Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Jirka Šťovíček - Prokletí muže v masce


Kapitola 3.
Než Andree otevřel oči, nasál zhluboka nosem okolní znečištěný vzduch, který páchl po všemožných spáleninách, a ztuhl, jakoby se snad bál, že se dostal do dalších nepříjemností. Všude okolo byl hluk a pobíhali lidé, Andree si však uvědomil, že nemá co ztratit. Malátně zvedl hlavu a unaveně se rozhlédl kolem sebe.
Obě staré budovy obklopoval hustý černý dým, čadící z několika oken a balkónů. Co však mohlo uvnitř hořet, netušil. Jakmile ale zpozoroval barikády a jiné trosky pokropené tělními tekutinami, většinou krví, a jejich zdroje nikde, uvědomil si příčinu zápachu.
Všude okolo pobíhali ozbrojení muži a dokonce i ty stroje. Stroje to však nebyly, uvědomil si po chvilce Andree a nechápavě po nich mžoural. V samém jádru to byli muži navlečení do obrovských brnění z matného kovu, jak chvíli na to zjistil. S neuvěřitelnou lehkostí pobíhali s ostatními okolo z místa na místo a rozdávali či plnili rozkazy.
Andree se opřel rukama o zem a pokusil se postavit. Byl však příliš slabý a nohy ho neposlouchaly. Zklamaně tedy zůstal sedět opřen zády o nerovný povrch olejem zapáchajícího něčeho a zklamaně si odfrkl. Otočil pomalu hlavu a zjistil, že se opírá o tvrdou tmavou pneumatiku starého vojenského vozu. Po chvíli prohlížení se od tohoto předválečného skvostu opět otočil a zaregistroval také svůj vak, který ležel opodál. Natáhl se a s námahou z jeho nitra vytáhl jednu čutoru, která na něj čekala tak dlouho...a on na ni také. Odzátkoval ji, nejistě si přičichl k hrdlu a poté pomalu začal slastně vodu polykat. Prázdnou nádobu nakonec hodil zpátky do vaku a vyčerpaně vydechl. V ten okamžik si ho všiml jeden z mužů- strojů.

" Á, tak ses konečně probral," dřepl si před Andreeho mohutný obr. " Kdepak ses tu vzal, človíčku?" zeptal se s úsměvem na tváři, kterou měl snad jako jedinou část těla odhalenou.
" Jeden ten mutant mě podved a oni mě zajali," vysvětloval vyčerpaně Andree.
" Předpokládám, že to byl ten , co s tebou byl v tom vězení…" podotkl muž. Andree zakýval hlavou. " Tak tos mu to pěkně oplatil," usmál se opět muž. " Jinak za chvíli odjíždíme. Předpokládám, že pojedeš s náma…" oznámil mu ještě s intonací otázky. Poté se zvedl a vrátil se zpět ke svým povinnostem.
Téměř po čtvrt hodině se muži začali pakovat.
" Tak rychle, máme dvě minuty na to, abychom zmizeli!" křikl jeden z nich a dirigoval ostatní.
Muži- stroji si vlezli do starého vojenského nákladního auta, které parkovalo před bránou, lehce odění ozbrojenci se pak naskládali do dvou zbylých terénních vozů. Dva vojáci ochotně Andreeovi pomohli nastoupit do zadní části jednoho z džípů, kde byl dostatek prostoru na to, aby se mohl natáhnout. Muži zavřeli poklop a po chvilce si sami do auta nastoupili- předními dveřmi. Motor ihned na to hřmotně naskočil a vozidlo vyrazilo se zbytkem kolony liduprázdnou ulicí pryč z "obydlené zóny" . Automobil po nerovném a troskami posetém povrch nadskakoval a skřípal, nikdo však nepromluvil. Po chvilce se někde za nimi ozvala série výbuchů a do ulice se vyvalil mrak šedivého prachu. Obě staré budovy se sesunuly k zemi a pohřbily vše co ukrývaly. To už však Andree neviděl.
" Jak ses tam, sakra, vzal?" započal konverzaci jeden z mužů, který si přisedl k Andreeovi. Měl snědou pleť a postavu bojovníka. Hrudník měl chráněn lesklým železným plátem, na jehož pravé straně měl namalovaný barevný znak: ocelový meč, pod nímž se tkvěly ozubená kola.
" Zajali mě," začal Andree. " pak mě nutili stříknout si něco zeleného…"
" Máš v sobě FEV?" skočil mu do řeči druhý bojovní, sedící vedle řidiče, a pohotově se otočil.
" Ne. Toho, co mě nutil si to stříknout, jsem … vyřídil a pak jste se objevili vy. A kdo vůbec jste? A kdo jsou, nebo spíš byli, oni? A co je ten váš FEV nebo co to je…co je zač?" měl Andree spousty otázek.
" Měli bychom začít od začátku," pronesl muž sedící u Andreeho, usmál se a začal vyprávět o Bratrstvu Oceli.

Andree vzrušeně naslouchal vyprávění o vzniku Bratrstva a jeho boji proti mutantům. Následoval příběh o takzvaném Zakladateli a jeho odvážných činech, kdy Bratrstvu pomohl svojí odvahou zničit největší zlo: Vůdce, velitele všech mutantů. Hrdina prý také pocházel z Vaultu, tam se ale již prý nevrátil. Založil osadu, Arroyo, a jeden z jeho potomků prý opět Bratrstvu pomohl, když zničil ropnou plošinu- centrum prezidenta Spojených Států a skupiny kolem něj, Enklávy, která se chystala pomocí násilí ovládnout svět. Pomohl prý také ale získat plány jedné základny Enklávy a spolu s nimi informace o létajících strojích- Vertibirdech.
" Tak a tam teď sídlí naše jednotka," vysvětloval bojovník a pokračoval vyprávěním o zelené tekutině, FEVu.
Andree se dozvěděl, že jde o upravovaný předválečný virus, který měl sloužit k obraně proti "Novodobému moru", o tom již něco věděl z počítačů ve vaultu, ale stále se upravoval a stal se příčinou mutantů. Svět však už byl od tohoto viru téměř vyčištěn, kromě zmutovaných živočichů, kteří pobíhali po celém světě a změnili se právě kvůli tomuto viru. Jak se ale zdálo, stále se vyskytovali i lidé, kteří se snažili vir opět získat- jako v tomto " městě".
Podle vypravování však tyto odrůdy viru byly v porovnání s tím dřívějším jen slabý odvar.
" A co ty? Jakej je tvůj příběh?" zeptal se nakonec naslouchající řidič a zařadil další stupeň.
Andree nejistě začal vyprávět o jeho životě ve vypleněném Vaultu a jeho krátké pouti světem. Netrvalo ani dlouho a kolona projela kolem odbočky směřující do Vaultu 7, Andree však nic neřekl. Vzpomínky nechal za sebou, ale noční můra, jeho prokletí, ho neopustila.
Andree ještě chvíli s vojáky konverzoval a ptal se na různé prkotiny, které mu však byly neznámé. Se zájmem naslouchal, ale zanedlouho ho přemohl spánek, který , kromě jedné noci, měl vždy neklidný.

S probuzením sebou Andree trhl a vykřikl: " Vodu!". Muži v autě se lekli, přestože si jeho mumlání a stálého převalování všimli, a řidič téměř sjel ze silnice.
" Děje se něco?" zeptal se nejblíže sedící muž.
" Ne, už je to dobrý," otřel si Andree čelo a hluboce oddechoval. Oči měl vytřeštěné a prsty na rukou se mu klepaly, přestože zima mu nebyla. Přísedící voják mu podal svojí čutoru a nabídl mu ji. Andree ji s třesoucí se rukou přijal a několikrát si lokl, než se konečně jakž takž uklidnil. Poté ji majiteli vrátil a poděkoval. Řidičův spolujezdec Andreeovi nabídl, aby si sedl místo něj dopředu, více ale nepromluvil. Posádka auta již dobře věděla, čím Andree prošel a tak se snažila pomoci.
Andree se usadil na nové místo a naskytl se mu tak rozhled na pustý svět okolo a po chvilce se s řidičem dokonce začal bavit o ovládání stroje. Andree byl však většinu času jen posluchač. Poté se však opět rozhostilo ticho a zanedlouho Andree opět usnul. Ze spánku ho probudily až silné reflektory, které mezi starými suchými stromy prosvítaly tmavou noc. Kolona zastavila a oni byli konečně na místě- bývalá základna Enklávy.

Po krátké proceduře se vozidla opět rozjela. Jako první projel bránou vedoucí terénní vůz následován náklaďákem, nakonec projel i džíp s Andreem. Obrněnci u vjezdu jen zvědavě nakoukli oknem, ale vůz již nezastavili. Pravděpodobně již o nové návštěvě věděli.

Jakmile vozidlo zastavilo, otevřel jeden z vojáků Andreeovi dveře, neboť Andree nevěděl jak se otvírají, a vyzval jej ven. Andree se překvapeně rozhlédl po osvětlené základně, kterou tvořilo jen několik přízemních budov, dva obrovské hangáry a pravidelně umístěné kulometné věže.
" Tak pojď, zavedu tě za velitelem," oslovil ho voják. Andree si rozespale hodil na záda vak a poté vojáka následoval do budovy, která se nacházela u brány.
S překvapením Andree zjistil, že je to jakási jídelna. U pravidelně rozmístěných lavic sice pozdě večer nikdo neseděl, z malého okýnka jedné z místností se však linuly vůně jídla, Andreeovi neznámého. Jako naschvál mu dokonce zakručelo v břiše, voják ho však zavedl na železný kulatý kruh, ohrazen dokola otevíracím zábradlím, a po zmáčknutí tlačítka na ovládacím panelu se spolu s podlahou propadli do země.
O několik vteřin později se však opět zastavili v podzemní osvětlené chodbě.( Andreeovi připomínala Vault) Labyrint však nebyl příliš rozsáhlý a po několika krocích se zastavili u jedněch z mnoha dveří. Voják se ohlásil v ovládacím panelu a ihned potom, co se dveře sami zasunuly do stěny, Andreeho s pozdravem opustil.
Dveře se opět nehlučně zavřely, sotva Andree překročil jejich " práh". Pomalu prošel jakousi předsíní, tvořenou jedinou plechovou skříňkou, zatočil dveřmi nalevo do další místnosti a octl se v bohaté kanceláři. Stěny lemovaly dřevěné police se spoustami svazků knih a časopisů, zem pokrýval červený koberec s modrými vzory a na druhé straně místnosti pak v teplákové soupravě seděl za mohutným ocelovým stolem postarší avšak dobře stavěný muž. S úsměvem na tváři Andreeho pozdravil a přes stůl si s ním podal ruku. Představil se jako paladin Sven Clancy. Poté Andreemu pokynul, aby se posadil do křesla před stolem a zamířil ke skříňce opodál. Andree se mezitím posadil do pohodlného koženého křesílka a ještě jednou se rozhlédl po místnosti. Otevřené dveře nalevo odkrývaly pohled na velebné letiště, na němž se tkvěla paladinové obrovská zbroj.
" Slyšel jsem, že jsi přišel z Vaultu," zadumal se voják a podal Andreemu sklenku se zlatavou tekutinou. Sám si také nalil a po přičichnutí usrkl. " Mysleli jsme, že již žádný zavřený Vault není." Podíval se na Andreeho. Ten po chvilce ticha odpověděl: " Nevím, co bych na to měl říci," usmál se nejistě. " Já jsem si život venku také představoval jinak…" dodal nakonec.
" Jsi jediný, kdo přežil?" zeptal se se zájmem paladin. Andree mu kladně odpověděl a po usrknutí tekutiny, o které neměl nejmenší tušení co je zač, začal vojákovi o svém životě vyprávět.
Rozhovor vedli téměř dvě hodiny. Paladin Clancy Andreeovi na oplátku odpověděl na otázky ohledně brnění, nazývaném Energozbroj, základech Bratrstva, ale i o Zakladateli, Bratrstvu známém také jako Arroyovi či Vaultu Dwellerovi, který taktéž pocházel z Vaultu. Poté však již Andreeho pálily oči a přemáhala ho únava. Nepomohl ani poslední doušek čiré zlaté tekutiny, která ho předtím povzbudila.
Velitel Bratrstva jej tedy zavedl do jednoho z mnoha pokojů, který byl sice malý, ale Andree ho měl celý pro sebe. Natáhl se na úzkou, ale pohodlnou postel a ve stejném okamžiku usnul.
Když ho ráno velitel vzbudil, s potem na čele ho vytrhl z další z jeho nočních můr. Paladin ho sice nechal vyspat déle než ostatní vojáky, přesto mu vysvětlil přísný režim Bratrstva. Pokud bude chtít Andree zůstat, nabídl mu velitel, bude se muset přizpůsobit.
Jako první zavítali zpět na povrch a to do jídelního bloku. Paladin Clancy pokynul Andreeovi, aby se posadil a sám odkráčel směrem k malému okýnku, z nějž vykukoval muž v bílé čepici. Chvíli na to přinesl tác s bohatou snídaní, Andreeho však nechal o samotě a sdělil mu jen, že se za chvíli vrátí.
Andree se rozhlédl po jídelně, ale nikdo jiný tu již nebyl. Přičichl tedy opatrně ke každé části jídla a až poté po kouskách ochutnal. Žluto- bílá čvachtavá kaše mu však ihned zachutnala, přestože nevěděl co to vůbec je. Poté nožem odkrojil kousek z nažloutlé tvrdé placky a napíchnutý na vidličku jej strčil do pusy. Hmota nebyla vůbec špatná, uvědomil si, a při žvýkání dokonce sládla. S chutí se Andree tedy pustil do zbytku přídělu a vše zapíjel křišťálově čistou vodou, které měl k dispozici celou láhev.
Sotva však stačil odložit příbor zpět na tác, ohlušilo vše okolo burácení neznámých strojů z venku. Andree vyskočil od stolu a rozběhl s k východu, kterým před chvíli odešel paladin. Sotva se mechanické dveře otevřely a on vystrčil hlavu, hluk ještě zesílil. Jen několik metrů před ním se tyčil obrovský stroj se dvěmi vrtulemi, otáčející se čím dál tím rychleji. V ovládacím proskleném kokpitu seděli dva muži s helmami na hlavách a mačkali různá tlačítka. V zadním otevřeném prostoru sedělo několik mužů připoutaných v sedadlech, někteří připraveni u integrovaných zbraní. Okolo železného monstra stálo v kruhu několik mužů a vše z bezpečné vzdálenosti pozorovali. Byl mezi nimi samozřejmě i paladin Clancy, který ve své Energozbroji s rukama v bok vše neohroženě kontroloval.
Mezitím se stroj začal pomalu odlepovat od země. Muži okolo pro jistotu udělali několik dalších kroků vzad a pomalu za strojem zvedali hlavy. Do chodu se o několik okamžiků později zapojily i dvě turbíny, umístěné kousek pod vrtulemi. Stroj se začal vzdalovat a muži se pomalu rozcházeli. Jen paladin Clancy ještě vzdalující se monstrum pozoroval.
Andree konečně vylezl ze dveří a došel až za velitelem. Ten stále pozoroval stroj mizející v dáli.
" Kam letí?" zeptal se Andree přítomně.
" Na poslední zkoušku. Zítra několik mužů odlétá na východ, aby tam pomohli a zásobili naše Bratry." odpověděl mu Clancy. Andree si narovnal masku na obličeji a zamračil se.
" Máte základnu i jinde?"
" Samozřejmě. Východní pobřeží má perspektivu. Je tam spousta neobjevených míst bohatých na suroviny a taky plno lidí, který jsou ochotný se připojit k Bratrstvu." oznámil mu. " Když budeš chtít, můžeš letět s nima," dodal po chvíli a vyzval ho, aby jej následoval.

Spolu poté prošli celou základnu a paladin Andreeovi ochotně odpovídal na otázky a vysvětloval účelnost různých mechanismů. Celou tu dobu přemýšlel Andree nad návrhem ohledně letu na východ. No proč ne? Myšlenku však nahlas zatím nevyslovil a nakonec se Clancymu svěřil jen s problémem, který zažíval každou noc.
" Vezmu tě k našemu doktorovi. Ten by ti mohl pomoct," nabídl šéf základny Bratrstva a zavedl Andreeho zpátky pod zem.

" To je zajímavé," prohlásil prošedivělý doktor, když mu Andree vysvětlil svůj problém.
" Setkal jsem se s podobnými případy u nováčků, kdy měli po bojích také noční můry. Občas." dodal. " Zdá se, že vaše noční můry opravdu závisí jen na prostředí, v kterém se nacházíte… zajímavé.
Myslím, že léky by vám nepomohly. Pokud se chcete svých nočních můr zbavit," pravil doktor, "měl byste vyrazit někam hodně daleko a začít žít nový život." stanovil nakonec diagnózu. Pro Andreeho to nebyla žádná novinka, ale názor muže v bílém plášti, připomínající mu otce, ho nakonec utvrdil v přesvědčení, aby letěl následující den s Bratrstvem na východ.

Zbytek dne strávil Andree prozkoumáváním základny. Do některých částí, jako například hangáry Vertibirdů či výzkumné laboratoře, mu byl vstup odepřen, přesto ho rozhovory s vojáky a poznávání okolí zabavilo na většinu dne.

Postel měl již rozestlanou, zbývalo si jen omýt obličej od zbytku pěny na holení. Po této proceduře si Andree otřel tváře ručníkem z elastického materiálu a zahleděl se na sebe do zrcadla. Změní se snad jeho život, co se nočních můr týče, pokud s Bratrstvem odletí? přemýšlel v duchu. A existuje snad vůbec na zemi místo, kde jeho duše najde klid? To se uvidí. Zakýval hlavou, vypnul v koupelně světlo a lehl si do připravené postele.
Dle instrukcí byl Andree v sedm hodin ráno připraven v jídelně. Spolu s paladinem Clancym a několika dalšími vojáky si pochutnal na pro něj netypické a výjimečné snídani a ve skrytu duše doufal, že není poslední. Z letu byl poněkud nervózní a samotná představa, že se stroj nějak rozbije, Andreeho děsila již předešlý den. Přesto se mu opět zjevila noční můra se vzpomínkami na mutanty.
" Třeba se rozhodneš zůstat s našima klukama na základně a staneš se jedním z nás!" vytrhl Andreeho z přemýšlení paladin. Andree jen pokrčil rameny, ale myšlenku ve skutečnosti ihned zavrhl.
Pomalu dojedl snídani, zvedl svůj vak a zamířil s ostatníma k hangáru. Vertibird již byl připravený na přistávací ploše.
Clancy si s Andreem podal ruku a popřál mu šťastný let i budoucnost, která byla pro Andreeho velkou neznámou. Mezitím několik mužů naskládalo do nákladového prostoru stroje poslední krabice a poté se opět vzdálili na bezpečnou vzdálenost. Andree se mezitím připásal k sedadlu nacházejícímu se na samém okraji a rozhlédl se po ostatních. Bylo jich šest plus dva piloti. Nikdo z nich však nejevil žádné známky sebemenší nervozity, naopak- všichni to brali, podle výrazů v obličejích, jako každodenní rutinu.
Stroj se náhle začal celý třást, ale současně odlepovat od země. Několik mužů na zemi, včetně paladina Clancyho, posádce zamávalo a sledovalo stoupající stroj.
Andreeho zaplavila vlna adrenalinu a vzrušení, když konečně naskočily i turbíny a stroj se začal pohybovat vodorovně. Svět pod nimi začal rychle ubíhat, neboť mohli letět jen sto až stopadesát metrů nad zemí. Andree měl to " štěstí", že seděl až na okraji- žádné zábradlí či dokonce dveře zde nebyly a tak při myšlence, že by stačilo člověka jen strčit, pevně sevřel pás.
" Jak dlouho poletíme?" zeptal se muže s těžkým kulometem, který seděl naproti němu, aby se odreagoval.
" Skoro tři dny…" řekl muž s unaveným výrazem a vzdychl. Andree na něj chvíli zaraženě hleděl s ústy dokořán, neschopen se vyjádřit.
" Neboj," dloubl mu loktem do žeber voják sedící vedle něho. " paliva máme dost a budem dělat i přestávky na chcaní," houkl mu do ucha, aby tak přehlušil řev motorů, a zasmál se.
" To je fajn," dodal jen Andree a započal opět s pozorováním ubíhajícího mrtvého světa.

Přestože byl let nezáživný a krajina pod nimi stále monotónně opakující se, utekl dosavadní čas strávený na sedadle Andreeovi poměrně rychle. Slunce bylo sice zastíněno šedivými mraky, přesto se dalo lehce poznat, že je již pozdní odpoledne a za několik málo hodin zajde za obzor.
Andree se podrbal na čele, kde ho těsnění masky svědilo, a rozhlédl se po vnitřním prostoru létajícího stroje. Muži okolo něj se již minut o něčem nervózně vybavovali, jiní měli to štěstí, že se jim podařilo usnout.
" Proč si to nesundáš?" zeptal se ho jeden z nich, aby odběhl od tématu, o kterém se dohadovali, a zároveň kývl na Andreeho masku.
" Zkoušel jsem to, ale slunce je pro mě moc silný zdroj světla," usmál se zaťukal na zvenku neprůhledné sklíčko v místě, kde se nacházely oči.
" Hm… to máš pech," pronesl voják s pokusem o lítost v hlase.
"To nevypadá moc dobře," zahleděl se další z cestujících Andreeho směrem. Jeho pohled však směřoval ven. Andree otočil hlavu a prohlédl si krajinu okolo a nedaleké hory, podél kterých nyní letěli. Nic znepokojivého však nespatřil. Zamračil se tedy a otočil se zpět k ostatním.
" Děje se něco?" zeptal se zaraženě, když spatřil jejich pohledy. Nikdo na jeho otázku však nereagoval a všichni se ošívajíc hleděli stále ven.
" Miku, vidíš to?" nevydržel to jeden z vojáků a sáhl po vysílačce zabudované ve vnitřní konstrukci Vertibirdu.
" Jo," ozval se elektronický hlas pilota v zesíleném reproduktoru. " Za chvíli začneme stoup… a sakra!" ukončil pilot rozhovor stroj se lehce otřásl a motory přidaly na otáčkách. V tu chvíli se přes nízké pohoří vzdálené jen několik stovek metrů od nich převalila obrovská vlna větrné smrště unášející s sebou nepředstavitelné množství písku a jiného materiálu. Kaňony, jeskyně a jiné otvory začal zaplňovat pískový mrak, zvětralá skaliska na obzoru začala mizet za neprostupnou , stále blížící se stěnou.
" Sakra! Sakra! Zvedej to! Zvedej to!" řval jeden voják a vytřeštěnýma očima sledoval přibližující se zkázu. Stroj se však zvedal pomalu- přece jen, všechno má své možnosti.
Andree se pevně chytil úchytu na straně a společně s ostatními pozoroval mizející krajinu. Ta se ztrácela před očima. Kromě burácejících motorů však bylo naprosté ticho. Když se však konečně bouře dostala až k nim, vznášeli se již několik stovek metrů nad zemí, na kterou jim výhled nyní zamezila pohyblivá písková masa a vše okolo pohltil zvuk šumění miliard a miliard zrnek písku.
" Je to pod náma!" vykřikoval a jásal současně voják naproti Andreeovi, kterému byl těžký kulomet v této situaci na houby. Ostatní si sice oddechli, nikdo však nepřestával sledovat, co se pod nimi děje.
" Něco tady nesedí!" vykřikl muž u vysílačky a opět se aparátu chopil. " Miku, proč klesáme?"
" Neklesáme!" ozval se hlas z reproduktoru. " Držíme furt vejšku, vejš se ale nedostanem!" přestože Vertibird neklesal ani nestoupal, všiml si už i Andree, že neprostupná písková masa pod nimi se stále přibližuje.
" Všichni se držte!" ozvalo se ještě z reproduktoru a otevřenou částí stroje se prohnal vítr s několika málo zrnky písku- Andree povolil šátek na krku a utáhl si jej přes ústa a nos…množství písku ve vzduchu se zvýšilo- Andree se pevně chytil jednou rukou za držadlo na straně, druhou pod sedadlem…písku opět přibylo a drobná zrnka začala bubnovat Andreeovi do sklíčka masky. Na naprotisedící muže již neviděl, vše okolo potemnělo , motory začaly vynechávat. Andreemu po zátylku přeběhl mráz, v břiše ho bodlo, jakoby ho někdo praštil, a zmocnil se ho opravdový strach. Několik mužů okolo něj vykřiklo- Andree taky…
Po několika okamžicích se motory zadřely úplně. Vertibird začal prudce klesat, silné poryvy větru s ním však začaly ještě házet ze strany na stranu. Stroj se náhle začal přetáčet a okolo Andreeho něco proletělo. Bylo však temno a sklíčko masky mu zakrývala stále nová zrnka písku. Po necelé vteřině si však uvědomil, že padající těleso doprovázel zoufalý křik. Ihned na to se však bouří ovládaný stroj otočil úplně a Andree byl nucen napnout všechny svaly, aby se dokázal v poloze " vzhůru nohama" na sedadle udržet. Poté však stroj unesl další proud větru a přinutil Andreeho vykřiknout. Zoufalý výkřik však z jeho hrdla již nevyšel…celého ho pohltila temnota.

V hrudníku ho šeredně pálilo, páteř jakoby mu někdo zpřelámal a nohy necítil vůbec. Andree se pokusil otevřít oči, ale dokázal vyvinout sílu jen pro manipulaci s levou částí obličeje. Pomalu rozevřel víčka levého oka a nezaujatě přemýšlel o tom co vidí: černou oblohu pokrytou desítkami zářících bodů, sem tam rychle přemísťující se mrak, který tuto scenérii zakrýval a jakousi záři přicházející napravo od něj. Andree to tipl na oheň či slabě zářící lampu ve Vaultu, otočit na bok se však nedokázal a unavená a vyčerpaná mysl mu již přemýšlet neumožňovala. Zavřel pomalu oko a opět se ponořil do mrákot. Začala se mu vybavovat událost z několika posledních hodin, další noční můra, ale jak rychle přišla, tak i rychle odešla. Další noční můra už nikdy nepřišla…a Andree se konečně dočkal klidného spánku.
* * *

Putování vyprahlou pouští není žádná sranda- o tom se včera Thomas přesvědčil dostatečně. Když se ale obchody nehýbou a sousedi vám vyhrožují zabitím, nic jiného, než vydat se napříč světem hledat nový život, vám nezbývá.
" Dobrý ráno, Pse." zamumlal Thomas na svého společníka, který se válel opodál a hlubokými výdechy funěl do písku. Pes nijak zvlášť nereagoval, jen nastražil uši. " Ták," ulevil si Thomas, když se mu konečně podařilo odlepit tělo od země a podrbat psa pod bradou. Podíval se otvorem jeskyně ven a s radostí zjistil, že je zamračeno a krajinou vane mírný větřík- kolem jeskyně se prohnal několik chuchvalců něčeho. " Tak vstávej, psisko! Musíme vyrazit," protáhl se Thomas a vytáhl z batohu láhev s vodou. Párkrát si lokl a nakonec dal z dlaně napít i Psovi. Poté sroloval deku, na které ležel, zkontroloval svoji loveckou pušku a s batohem přes rameno se vysoukal ven z úzké jeskyně.

" Co to je?" pronesl nepříliš zaujatě Thomas, když se se Psem vyšplhal na další rudý vrcholek drolící se skály. Pohled měl upřený k východu, rukou si však před očima neclonil- slunce bylo celé za mraky. Nedaleko od nich se v písku tyčil jakýsi tmavý objekt, tvary připomínající lidskou práci. Okolo něj byl roztroušený další ohořelý materiál a jiné časti.
Pes náhle zavrtěl ocasem a začal směrem k objektu štěkat. Mírný závan větru náhle Thomasovi rozcuchal už tak neupravené vlasy a přivál s sebou pach spáleniny. V tu chvíli se Pes rozběhl a se štěkotem zamířil dolů z kopce. Thomas s puškou připravenou v rukách jej následoval.
Jakmile se k troskám přiblížil na několik metrů zjistil, že se dívá na vrak jakéhosi stroje. Ten byl z části zavát pískem, z části ohořelý. Thomas jej pomalu obešel celý dokola a prohlížel si každý jeho detail: dvě zohýbané osmilisté vrtule zabodnuté do země, rozbitou elektroniku či roztříštěný, krví pokrytý, skleněný kokpit. Po posádce však nebylo ani vidu ani slechu. Podařilo se jim snad zachránit? uvažoval Thomas v duchu, myšlenku ale ihned zavrhl. Z přemýšlení ho ihned na to vytrhl Pes, který o několik desítek metrů dále poskakoval na místě a štěkal.
" Copak si to našel?" zeptal se ho Thomas, když už byl jen několik kroků od něho. Pes stále štěkal. " No nazdar," vyrazil ze sebe, když spatřil muže v modro- žluté kombinéze ležícího na zádech, napůl zavátého pískem.
V první chvíli Thomas myslel, že muž žije. Neměl žádné viditelné zranění a ležel jaksi uvolněně i přesto, že jeho tělo vypadalo poněkud zpřelámaně. Thomas mu opatrně sundal masku, kterou měl přes oči, a pomalu se k němu naklonil. Oči měl zavřené, z ústní dutiny však žádné výdechy nepřicházely.
" Ten už to má za sebou," pronesl do vzduchu Thomas a pohrával si v ruce s maskou. Chvíli jen tak vedle muže seděl a hleděl na psa, který stále svižně pobíhal okolo. " Tak pojď, musíme jít dál," pobídl Thomas psa a zvedl se ze země. Masku si nasadil na čelo a posléze si ji vyzkoušel i na očích. Přestože slunce bylo zakryto mraky, nechal si masku na obličeji. Když se naposledy ohlédl za mrtvým mužem, nemohl si pomoci a zakroutil hlavou- muž mu připadal, jakoby spokojeně odpočíval.

Vytyčený cíl cesty Thomas neměl, věřil však povídačkám a vyprávěním o tom, že právě na západě je lepší život. Vše, co si s sebou napakoval bylo jen sušené maso, voda, několik desítek mincí a pušku s náboji, která mu nyní visela přes rameno. Samozřejmě ho doprovázel také jeho dávný přítel a společník pes Pes. Jméno dostal takové jaké dostal, protože pro něj jednoduše žádné Thomas vymyslet nedokázal. V jeho malém městě bylo příliš lidí se stejnými jmény a navíc, aby se pes jmenoval stejně jako někdo ze spoluobčanů, Thomasovi nepřipadalo na místě. A žádná jiná jména než ta jejich neznal.
K tomu všemu nyní přibyla ta zatracená maska, pod kterou se mu pařily vlasy a obvod hlavy, který pokrýval její řemen, ho nechutně svědil. Přesto si ji chtěl Thomas na hlavě nechat.

Bylo pozdní odpoledne a slunci se konečně podařilo prodrat skrze šedá mračna, která se začala pomalu rozplývat. Netrvalo však dlouho a začalo však opět pomalu a jistě zároveň zapadat za obzor. Byl čas najít si úkryt na noc.
Útočišť však ve skalnatém okolí bylo dostatek, jak si Thomas všiml. Sutě, jeskyně či prostorné praskliny se nacházely doslova všude a všechny vybízely k prohlédnutí.
" Tak pojď," poklepal dlaní na stehno a vybídl tak společníka, aby jej následoval za obrovský kámen, kdy byl vytvořen jakýsi převis s prostorným úkrytem pod ním. Thomas se usadil, opřel se zády o načervenalý kámen a rozdělal malý ohýnek. Pes byl již vycvičen a automaticky začal v okolí hledat malé klacíky, které nosil v tlamě.

Nastala tma a spolu s ní na Thomase i jeho společníka padla únava. Thomas stále seděl a se zavřenýma očima přemýšlel o dnešku, Pes, který měl položenou hlavu v jeho klíně, již spokojeně podřimoval. S dohasínajícím ohněm nakonec neodolal ani Thomas.
Bez ponětí o čase a místu sebou Thomas škubl a propocen se probudil. Pes s šokem odskočil stranou a málem si tlapy popálil od horkého popela. To, co právě Thomas viděl ve snu, s ním pořádně otřáslo a šokovalo jej, protože sen byl srovnatelný s realitou. Jakoby Thomas na tom místě by. V obrovském podzemním betonovém úkrytu, kde se bezmocní lidé zmítali v agónii bolesti a utrpení, trháni na kusy silnými zbraněmi vetřelců. Poté nastala temnota a bolest následována absolutní dezorientací. To už se však Thomas probudil a hluboce oddechoval.
Po chvilce mu ruka instinktivně vystřelila k nosu, z kterého mu něco začalo odkapávat. Thomas zaklonil hlavu a prstem si otřel mokrý knírek. Nastavil dlaň před obličej a v měsíčním světle spatřil krev, pomalu stékající po prstě dolů do dlaně.
" Co to sakra je?" zašeptal vystrašeně a svěsil paži k zemi. S nočními můrami nikdy problémy neměl a tahle byla opravdu děsivá. Nevěděl však, že je to první a zároveň jedna z několika, která ho bude následující noci pronásledovat. Nevěděl, že se jich již nezbaví a budou jej sužovat noc co noc. Nevěděl, že to bude jeho prokletí.


Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist