, a u pasu visely dlouhé dýky, asi nejspolehlivější část naší výbavy…

Roztočil jsem lano s kotvou a vyhodil ho nahoru na zeď zaháklo se zjevně pevně a já začal beze strachu šplhat do jámy lvové. Vykoukl jsem zpoza římsy a málem jsem leknutím zase spadnul dolů, seděl tam strážný. Vykoukl jsem znovu a všiml, jsem si, že spí. Přehoupl jsem se na ochoz a zjistil, co mu je. Nespal, byl nafetovanej, zamával jsem Joa, aby vylezl nahoru za mnou. Vytáhl jsem dýku a vrazil mu jí hluboko do srdce. Není nic horšího, než zabít bezbranného člověka, ale mohli by s ním být problémy… Možná, že je jich víc v tomhle stavu, což by nám mohlo velmi ulehčit práci. Vydali jsme se ke schodům a sešli bez nejmenších problémů až na nádvoří. Nikde nikdo.

„Tudy,“ řekl stručně Joe a ukázal prstem ke dveřím na druhém konci náměstí.
„Tam je Lapita?“ zeptal jsem se ho ještě.
„Jo.“ Nikdy toho moc nenamluvil.

Došli jsme až ke dveřím, kývnul jsem na Joa a vykopnul dveře. Byla to opravdu Lapitina místnost. Když jsme tam zrovna vletěli, Pedro se plazil Lapitě u nohou a prosil jí o trošku morfia. Než se stačila ochranka probrat z večerního klimbání a šáhnout pro zbraně, byli už mrtví, stříleli jsme rychle a bez slitování. V místnosti zůstali živí jen Lapita a Pedro, který se teď krčil strachy v koutku a pokoušel se udržet své tělo pohromadě, aby se „nesesypal…“

„Tak ty jsi nám utekl,“ řekla Lapita svým skřehotavým hlasem směrem ke mně.
„Jo už to tak bude,“ oplatil jsem jí její jedovatost.
„Všichni mí lidé tě hledají, aby tě mohli zabít,“ vychrlila na mě.
„Blbej den Lapito, vypadá to totiž, že tě budu muset zabít,“ řekl jsem jí naprosto na rovinu.
„Ale to přece nemůžeš, jsi voják NCR a to nejsou vrahové,“ zkoušela to zahrát do autu.
„Ale já tu nejsem jako voják NCR, jsem tu jako Jack Raynolds!“ zakřičel jsem na ní.
„Ale to přece…“ Její slova zanikla pod hlukem výstřelu, jedním přesným výstřelem jsem se pomstil, ukončil jsem její marný život.

„Co s ním?“ zeptal se Joe a ukazoval hlavní směrem na Pedra, který se krčil u zdi.
„Tak hele šmejde, řekni nám, kde sou naši lidi, nebo se pozdrav se svejma střevama!“ řek jsem mu vytáhl tu dýku, věděl jsem, že tohle zabere…
„Jsou dole ve sklepení,“ vykoktal ze sebe.
„Dobře chlapče. Joe Zab ho.“
„Řikal si, že mě nezabiješ, když ti to řeknu…“ vypísknul na mě.
„Ne, řek jsem že tě nerozkuchám, když mi to řekneš…“
Místnost naplnil smrad střelného prachu a jeho křik náhle ustal…

Sklepení, byla jedna velká místnost, kde byli zamřížovaní všichni naši lidé, kteří rozhodně neskrývali radost, že mě vidí… Všechny jsme osvobodili a vzali si zpět naší výbavu. Ještě té noc jsme pochytali všechny přívržence diktátorky a vyhnali je do pustin. Ještě toho rána se vlády ve městě ujala bývalá městská rada, která okamžitě zakázala ve městě jakékoliv drogy.

O několik dní později, jsme nasedli do aut a motory se s rachotem nahodily. Ručička kompasu na palubní desce se stočila směrem k severu.

Čeká nás cesta na sever.

Cesta domů.

ANKETA

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist