Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

serif_12


Vyprávění šerifa ze Shady Sands N° 12

POKLAD



"Víš, co je tvůj zásadní problém?" nadhodil rytíř Still Johnson řečnickou otázku. "Že strašně moc rád hraješ a že to strašně moc neumíš. Tvé prohry ve šťouchání do brahmín jsou pověstné. A tvé výkony v kostkách už skoro také." A kousl do šťavnatého fláku brahmíního masa, který vyhrál při minulé hře.
"Zahoď řízek, vezmi karty," odvětil jsem chladně.
"Slyšel jsem, že´s prohrál i pasiáns," zahlaholil Johnson na celý lokál. "Je to pravda?"
"Drž hubu." Byla to pravda, ale jak se o tom dozvěděl…
"Ještě dvě piva," zavolal Johnson na majitelku baru U děravé Betty, které se bůhví proč říkalo Děravá Betty.
"Neříkal bych tomu bahnu pivo," snažil jsem se odvést pozornost.
"A já bych tvé činnosti neříkal hra. Máš něco, nebo…"
"Nazdar chlapi!" zahlaholila nevysoká dívka, která právě vstoupila do dveří. Její pohled sklouzl na nás. Když uviděla dlouhou řadu půllitrů a karty, jen potřásla hlavou. "To jsem si mohla myslet," řekla s výtkou v hlase.
"Přišla jste sem něco dělat, nebo jen planě moralizovat, slečno?" otázal se Still.
"Moralizovat. Vy dva, výkvět našich ozbrojených sil…"
"…si dělá snad srandu…" špitl Still.
"…tady sedíte v odporné špinavé putyce a svůj těžce vydřený žold proléváte hrdlem a utrácíte v karbanu…"
"…před chvilkou to byly kostky…" špitl jsem já.
"…a ani jste nepomysleli na to, přizvat ke hře i mně!" zakončila Tandi svůj monolog a přisedla si.
"Tak sorry, slečno," zavrčel Still a hodil jí pár karet.
"Betty, ještě jedno bahno," objednal jsem ihned.
"Dík."
"Platí výherce."
"Rád to zaplatím, Joe. A ještě mi zbyde."
"Drž už hubu."
"Nemůžu, to by se mi blbě mluvilo."
"Řekni ještě slovo a já popadnu tu slámu, které bůhví proč říkáš vlasy, a smočím ti ksicht v pivu."
"Hohó, toho bohdá nebude, aby rytíř Oceli z boje utíkal!"
"Držte tlamy, carramba!" řekla tiše, ale důrazně Tandi. "Oba dva. Přišla jsem za vámi něco prodiskutovat."
"Jestli nás chceš nalákat na nějakou kořistnickou výpravu, tak na to hned zapomeň," řekl jsem. "Minule to dopadlo tak, že jsme prolézali půlku Ztracených hor a hledali jeskyni plnou klonů Marylin Monroe."
"Strávili jsme tam měsíc a půl," zavzpomínala Tandi. "A nic nenašli."
"Jo, a přitom jsi říkala, že máš plánky a všechno a že to je tutovka," přisadil jsem si.
"Já říkal, že máme hledat ještě aspoň týden," zabručel Still.
"Dobrá, Tandi, tak co chceš?"
"Chci vás nalákat na kořistnickou výpravu. Mám plánky a všechno. Je to tutovka!"
"O co jde?" zeptal jsem se se zájmem.
"O zlato!" zašeptala Tandi a spiklenecky mrkla oběma očima najednou.
"K čemu by nám bylo zlato?" nechápal jsem.
"Stille, příteli, pověz - je ten muž při smyslech?" zeptala se Tandi.
"Tandi, přítelkyně - nemyslím, že bychom o šerifovi mohli mluvit jako o ´tom muži´. Vždyť ani není jisté, zda to vůbec je muž!"
"Je," potvrdila Děravá Betty, které nám přinesla pivo.
"Víš něco, co já ne?" zeptal se rychle Still, ale Betty ho odbyla vědoucím úsměvem.
"K čemu by nám bylo zlato?" dožadoval jsem se vysvětlení.
"Seš blbej, Joe? S hromadou zlata bys mohl celý dny se jen válet v hospodě a chlastat a pak balit ty nejhezčí holky z vesnice a hrát si s těma největšíma kvérama v Pustinách!"
"Přesně to dělám teď, a bez zlata."
"Ten člověk je ztracený," poznamenala Tandi. "Joe, copak ty netoužíš po…něčem?"
"Toužím po spoustě věcí. Ale kompletní sbírku kartiček s kapitánem Kirkem z roku 1967 mi nikdo nedá."
"Kdybys měl zlato, dost zlata, mohl by sis najmout někoho, kdo by po těch kartičkách pátral."
"Vážně?"
"Vážně."
"Tak jo."

Ten večer jsem se opatrně vykradl z baráku, pod rohožku schoval klíčky a pak kusem uhlu napsal na dveře vzkaz pro Setha, že klíčky jsou pod rohožkou, aby je našel, kdyby potřeboval někoho zabásnout. U brány měla hlídku Katrina, ale ta se dívala na hvězdy a kouřila takový divný kytičky, takže si mě nevšimla.
Sešli jsme se na hřbitově za vesnicí. Still Johnson tady trávil spoustu času tím, že si kopal nejhlubší hrob na světě, protože mu jakási cigánka předpověděla, že ho po smrti vyhrabe divá zvěř a roztahá po širé zemi. Still byl hluboce věřící a takové potupě chtěl zabránit za každou cenu.
"Není to tady strašidelné?" zeptal jsem se jednoho stínu, který jsem identifikoval jako Tandi.
"A kdo by tady strašil? Leda tak mí předkové, a ty všechny poznám, ha ha."
"Uáááááááááááááááá………!!!!" ozvalo se od skal.
"Co to bylo?" zeptal jsem se a hlas se mi třásl.
"Asi sova," usoudil Still Johnson.
"Uáááááááááááááááá………!!!!" ozvalo se znova.
"Ty sovy se nějak přemnožily," odtušila Tandi.
"Tak co, už jsme všichni?" zeptal se Still.
"Jo," odvětil čtvrtý stín, který jsem neznal. Taky po mně ještě nikdo nikdy nechtěl, abych uprostřed noci na hřbitově identifikoval stíny.
"OK. Takže, abych vám o tom řekla víc," začala Tandi. "Když se stavěl Vault 15, obdržel velitel vaultu taky několik velkých beden, které byly zapuštěny do výtahové šachty na spodním podlaží a zality betonem. Velitel dostal rozkaz, aby ty bedny vyzvedl, teprve až otevře vault a kontaktuje federální vládu. No a když jsme opouštěli vault, můj otec Aradesh se rozhodl ty bedny vytáhnout. Vyzvedl jednu, a hádejte co v ní bylo?"
"Vodní čipy?"
"Ne. Zlaté rezervy z Fort Knoxu!"
"Týjo!" řekl Johnson a obdivně hvízdl.
"Podle otce jich tam je devět a každá o hmotnosti dvou set kilogramů!"
Still hvízdlo po druhé.
"Proč vlastně Aradesh nevytáhl všechny bedny?" zeptal jsem se.
"Chtěl, ale když vytahovali druhou, tak se zřítila výtahová kabina a zabila tři muže. Aradesh v tom viděl znamení, zlato prohlásil za prokleté a zakázal další pokusy o vyzvednutí. Zlato z té první bedny dal malé skupince lidí, kteří se vydali do pustiny na vlastní pěst."
"Jak dopadli?"
"Parta banditů Jesse Jamese je přepadla v Průsmyku Wyatta Earpa a postřílela je."
"Dobře, ale neměl Aradseh to zlato vyndat až poté, co kontaktuje federální vládu?"
"A ty tady někde vidíš federální vládu?"
"Ne."
"Já jo. MY jsme federální vláda. Každému z nás v podstatě patří celá pustina…" rozohnila se Tandi.
"…protože není nikdo, kdo by ji chtěl," mírnil ji Still.
"Tohle je vrchol komunismu. Každému patří všechno, ale nikdo nemá nic," řekl čtvrtý stín, ve kterém jsem poznal Petera. Nebo Paula. Tyhle dva synky ze Shady nikdy nedokážu rozlišit.
"Prostě, jak řekl můj otec, až do odvolání jsou Vault 15, jeho obyvatelé a jejich potomci Spojenými Státy Emerickými, a basta! A já, jakožto občan jůesej, jsem se rozhodla jít si to zlato vyzvednout!"
"Hmmm….," zamyslel se Still. To se mu nestávalo často, a tak jsme ho nerušili.
"Hmmmmmm….," pokračoval rytíř. "Dvě stě krát devět, to je…hmmm…hodně. To neunesu ani já."
"Proto sebou bereme ty brahmíny," vysvětlila Tandi trpělivě.
"Jaký brahmíny?"
"Zatím jsem je schovala do tvýho hrobu, aby nebyly nápadný."
"Chceš říct, že moji milovanou hrobku právě teď zasviňuje tlupa dvouhlavejch zavšivenejch krav?!!" vyletěl Still.
"Kdo je u tebe zavšivená kráva, paznehte?!" ohradila se jedna z brahmín. Pak se zatvářila zděšeně, vzala jinou brahmínu jako rukojmí a snažila se vycouvat ze hřbitova.
"Bacha, má v ruce kopyto!" zašeptala napjatě Tandi.
"A neváhám ho použít!" řvala divoce brahmína.
"Nechte ji projít, nechte ji projít!!"
Brahmína přepadla přes plot, pustila své rukojmí, pak se chvíli převalovala na zemi, načež vyskočila na všechny čtyři a zmizela ve tmě.
"Může mi někdo vysvětlit, co se tady vlastně právě teď stalo?" zeptal se Peter.
"To těžko."

Do Vaultu 15 jsme to vzali tou nejkratší možnou cestou přes Junktown, což přinutilo Stilla Johnsona revidovat své znalosti kompasu. Ale co, c´est la vie.
Na tomhle místě bývá zpravidla zvykem popsat všechny hlavní postavy, které budou v příběhu vystupovat. Dělám to tak i já, abych zvýšil poučnou hodnotu mých vzpomínek. Jo, já vím, vy mladí, co nosíte kalhoty do zvonu a umělohmotné sandály, si myslíte, že víte, co to je móda, ale za našich časů to bylo jiný. Tak poslouchejte:
Až do Junktownu nás vedl Still Johnson. Byl to rytíř Bratrstva oceli, který u nás zastával funkci styčného důstojníka. Před časem se ujal výcviku naší milice, ale když mu na to přišli jeho nadřízení, dostal děsnýho sprda. Still měl původně zelený mozek, ale pár měsíců v naší společnosti z něj udělalo celkem solidního cvoka. Vyznačoval se hlavně slámově žlutou hřívou a bledou pokožkou, což byl následek a) pádu do nádrže s peroxidem nebo b) celoživotního pobytu v podzemním bunkru? Hádejte, můžete dvakrát. Přes čelo se mu táhla dlouhá jizva a další od levého ucha přes ret. Taky jeho světle modré oči se setkaly s čepelí nože, o čemž svědčil drobný implantát v jednom z nich. Byl navlečený do kevlarové uniformy Bratrstva, přes kterou nosil volný hábit. Oblíbenou zbraní byl blaster a škorpión.
Od Junktownu až do Vaultu 15 nás vedla Tandi, ne podle nějakého blbého kompasu, ale po paměti. Na holku, která půl života strávila pod zemí a druhou ve vesnici to nebylo zlý. Píšu holku, ale ona to byla fešná mladá žena, která v sobě pojila to nejlepší ze všech možných ras. Byla trochu menší postavy, což způsobovalo, že ji mnozí přehlíželi, což se jim většinou nevyplatilo. Tandi se totiž uměla prosadit. Měla bezva hlas a uměla mluvit taky rychle, že jí nerozuměl ani vlastní otec. Nedávno dostala k narozkám prima koženou zbroj, která ale byla o dvě čísla větší. No nevadí, Tandi si s tím poradila a teď vypadala strašně tvrďácky. Ve skutečnosti by ani mouše neutrhla nohu. Ne, ona by ji ukecala k smrti. A tu dvojhlavňovou brokovnici sebou tahala spíš jen pro parádu.
O brahmíny se staral Peter/Paul. Ten mladík nám nechtěl ani za boha sdělit svou pravou identitu, takže jsme mu říkali jednou tak a jindy onak. Se svým bráchou byli jednovaječnými dvojčaty a znali se tak dokonale, že když jeden začal větu, druhý ji ihned dokončil. Nosil potrhaný a zaprášený lewisky a pončo. Byl fakt dobrý s kopím, a toužil po tom být tak squělý, jako Zakladatel.

Vchod do Vaultu 15 byl přikryt starým deklem od kanálu, který si kdosi dal tu práci přitáhnout sem až z nejbližšího města. Trosky boudy, která tady stála kdysi, nám posloužily jako palivo pro táborový oheň. Rozhodli jsme se utábořit na povrchu a dolů slézt až na druhý den. Nikdo z nás nevěděl, co nás tam čeká, ale doufali jsme v pohádkové bohatství.
"Kluci, já jsem tak vzrušená," řekla Tandi, když jsme šli spát.
"Jo?" zeptal se hned se zájmem Still.
"Až TAK vzrušená zase ne," schladila ho Tandi. "Dobrou noc!"
Nespal jsem dobře a za chvíli jsem se probudil. Oheň ještě doutnal, takže na mě hlídka ještě nepřipadla. Teď měl hlídat Paul, ale nikde jsem ho kolem neviděl. Kde jen je? Pak jsem ho konečně uviděl - tmavou siluetu stojící na blízkém kopci, dobře viditelnou proti světlému nebi. Sakra, co tam robí? Až se vrátí, budu se ho muset důrazně zeptat…
Samozřejmě jsem zaspal a vzbudila mě až Tandi, abych převzal ranní hlídku. Byl jsem tak rozespalý, že jsem na večerní otázky úplně zapomněl a vzpomněl si až ráno, když jsme všichni seděli kolem ohně, popíjeli čaj a snažili se nastavit vycházejícímu slunci co největší plochu prokřehlých těl.
"Chtělo by to nějaké ohřívadlo na noc," řekla Tandi, drkotajíce zubama.
"Hlásím se dobrovolně," nabídl se Still.
"TAK chladno mi zase není."
"Dobře, tak jdeme na to?" zeptal se Peter a kývl hlavou na poklop, který ležel opodál a ačkoliv se tvářil, jako že nic, ve skutečnosti nás po očku pozoroval. Vzpomněl jsem si na Peterovo/Paulovo vzdálení z noční hlídky, ale řek jsem si, že to proberem někdy jindy.
Ještě jednou jsme překontrolovali uvázání brahmín a pak vybalili všechnu výstroj. Každý měl své lano, dlouhé aspoň deset metrů, samozřejmě zbraně a pak ještě bioluminisenční lampy a karbidky a barvu, která ve tmě světélkuje a pár tyčinek, co po zlomení svítí. Kromě toho se Tandi mohla pochlubit plnou taškou světlic. Still měl svůj geiger a já jsem Sethovi ukořistil důlní detektor nebezpečných plynů.
Tak jsme šli na to. Pomohl jsem Paulovi odklopit dekl, Tandi tam mrskla světlici a Still dovnitř nakoukl přes mířidla škorpiónu.
"Volno."
"Jdeme," řekla Tandi a vklouzla pod zem. Za ní jsem šel já, ale puška se mi vzpříčila a málem jsem se oběsil na popruhu.
"Ten kvér bys tady měl nechat, brachu," řekl s úsměvem Still. Znechuceně jsem hodil pušku pod křak a slezl dolů. Ještě jsem viděl, jak se Paul loučí s kopím a bere si svůj prak.
Pod zemí byla tma a vlhko a zima. Ve tmě pištěly krysy. Ne že bych to nečekal, ale bylo mi to hodně nesympatické.
Za mnou seskočil Still a Peter. Tandi zvedla ze země zapálenou světlici a vykročila.
"Pojďme!"
"Držte se pohromadě! Kryjte si záda! Nikdy neztrácejte svýho parťáka z očí!" hulákal Still citace z příručky BoS s názvem "Jak bojovat v podzemních prostorách, zvláště v prostorách starých vaultů. Aktualizované vydání s přihlédnutím na situaci ve Vaultu 15."
"Hlavně si nezapomeň zavázat tkaničky, Rambo!" zasyčel Peter, kterému byl Still nesympatický.
"Ach, to je divný pocit," rozplývala se Tandi. "Pamatuju si to tady! Jako by to bylo včera, co jsme odsud odcházeli! Ty vzpomínky ve mně vyvolávají husí kůži. Jako by mi něco ťapalo po zátylku."
"Mno, po zátylku ti hlavně něco leze, Tandi," řekl Still a smetl na zem velkého chlupatého pavouka.
"Á, tady to je!" nenechala se Tandi vyvést ze vzpomínání. "Tohle je Vault 15."
Kdyby tohle byl film, tak teďka by hrála monumentální hudba a kamera by pomalu najížděla na masivní díru v ocelovém kvádru zahaleném do tmy. Mohutné ocelové dveře tvaru pivní zátky, silné tři čtvrtě metru, ležely opodál. Na jedné straně byly sežehnuté a natavené, a stejné stopy strašlivého žáru byly vidět na jedné straně vstupních dveří.
"Opatrně, chlapi," přidal se Johnson. "Tak jdeme."
Prošli jsme ocelovým portálem a procházeli krátkou chodbou čtvercového průlezu, obloženou ocelovými deskami. Naše boty drnčely na ocelovém roštu podlahy. Pak se ze tmy před námi vynořil první obyvatel.
"Bacha, krysa!"
"Je moje!" řekl Paul a sejmul krysu svým prakem. Krysa udělala "písk" a chcípla.
"Pokračujeme."
Vnitřní dveře byly zasunuté ve svých rámech a tlustá vrstva rzi napovídala, že s nima už nikdy nic nepohne.
"Fajn. Vault má celkem třicet pater, prvních deset je určeno pro různé služby, druhých deset je obytných a ty naspod jsou hlavně skladovací prostory a různé prkotiny na hraní - společenské místnosti, tělocvična a samozřejmě také velín vaultmastera," začala do nás hustit Tandi.
"Vypadá to tady vyrabovaně," řekl Still a hodil do jedné z místností světlici. Když po něm nic nevyletělo, nakoukl tam.
"To je ošetřovna. A ano, tenhle vault už byl nepochybně vyrabován hned několikrát. Stále však může ukrývat cenné kousky technologií."
"Jak se dostaneme k tomu zlatu?" zeptal jsem se.
"Slezeme těch třicet pater výtahovou šachtou. Lana nám budou stačit."
"Hlavně si dávejte pozor na ty krysy," zavrčel Peter. V tom za náma něco třísklo. Všichni jsme se bleskově otočili a spatřili Stilla Johnsona rozplácnutého na zemi.
"Stille?"
"Podělané boty," láteřil rytíř, zvedaje své tělo ze země. "Zapomněl jsem si zavázat tkaničky."
"Pchecheche…" ozvalo se od Paula. Still se to rozhodl brát jako uchechtnutí větru, aby nemusel Petera zabít.
U výtahu na nás čekalo překvapení. Do temné, hluboké šachty totiž bylo spuštěno lano.
"To tady musel zanechat ještě Zakladatel," rozplýval se Paul.
"Nebo kdokoliv, kdo přišel po něm."
"Měli bychom použít nové. Kdo ví, zda nás tohle unese," uvažoval Still. Já jsem zatím házel světlice dolů a fascinovaně sledoval jejich let. Zmenšovaly se, byly stále menší a menší, až zmizely ve tmě úplně.
Still uvázal nové lano a pak jsme se po něm všichni spustili dolů. Po pár patrech jsme zase chtěli uvázat nové lano, ale tentokrát na nás čekal celý provazový žebřík.
"Tady to muselo být navštěvováno mnohem častěji."
"Takže i ta lana budou novější. Měli bychom používat ty, co už jsou uvázaný - kdo ví, jak daleko se to táhne a jestli třeba ještě nebudeme potřebovat vlastní lana."
Slezli jsme zase níž a níž po provazových žebřících, až jsme se dostali na pevnou půdu. Byli jsme na dně celého protiatomového krytu. Všude kolem byla černočerná tma. Světlice, které jsem házel z vrchu tady ležely, vyhaslé. Vzduch tu byl těžký, ale bez nebezpečných plynů nebo radiace.
"Ochranný kontejment reaktoru zatím nemá ani trhlinku," kvitoval tu zprávu Still.
"Lidi, asi to zní neuvěřitelně, ale tady v těch místech jsem si jako malá hrála," řekla zasněně Tandi. "Asi vám to přijde sentimentální, ale je to můj domov. Znám tady každičký krychlový centimetr!"
"Dobře, nepustíme se už do práce? Pak, až to bude hotový, si tady můžeš pobíhat jak chceš," řekl Peter, který měl záchvat klaustrofobie. Třásl se a potil, i když se snažil nedát to najevo.
"Napřed bychom to měli prohlídnout kvůli krysám," navrhl Still.
"Hele, kluci, tady nalevo za rohem je místnost Správce. Pojďme se tam podívat!" navrhla Tandi.
"Slyšel jsem, že velící post velitele byl těžce ozbrojen," zamyslel se Johnson. "Jdeme!" Přivázal si k přilbě pár světlic, vyklopil ramenní opěrku samopalu a vykročil první. Tandi si zasunula světlice do hlavní brokovnice a užívala ji jako světlomet. Peter chtěl napřed zůstat u výtahu, ale představa, že by zůstal sám ve tmě, ho brzo popohnala za námi. Obložení chodeb bylo zrezivělé a odněkud pořád kapala voda. Na mnoha místech byly závaly. Dveře do velínu nesly jasné známky velkého výbuchu, byly ohořelé, ocel byla pokroucená a všude kolem byly rozházeny úštěpky kamenů. Prošli jsme dál dovnitř. Geiger si odkašlal.
"Je tady o chlup víc záření než kolem, ale vím to jen díky snížení rozsahu stupnice. Je to v pořádku," uklidňoval nás Johnson.
"Asi půjde o zbytkové záření z elektroniky, co je tady všude kolem," rozumovala Tandi. Pak jsme konečně vešli do nejdůležitější místnosti krytu. Vévodil jí vysoký stojan, na kterém byl umístěn talířovitá platforma. V ní sedíval správce a pomocí mnoha pultů a obrazovek mohl ovládat dění v celém vaultu. Tandi zažehla několik světlic a rozházela je po místnosti. Velín tak dostal nádech satanistického obětiště s velkým oltářem v pozadí. Dcera váženého starosty Aradeshe hbitě vyšplhala do křesla, ve kterém tolik let seděl její otec a trochu si tam hrála. Still to všechno prozkoumával a já s Peterem stáli bokem a nudili se.
"Hele, tak tady tohle ukrývá dva rotační kulomety," řekla Tandi, vyklonila se z křesla a zaťukala na plech. "Kdyby byla v pořádku hydraulika, tak bych ti to ukázala, Stille," dodala zklamaně.
"Mno-o, já myslím, že hydraulika jede," řekl zamyšleně Still a dloupl samopalem do jakéhosi ciferníku.
"Cože?"
Still už měl v ruce nůž a něco kutil. Za chvilku z ciferníku vyprsklo trochu páry.
"Otec to tady všechno vypnul, než odešel," řekla Tandi.
"Jo, já ti věřím. Asi půjde o zbytkové teplo z reaktoru. Za ty roky to mohlo dost podstatně ohřát všechny trubky kolem, takže některé systémy budou činné. Samozřejmě je to jen na jedno použití, bude trvat zase roky, než se nahřeje pára…"
"Hele, Stille, neblbni. Nejsi žádný technik," snažil jsem se uklidnit Johnsona.
"To ne. Ale jsem rytíř Bratrstva a i když jsem skončil jako diplomat, musel jsem projít technickou praxí jako ostatní." No jo, jak se do něj někdo snažil navážet, hned se kryl za Bratrstvo.
"Hele, pojďme už udělat to, pro co jsme sem přišli. Hrát si můžete potom," řekl zoufale Peter.
"Pravdu díš," dodala Tandi a slezla z křesla, i když dost neochotně.
"Doufám, že se nám při odstřelování betonu nezřítí na hlavu strop," přemýšlel už Still nad další prací. Něčeho jsem si všiml. Za jednou z počítačových konzol.
"Co to…?"
Na zemi tam leželo tělo prasopotkana, rozstřílené dávkou z automatu. Tělo bylo čerstvé, ani nezačalo hnít.
"Pozor lidi!" vykřikl jsem. "Těsně před náma tady někdo byl!"
"Máš recht!" zavrčel cizí hlas a stín přede mnou se pohnul. Něco na mně skočilo a svalilo na zem. Hmátl jsem po pistoli, ale nepřítel mi přitiskl ruku k zemi. Zaslechl jsem ještě Tandin vyděšený výkřik a štěknutí krátké dávky Stillova samopalu - a pak mi svět zmizel.

Probouzení bývají nejhorší. Už si ani nevzpomínám, kolikrát jsem se probíral z bezvědomí - ale určitě to bylo hodně krát. Příležitostí jsem na to měl dost. Ještě štěstí, že díky zbytkové mutaci FEV je můj mozek trochu odolnější - tak mi to aspoň řekla Myra, která mě při té příležitosti chtěla pitvat. Vzpomněl jsem si na Myru a na pěkné chvíle, které jsem s ní strávil a takto povzbuzen jsem otevřel oči. Ale uviděl jsem akorát zarostlý obličej nějakého chlapa. Záblesk na duhovce mi připomněl, jak se ten muž jmenuje.
"Stille?"
"Joe, seš v pořádku?"
"Jo - asi jo. Co se to se mnou stalo?"
"Dostal´s pěknou pecku do hlavy. Asi tě bacili pažbou." Hmátl jsem si na hlavu a ucítil velkou bouli a krví slepené vlasy. Zabolelo to.
"Jau. A co ostatní?"
"No, mě neomráčili, já měl přilbu," usmál se Still, ale hned se zašklebil bolestí. Celou tvář měl totiž dost omlácenou, ret rozbitý a nos taky. "Petera, nebo Paula, či jak se ten mamlas jmenuje, toho svalili na zem a svázali dřív, než stihl tasit nůž. Tandi jim ale dala, dva chlapíky přetáhla pažbou a třetímu zapálila vlasy světlicema v hlavních. Já jsem sotva stihl vypálit, už mi zbraň vyškubli."
"Kdo oni?"
"No, brahmín ví. Zprvu jsem to tipoval na hledače pokladů, ale na to jich je příliš moc. Na nájezdníky mají zase moc pevnou organizaci a nejsou tak vyšňoření. Takže to tipuju na nějakou podzemní buňku komunistické strany…" Byl přerušen dveřmi. Otevřely se, mrchy jedny. A v nich stanula ztepilá ženská v ocelové zbroji. V ruce držela desert eagle.
"Ale, spáč se nám probudil," pronesla uštěpačně.
"Kdo sakra jste a proč jste nás přepadli!?" vyrazil jsem do útoku a prudce se postavil. Hned jsem se zase zřítil na zem, protože bolest v hlavě byla strašná.
"Proč jsme vás přepadli? Je to naše práce, hochu. Ale kdo jsi ty?"
"Mickey Mouse, oh shit!"
"Na zbroji jsi měl placku šerifa, chlape. Ty jsi pomocník šerifa ze Shady Sands?" Tohle přehnala. Být přepaden, přemožen, uvězněn a urážen, to bych překousl - ale že mi nadává do pomocníka!
"Ano, my jsme pomocníci šerifa," řekl rychle Still a lehce do mě kopl. "Já jsem John Stilson a tohle je …no, on má děsné jméno, tak mu říkáme Myšák Mickey. Vážně!"
"No, nějak se mi nezdá, že by pomocník šerifa nesl plnou výstroj rytíře Bratrstva Oceli i se jmenovkou s označením rytíře Stilla Johnsona." Still se zatvářil fakt dost hloupě. "No, však vy dva ještě vyklopíte, co po vás chceme," rozloučila se s námi ta ženská a odešla.
"Takže jsou to banditi," pronesl zklamaně Still.
"Klid, možná jsou levicově orientovaní," snažil jsem se ho utěšit.

Než si pro nás přišli podruhé, už jsme měli vymyšlený plán. Takže jakmile ta otravná ženská otevřela dveře, prožila inspirativní setkání třetího druhu se Stillovou okovanou botou. Odletěla na druhou stranu chodby, z místa kde kdysi mívala nos ji vytrysklo pár proudů krve, a pak se sesula na zem a zůstala bez hnutí ležet. Still se hned vrhl na další dva strážce, kteří šli s ní. Jednoho odhodil stranou a druhému upravil předkus. Ten odhozený se pokusil vystřelit z kvéru, ale sejmul jsem ho vrženým šutrákem, až to cinklo.
"Ha, třetí věk lidstva, do fucku! Holt šutr je šutr!" řekl jsem spokojeně. V tu chvíli se o kus dál v chodbě osvětlené pochodněmi objevil maník se samopalem. Strašlivě zařval, když nás viděl a rozběhl se k nám.
"Sejmeme ho?" zeptal se Still. Bandita rozhodování vyřešil tím, že zahájil palbu. Kulky hvízdaly všude kolem. "Zdrháme!" Vyběhli jsme chodbou, na konci se dělila.
"Šerife, ty vpravo, já vlevo!" rozhodl Still. Vběhl jsem tedy do levé chodby a Still do pravé. "Sejdeme se nahoře!" zakřičel ještě a pak zmizel ve tmě. Já jsem pelášil dál. Najednou jsem před sebou uviděl konec chodby. Byla zavalená.
"Do hajzlu!" Pak jsem si všiml jakési nory, která se černala mezi kameny. Za mnou se ozval výstřel a kulka odstřelila ze stěny další ocelový panel, který s rachotem dopadl na zem. Jako lasička jsem zmizel mezi kameny.

Tandi a Peter vyšli z bitky docela dobře. Petera přemohli téměř bez boje a Tandi, poté co využila možnosti své pušky, chytl pod krkem černoch o pět čísel větší a bez větších problémů jí zastavil přívod kyslíku.
"Sakra, kdyby mi jen nenavlhly náboje!" láteřila Tandi, až z toho drnčely panely na zdi malé místnůstky, ve které byli drženi.
"To už jsi říkala stokrát," zavrčel Peter, hlavu v dlaních.
Dveře se otevřely a odhalily pohled na nabušeného chlapíka v kožené zbroji. Vyholenou hlavu měl potetovanou nějakými ornamenty a za pasem se mu leskl meč Wakazaši.
"Velitel vás chce vidět," pronesl chraplavým hlasem. "Pojďte."
Vyšli na chodbu, provázeni ještě dvěma chlapíky se samopaly. Pak se z vedlejší chodby ozval nějaký šramot, hlasité cinknutí a pak žduchnutí.
"Běž se tam podívat," rozkázal vyholenec jednomu ze strážců. Ten kývl hlavou a vyběhl. Na křižovatce se zastavil, zařval a tasil samopal. Po chvilce začal pálit.
"Sakra, co to…" znejistěl plešoun. V tu chvíli se na něj Peter vrhl a začal s ním zápasit. Druhý strážný odjistil automat, ale nemohl střílet, aby netrefil šéfa. Toho využila Tandi, bleskově vyskočila a přesným kopancem mu vykopla sapík z ruky. Plešoun už ze sebe shodil Petera a hmátl po zbrani. Tandi znova vykopla a trefila ho do podbřišku. Velitel chtěl kopanec opětovat, ale Paul ze ho země chytil za nohy.
"Dělej, Tandi, uteč!!" zakřičel. "Zdržím je - přiveď posily!!" Tandi chvilku uvažovala, pak kývla, dala strážci pořádnou facku, vykryla protiúder a dala se na útěk. Za sebou slyšela dusot botou a Peterovy výkřiky, pak na chvilku ticho - a to ticho bylo přerváno dávkou z automatu. Ale to už tady byly dveře a Tandi do nich hbitě skočila. Na zrezivělé stěně něco zahlédla. Setřela rychle rosu a rez a rozpoznala žlutý nápis, spíš nějaký kód. Podle něj poznala, ve které části vaultu se nachází. K povrchu to bylo sedmadvacet pater, a co hůř, výtah byl na druhé straně - tam, odkud k ní zaznívaly výkřiky a povely nepřátel. Ale Tandi to tady znala. Opět se rozběhla chodbou. Každých pár desítek metrů byly na stěnách připevněné pochodně a neúspěšně sváděly boj se tmou. Sporé světlo Tandi vyhovovalo. Pronásledovatelé párkrát vystřelili, ale spíš jen po zvuku. A už to bylo tady, skladiště číslo 8. Dveře byly vypáčené a zvednuté do poloviny výšky; Tandi pod nimi podklouzla a ocitla se v naprosté tmě. Zakopla o nějaké bedny a rozplácla se mezi pytle, které čpěly plísní a myšinou. Volání pronásledovatelů bylo stále silnější a nutilo Tandi ke spěchu. Vyhrabala se z pytlů a klopýtajíce o nejrůznější předměty se snažila dostat k zadní stěně. Byly k ní přiražené nějaké bedny. Ve tmě po nich dívka vylezla a začala šátrat po stropu. Zamotala se do odporných, nepoddajných pavučin a něco chlupatého jí přelétlo přes ruku. Nemyslela na to a chytila se zrezivělé obruby ventilační šachty. Na otvoru chyběla ochranná mříž, čehož Tandi zamlada často využívala při svých hrách.
"Tady je!" ozvalo se přede dveřmi.
"Honem, granát!" Strach o život dodal ženě sílu. Přestože tady chyběly bedny, které jí kdysi umožňovaly vyšplhat se až ke stropu, vyskočila co nejvýš a uchopila ocelovou tyč skrytou v šachtě. Na podlaze za ní něco zacinkalo. Tandi se jedinou rukou vtáhla do šachty a nohama se zapřela o její zkorodovaný vnitřní povrch. Pak ji oslepil jasný záblesk, horko a plameny se vřítily do šachty a zmizely ve výšce a tlaková vlna s ní řádně zacloumala. Hromová rána se odrážela od trubek a vracela se zpátky v mnoha ozvěnách. Sotva se Tandi trochu vzpamatovala, pud sebezáchovy ji popohnal zase dál. Chopila se drobných příček určených pro údržbáře a hbitě vyšplhala vzhůru. Pod sebou, v místnosti, zaslechla cizí hlasy. Ale i kdyby uhodli, že jim zmizela ventilační šachtou, Tandi se dokázala v systému pohybovat dost dobře. Několikrát změnila svůj směr a nakonec skončila v měkké vystýlce filtrů vzduchového čerpadla. Teď, když byla konečně v bezpečí, se dostavil šok. Schoulila se do klubíčka, roztřásla se a rozplakala.

Skákat po hlavě do tmavých děr ve skalnatém podloží se nedoporučuje z mnoha důvodů, zvláště jedná-li se o díry neznámého původu a jsou-li tyto díry tak o půl čísla menší, než je třeba. A jako by nestačilo, že jsem si nabil kokos, ke všemu ještě měl autor díry zvláštní zálibu v pravých úhlech. Ale co, když se o váš zadek zajímá hejno olověných mušek, tak na takové prkotiny nehledíte. Prosvištěl jsem klikatým průlezem rychle jako nadržený brahmín a pak mi najednou zmizela půda pod rukama. Našel jsem ji půl kotrmelce níž, a při této příležitosti jsem se také pozdravil s vedoucím zdejšího bytového družstva. Byl jím velký, odporný, smrdutý prasokrysák, cenící na mně zuby a vydávající neartikulované zvuky.
"Co ty tady kurňa robíš?!!" zařval jsem na něj. Prasopotkana to vyvedlo z míry a trochu couvl. Využil jsem toho, chytil ho za slizké uši a mrskl jím někam do pryč. Z míst, odkud jsem vyletěl, sem pronikla trocha světla a já uviděl ve tmě kruh ještě větší tmy. Kopl jsem do prasatce na rozloučení a skočil šipku do té tmy. Za mnou něco cinklo. Raději jsem ani nezkoumal, co to bylo, a rychle pokračoval norou, která začala prudce stoupat. Pak to prásklo. Silný záblesk světla mě udeřil do očí, o zábavu uším se postaral zvukový doprovod exploze. A aby nohám nebylo líto modřin, které pochytaly ruce a hlava, zezadu mě nabrala tlaková vlna, nesoucí sebou hlínu, kamení a ostatky prasokrtčí rodinky. Pak se to všechno zavalilo. Hlína na mně tlačila odevšad, jen ve předu snad bylo trocha volna. Začal jsem hrabat a vytáhl jsem se za závalu. Skutečně, po chvilce plazení jsem kolem sebe konečně ucítil čerstvý vzduch a volný prostor. Vstal jsem. Do krve rozdrápané ruce mě pálily, hlavu jsem měl otlučenou a rána po pažbě se také ozývala. Zbytek těla byl taky dost omlácený, ale to mohlo počkat.
"Madafaka shit!!" ulevil jsem si. Zapůsobilo to jako kouzelné slovíčko, protože v tu chvíli mi pod nohy dopadla zapálená světlice a současně se ze tmy ozvalo: "Ruce nahoru, ty sráči!"

Poté, co se oddělil od šerifa, utíkal Still Johnson tmavou chodbou sám. Pronásledovatel si vzal na paškál Joea, o čemž svědčil rachot samopalných dávek rezonující tmou. Pak bylo na chvíli ticho, ukončené nedalekou explozí, za kterou následovala další exploze, tentokrát blíže. Rytíř se rozhodl nepátrat po původu těchto pyrotechnických radovánek, a raději vytáhl světlici, kterou měl schovanou v botě. Ve druhé botě se nacházel malý balíček první pomoci, ale tato bota byla použita coby zbraň, a tak musel Still pajdat jen s jednou botou. "Tohle mi ti bastardi zaplatí," říkal si. "Rytíř Bratrstva - a bez boty!"
Když získal světlo, běželo se mu hned o něco lépe. Přitom přemýšlel. Pamatoval si, že po bitce ve velínu museli šplhat o pár pater výše. Ale stále byly ve spodní desítce skladišť. Pokud nebyli bandité totálně tupí, určitě hlídají všechny výtahy. Alespoň směrem nahoru…
Still se sice ve vaultu neorientoval, ale po chvilce běhání se konečně přiblížil k oblasti, která byla osvětlená pochodněmi. Raději zahodil světlici a zul si i druhou botu. Neslyšně jako stín se plížil tmou a napjatě naslouchal. Z dálky se ozývaly výkřiky a volání a dusot bot, ale to bylo všechno daleko. Pak Still zahlédl dveře výtahové šachty. Vyklonil se z nich do tmy, pod sebou viděl zase jen tmu, ale nad sebou, asi o dva patra výše, uviděl zářit světlo a taky zaregistroval nějaký pohyb. "Ano," pomyslel si, "Cesty nahoru jsou hlídané."
"Hej, ty!" ozvalo se za jeho zády. Otočil se a uviděl mladíčka, jak na něj míří samopalem.
"Co je?" zeptal se tvrdým hlasem.
"Dej ruce nahoru!" rozkázal chlapec a hlas mu přeskočil. Still ho nechtěl zabíjet, takže své znalosti boje zblízka a vytrénovanou mrštnost použil pouze na to, aby kluka zbavil samopalu a uspal ho ránou do hlavy. Chlapec se ale bránil, a i když nedokázal vykřiknout, přece jen s ním měl Still dost práce. Samopal proletěl vzduchem a zmizel ve výtahové šachtě. Rytíř praštil synka do spánku a pak se opět naklonil nad šachtu. Cinknutí dopadnuvšího sapíku zaznělo blízko.
Když se dole ve tmě nic nepohnulo, řekl si Still, že to tam asi bude bezpečné. Přehodil si omráčeného kluka přes rameno, do zubů uchopil pochodeň a hbitě sešplhal do nejnižšího patra. Tady rychle našel pohozený samopal a pak pokračoval do míst, kde už to trochu znal. Pochodeň prskala a jen s námahou odháněla temnotu, ale Stillovi to moc nevadilo. Implantát opravující poškozenou sítnici si zachoval své vysoké rozlišení i ve tmě.

Tandi se probudila. Všude kolem ní byla tma a ona si zprvu nedokázala vybavit, kde to vlastně je. Pak si rozvzpomněla a začala přemýšlet. Vault znala jako své boty, a to byla její výhoda. Prioritou bylo získat zbraň a světlo. A potom - potom to bude ona, kdo se ujme vedení! Tím si byla jista.
Teď však stále ležela v měkkých filtrech vzduchotechniky. Věděla, že tyto filtry mají servisní poklop, a brzo jej také nahmatala. Odlučovače vlhkosti ve filtrech způsobily, že nebyl ani zarezlý a šel otevřít překvapivě lehce. V naprosté tmě se Tandi protáhla ven a spustila na zem. V místnostech s filtry bývaly také skříně jističů. Jednu z nich také brzo nahmatala a několika kopanci otevřela. Malá žárovečka nouzového osvětlení se pomalu a neochotně rozsvítila a mdlé světlo umožnilo Tandi najít to, co hledala - nouzovou lampičku, vybavenou vlastním zdrojem energie. Vytrhla ji ze stěny a zapnula. Po několika záblescích se nouzovka uvolila vrhat bledé, studené světlo do okolní tmy.
Teď zbraň. Tandi bylo jasné, že všechna zbrojní skladiště, nebyla-li vybílena Aradeshem při exodu, stala se tedy prvotním cílem loupeživých nájezdů hledačů pokladů. Ale i obyčejné pracovní náčiní, je-li správně použito, může se změnit ve smrtící zbraň. Dobře si pamatovala případ jednoho obyvatele vaultu, kterému se podařilo prostřelit si lebku nastřelovačkou hřebíků. Přežil, jenom přišel o sémantickou paměť. Po tomto incidentu Aradesh zakázal používání nastřelovaček a hřebíků vůbec, a za účelem věšení obrázků na stěnu rozdal háčky s magnetem. Všechny nastřelovačky a podobné nástroje smrti, jako kupříkladu šlehače, vysavače s TURBO módem, automatické sekáčky na maso a ořezávátka tužek byly zbaveny osobní svobody a uzavřely ve skladišti 23/b.
Tandi se usmála. Je to jen o tři patra výš.

Když vám tma řekne, že máte dát ruce vzhůru, je to přinejmenším zajímavé. Ale když se to opakuje už po několikátý, začne to být otravný.
"Dobrý, dobrý, však už je mám nahoře," řekl jsem flegmaticky a pozdvihl horní končetiny do vertikální polohy.
"Vážně? Já jen, že v tý tmě sviňu vidím!"
"Vážně. A navíc ani nemám zbraň."
"A to ti mám věřit, že mě pronásleduješ beze zbraně?" zeptal se ten hlas.
"Já tě nepronásleduju. Ty honíš mě," uvedl jsem záležitost na pravou míru.
"Blbost. Vím dobře, že mi jdeš po krku!"
"Hele, mě je tvůj krk úplně šuma fuk. Jde mi teď hlavně o svůj krk."
"Co to tady meleš, ty nádivo! JÁ jsem uprchlík, TY seš proradnej bandita, co mě má odrovnat!" řekla ta tma.
"Omyl. Já jsem šerif ze Shady Sands, a ty jsi bandita, který mi nadběhl."
"Šerif ze Shady Sands? To uvidíme. Kdo u vás velí námořnictvu?"
"Nóo,…to je těžký…sakra, kdo…blbost, my přece žádného velitele námořnictva nemáme!"
"Byla jsem v Shady Sands a šerifa jsem tam viděla…" v tom mi do obličeje udeřil silný proud světla.
"Á, kruciš, co je to za fóry?!" rozčiloval jsem se a snažil se krýt si oči.
"Drž ty ruce nahoře!" rozkázal hlas. S přemáháním jsem ho poslechl, a záře se po chvilce odklonila. "Poznávám tě, šerife. Už můžeš dát ty ruce dolů. Pověz, jak ses sem dostal?"
V rychlosti jsem odvyprávěl příběh o tom, jak se Tandi rozhodla navštívit svůj domov a my ji provázeli a jak jsme byli zákeřně přepadeni bandity. "…a pak mi za zadkem bouchl granát, já se prohrabal závalem a byl jsem tu," zakončil jsem. "A kdo jsi ty?"
"Jsem hledačka pokladů. Možná si mě pamatuješ, občas chodím do Shady obchodovat," řekl můj protějšek a odklonil světlo tak, aby osvětlovalo stěnu. V měkké záři, která se prostoru rozlila, jsem uviděl dívku ležící v hromadě sutin. Byla oblečená do jednoduchých plátěných kalhot a košile, na nohou měla dobře ušité boty. Na šatech byly patrné známky nošení nějaké zbroje. Měla velmi dlouhé tmavé vlasy, ozdobené jednoduchou čelenkou. Pravidelný, oválný obličej jasně indiánských rysů oživovaly tmavé, jiskřivé oči.
"Mnoho lidí chodí v poslední době obchodovat do Shady. Řekni, jak ses sem dostala a proč si myslíš, že po tobě jdou banditi?"
"O pozici tohoto vaultu jsem se dozvěděla v Junktownu. Můj bratr se rozhodl, že to tady stojí za průzkum, a já šla s ním. Našli jsme zde mnoho zajímavých věcí, ale pak se tady rozhodla usadit tlupa loupežníků."
"Co jsou zač?"
"Vede je nějaký Marvin. Myslím, že dříve přepadávali karavany na trase Junktown - Hub, ale pak jim začalo téct do bot, tak vzali roha. Schovali se sem a my do nich vrazili. Mýho bráchu zajali a pak zastřelili, svině jedny! Ale já jim unikla a přísahal pomstu!"
"Moji přátelé jsou nyní také v jejich zajetí. Můžeme spojit tvou pomstu s osvobozovací akcí."
"To půjde těžko. Nemám zbraň a jsem raněná. Kdepak, šerife, bude lepší, když půjdeme zase každý svou cestou. Východ odsud je támhle," řekla a kývla rukou do tmy, kde se rýsoval obdélníkový průchod. Já jsem ale místo toho zíral na její ruku, kterou si držela bok. Tmavá skvrna, která se rozlévala kolem, zřejmě nebyla od kávy.
"Kde´s sehnala tu baterku?"
"Ve skladišti kousek odsud. Ještě jich tam pár zbylo. Vem si taky jednu, šerife. Sbohem."
"Žádné sbohem, děvče. Půjdeš se mnou."
"Co?"
"Ukaž tu ránu, ošetřím ti ji."
"Nech to být a vypadni!"
"Budeš ošetřena. Odpor je marný," řekl jsem, zkroutil jí ruku pod záda a pak obhlídl ránu. Byl to jen hluboký škrábance pokrytý širokým strupem, který slepil košili na tělo.
"Tohle bude trochu bolet," poznamenal jsem a strhl látku. Na obnaženou ránu jsem přiložil obvaz vyrobený z rukávu a celek jsem zajistil pomocí přezek z loketního chrániče. Odtamtud jsem také vytáhl své překvápko - injekci Superstimpaku. Nedbaje na protesty jsem ji celou vyprázdnil. Dívka sice pořád hudrovala, ale byla zesláblá ztrátou krve, a tak jsem ji ošetřil i proti její vůli.
"Dobrý," řekl jsem a zálibně si prohlédl svůj výtvor. "Teď se pokusíme dostat na povrch k našim zásobám, a pak se uvidí."
"Proč si prostě nejdeš po svých a strkáš nos tam, kde tě nikdo nechce?!"
"Mám to v genech. Můj předek řídil operace amerických vojsk po celém světě." S tím jsem si hodil tu holku na záda a vstal. Před očima se mi setmělo, zavrávoral jsem a zase přešel do pokleku. Rána do hlavy stále bolela. "Sakra!"
"Dobrý, jít můžu i sama!" Po pár krocích se ale také odhodlala přejít na stabilnější polohu.
"Když se budeme vzájemně podpírat, půjde nám to líp!"

Tak jsme se plížili chodbami a směřovali k průchodu, který podle té holky vedl do vyšších pater, a o kterém bandité neměli ani tucha.
"Hele, ještě něco. Já se jmenuju Joe."
"Já jsem Aleya."
"Bezva jméno. Odkud jsi?"
"Jsem tulák. Narodila jsem se v takový prťavý vesničce, tu určitě neznáš. Je to kousek pod městem Modoc."
"Myslíš Chelmsfield?"
"Jo, přesně tam! Jak to, že ji znáš?"
"Já jsem z Modocu."
Chvíli bylo ticho, jen občas přerušené bolestivým sykotem a omluvným "sorry," jak jsme se navzájem šlapali na prsty.
"Hele, tam, kde jsem vyrůstala, jsme byli zvyklí se starat sami o sebe. Tím, žes mi pomoh, jsi mě jako dost urazil."
"O pár kiláků severněji bylo zvykem navzájem si pomáhat. Kdybych ti nepomohl, tak bys zase urazila ty mně. Kromě toho jsem šerif a je mou povinností ochraňovat slabé a bezbranné."
"Z toho heroického tónu mě až zamrazilo."
"Děkuji. Cvičil jsem si ho pět týdnů. Každou noc hodinu nebo dvě před zrcadlem."
V takových a podobných rozhovorech nám cesta ubíhala rychle. Jak se brzo ukázalo, stranou od hlavních prostor byl umístěn nákladní výtah, v jehož šachtě bylo spuštěno lano, po kterém jsme se vyšplhali o několik pater výše. Jednotlivá obytná patra byla navzájem propojena soustavou žebříků, což nám umožnilo rychle a nepozorovaně prolézt stále výše. Jednou nebo dvakrát jsme museli vypnout baterku a schoulit se do tmavého zákoutí, to když nedalekou chodbou procházela hlídka banditů. Kritický okamžik nastal ve chvíli, kdy jsme narazili na stráž hlídající jedno schodiště. Sestávala ze dvou notně vzrostlých krys a jednoho krysátka, a jejich úmyslem bylo zaplnit své hladové žaludky našimi ostatky. Prudké elektrické světlo je odhánělo, ale stále se plížily za našimi zády a cvakaly zubama. Nakonec jsem jejich nadšení schladil deštěm kamenů a úlomků betonu.

"První patro je chráněno nějakým výstražným systémem, který informuje bandity, jakmile někdo vstoupí do vaultu," řekla Aleya. "Znám bezpečnější cestu, tady, bokem!"
Vstoupili jsme do tmavé, stísněné chodby, kterou nikdo nepoužíval už pěkných pár desítek let. Konec se ztrácel v nedohlednu.
"Kam to vede…jau!"
"Dávej pozor, světla jsou tady dost nízko. Tahle chodba vede k ocelovému zvonu asi pět set metrů od vstupu do vaultu."
Prošli jsme chodbou, na jejím konci byla malá místnost přeplněná nějakými agregáty. Aleya několika kopanci rozbila kryt jakéhosi čehosi a pak odtamtud vytahala snad deset metrů špinavé, do harmoniky poskládané textilie, nebo čeho. Následovalo několik beden jakýchsi hovadin. Pak se ta mrštná Indiánka vtáhla dovnitř.
"Polez za mnou! Jauvajst!"
"Co se děje?"
"Praštila jsem se do té rány. Bacha, je to tady dost těsný!"
Vlezl jsem do přístroje a pak dál celkem širokou trubkou. V posledním úseku se prudce zvedala, až byla v kolmé poloze. Naštěstí byla tak široká, že se v ní dalo pohodlně zapřít a šplhat. Problém byl úplně nahoře, kde se trubka otáčela o sto osmdesát stupňů. Aleya vykopla mříž a vylezla z trubky. Já za ní. Ústí trubky bylo kryto mohutným pancéřovým zvonem. Mezi spodní hranou zvonu a zemí bylo jen pár centimetrů volna, museli jsme si prokopat průlez.
"Jak to, že to tady tak dobře znáš?" zeptal jsem se s obdivem.
"To víš, tohle není první vault, který prolézám."
Byla už tma. To mě překvapilo, vůbec jsem v podzemí nevnímal běh času. Byla už docela zima. Na bezoblačném nebi zářily milióny hvězd a v jejich světle jsem uviděl pár set metrů od nás postávat stádo brahmín.
"Támhle je náš tábor. Pojďme se vyzbrojit!"
"Dobře, ale opatrně! Co když tam jsou bandité?"
"Ti by schovali brahmíny, ne?"
Aleya něco zabručela a plížila se za mnou. Provedl jsem bleskový průzkum a ujistil se, že v okolí skutečně nikdo není. Věděl jsem, kde hledat zbraně. Ráno jsem tady zanechal svou loveckou pušku a Peter své kopí. Koukl jsem se pod křoví, ale nic tam nebylo. Prohledal jsem také okolní křoviska, ale nikde nic.
"Sakra…kde to může být?" povzdechl jsem si.
"Hledáš svůj kvér, šerife?" zeptal se mě ze tmy hlas, který jsem znal.

Nastřelovačka hřebíků vypadala jako lehký kulomet, jen tady nadbývaly dva válce se stlačeným vzduchem a bílé, do tmy svítící logo Vaul-Tec. Tandi si válce připevnila na záda, nabila zásobník několika osmdesátkama a za pás si strčila nouzovou lampu. Teď byla připravena dobýt svůj vault zpět.
Pomocí ocelového rámu pažby vytloukla mříž větracího otvoru a vlezla do šachty vzduchotechniky. Z hloubi mysli se vynořovaly vzpomínky na dětství a Tandi už jasně věděla, kam má jít.

Naproti tomu, rytíř Still Johnson nevěděl vůbec nic. Byl teď ve hlavním sálu, nerozhodně se rozhlížel a nervózně potěžkával zbraň. Omráčeného kluka svázal jeho vlastním opaskem, dal mu roubík a složil ho někam do rohu. Pochodeň párkrát prskla a dala tak najevo, že by už ráda zhasla.
"Tak jo. Jsem třicet pater pod zemí, jen ve spodním prádle a bez bot, mám desítimilimetrovku a pár nábojů a pochodeň, co asi brzo zhasne," zhodnotil si Still svou situaci. V rámci programu pro zlepšení situace se rozhodl prohledat svého zajatce. Našel u něj ještě jakousi parodii na nůž a stáhl mu bundu. Boty byly bohužel příliš malé, ale kožená pankáčská bunda zvedla Stillovi náladu. K takové bundě se ovšem samopal moc nehodí. To spíš brokovnice, nebo…
Rytíř Johnson skládal maturitu z hydrauliky. Při testech v Citadele mu jeho vyučující poradil, ať se všem mechanickým věcičkám raději vyhýbá na sto honů, ale tentokrát neměl na vybranou. Používal nůž místo šroubováku a mohutným sakrováním komentoval každé říznutí do prstů. Přece jen se mu však povedlo zprovoznit hydrauliku správcovského křesla a otevřít oba boční ocelové kryty. Ve světle dohasínající pochodně si zálibně prohlédl šest lesknoucích se hlavní. Pak se pustil opět do práce.

Zhasnutí pochodně bylo sice poněkud neplánované, nicméně očekávané. Naštěstí už byla všechna práce dokončena a rytíř Johnson se prohýbal pod tíhou šestihlavňového rotačního kulometu. Směšně malý samopálek si strčil za pás, přes rameno přehodil improvizované schránky na náboje a pozvedl svou zbraň.
"Kurňa fix, že já nejsem paladin!"

Velitel banditů se jmenoval Marvin a trpěl Napoleonským komplexem. Díky podbitým botám měřil na výšku skoro celých sto padesát centimetrů, a tento handicap si kompenzoval hlasitostí svého řevu a brutalitou mučení. O čemž se Peter mohl přesvědčit na vlastní kůži.
Marvin nebyl žádný ťulpas, právě naopak - jinak by nemohl vést tak rozsáhlou bandu loupežníků. A fakt, že tři ze čtyř zajatců mu unikli, ho dokázal pořádně namíchnout. Také o tom se mohl Peter přesvědčit na vlastní kůži. Naštěstí měli bandité zajatců více, takže Marvin a jeho energopěst nebyli závislí jen na jednom subjektu. A když mučení omrzelo, stále ještě tady byla tlupa oddaných desperátů.
"Co si sakra myslíš, že jsi, hovado! Řek´ sem, abys vzal čtyři maníky a šel hlídkovat na trase Junktown - Shady Sands, NE abys vzal celou bandu a prohledával vault!!!" vysvětloval zrovna Marvin svému pobočníkovi rozdíl v názorech na priority bandy. Jako názorná pomůcka mu sloužil elektrický obušek a pobočníkův podbřišek. "Je ti to už jasné?"
"Ano, šéfe!"
"Dobrá, tak běž, vem čtyři maníky a jdi hlídkovat na trasu Junktown - Shady Sands!! Odchod!!"
"Ano šéfe!" odvětil pobočník a zmizel v přítmí. Marvin si hned zavolal chlapíka, který postával opodál a pokračoval v udílení rozkazů.
"Sežeň všechny chlapy, kteří nejsou na stráži. Půjdeme hledat ty uprchlíky. Musí být ještě někde tady!"

Stalo se to v jedné obzvláště temné rouře. Tandi se už nějakou chvíli zdálo, že cítí pod rukama jakési vibrace, ale teď se jí navíc ještě zdálo, že zaslechla nějaký zvuk přímo před sebou. Rozhodla se použít lampičku a rožla. Přímo před sebou uviděla obličej. Napřed se ho lekla, ale pak ho poznala.
"Petere? Tak ty jsi jim taky utekl?!" vykřikla radostně.
"Tohle je Paul, Peter je asi ještě stále v zajetí," vysvětlil jsem.
"Cože?" nechápala Tandi.
"S váma šel Peter, můj brácha," vysvětlil Paul.
"Cože?" nechápala Tandi.
"Potkal jsem je před vaultem," přidal jsem se k vysvětlování.
"Koho "je"?" nechápala Tandi.
"Víš co, následuj mě!"
Prolezli jsme do jedné prostornější místnosti. Tam už nás čekala rozsvícená baterka a zbytek bandy.
"Co…co tady děláte?" nechápala Tandi.
"Tak snad abych to vysvětlil," začal Paul. "Když jsi Petera lákala na tuhle cestu, pověděl mi o ní. Pak jsem ještě na hřbitově vyslechl váš rozhovor. Rozhodl jsem se jít do vaultu společně s vámi, ale potřeboval jsem společníka. Tak jsem o tom pověděl Razlovi…"
Já a Tandi jsme se oba zároveň plácli přes čelo. Taková blbost!
"…no a ten to ovšem všechno vykecal v hospodě, takže když jsem se pokusil vyklouznout z města, čekal na mě už Aradesh."
"A dal Paulovi nabídku, která se neodmítá," dokončil Seth.
"Aha. Takže naklusala kavalérie," dokončila Tandi příběh.
"Ale kdepak. Ta kluše za námi," řekl s úsměvem Seth. "Zavolali jsme je, když jsme narazili na stopy banditů směřující směrem sem."
"Poslali jsme jim naproti Jarvise a Aleyu. Když si pospíší, budou tady zítra, nanejvýš pozítří."
"Koho?" chtěla vědět Tandi.
"Jarvis je náš nejlepší stopař, Tandi! To bys mohla vědět."
"Kdo je Aleya?"
"Potkal jsem ji tady, je to taky uprchlík před těmi bandity."
"Prchaní z rukou banditů zjevně není nijak těžké," poznamenal Paul.
"Ještě mají tvého bráchu a Stilla."
"Stilla ne, ten utekl taky, ale rozdělili jsme se, abychom lépe unikli."
"Ach tak. Dobře, tak co teď?"
"To je jednoduchý. Pokusíme se zachránit Petera a pak vyhnat bandity z tohohle místa!" řekl Seth nadšeně a máchl pěstí - přímo do mého nosu.
"Tak ti děkuju!"
"Sorry."

Přede dveřmi do jídelny stál na stráži bandita. Najednou zaslechl podivné škrábavé zvuky. Obhlédl se napravo, čisto. Nalevo, čisto. Pak se podíval nad sebe a do oka mu spadla trocha rzi. Promnul si oko a znovu se podíval nahoru. Výhled mu zastírala nehorázně velká pažba pušky. Ona ta pažba vlastně nebyla ani tak velká, jako spíše blízko.
Bum.
Bác.
Křap.
Seskočil jsem z poklopu ventilační šachty, zvedl svou pušku a obhlídl okolí. Za mnou seskočila Tandi. Klekla si na všechny čtyři a opatrně nakoukla do jídelny. Zvedla pravou ruku, ukázala tři prsty, zakroužila jimi a máchla napravo. Pak se opět opatrně podívala, dvakrát prsty zaťala v pěst a opět narovnala. Pak si připravila svůj hřebíkomet. Já si stoupl nad ní. Klekla si a ukázala tři prsty. Dva. Jeden. Vpřed. Vběhli jsme do místnosti a těch deset metrů ke skupince tří chlápků uběhli několika skoky. Všimli si nás a sáhli po zbraních.
Pfůůů, pfůůů, pfůůů! ozvala se nastřelovačka. Dva maníky jsem práskl po hlavě pažbou, třetí to dostal a jeho tělo bylo prošpikované hřebíkama. Svázali jsme omráčené, i toho hlídkujícího, nasadili jim roubíky a schovali někam do rohu. "Jdem dál," mávla na mně Tandi. Jako dva stíny jsme zmizeli ve tmě.
Setha a Paula jsme potkali právě včas. Byli jsme už velmi blízko nepřátelského centra, každou chvíli jsme slyšeli kroky a sténání zajatců.
"Dobrý?" zeptal se Seth grimasou.
"OK," odvětila Tandi gestem.
"Tak jdem," kývl Seth hlavou.
O kousek dál jsme narazili na stráž.
"Je tvůj," pokynul mi Seth.
"Roger, jdu na něj."
Tiše jsem se plížil podél stěny a snažil se zůstat co nejdéle mimo světelné kužely pochodní. Pušku jsem držel za hlaveň jako kyj. Právě jsem se začal napřahovat, když se nepřítel otočil. Okamžitě mě zbačil.
"Co?!"
Skočil jsem po něm. Namířil na mně samopal, ale tím pouze vykryl úder kolbou.
"K zemi!" zaslechl jsem za sebou, tak jsem hodil své tělo na podlahu. Tandi rozjela svou nastřelovačku - jenomže na takovou vzdálenost hřebíky pouze neškodně klouzaly po ocelové zbroji toho parchanta! Jeden obzvláště zakřivený hřeb mi dopadl jen pár centimetrů od tváře.
Celý incident ukončil výstřel ze Sethovy čtyřiačtyřicítky.
Hromová rána otřásla celou chodbou a poslala banditu do říše věčných snů - a nás do těžkýho průseru. Okamžitě po výstřelu se totiž začaly ozývat výkřiky a dusot bot. Fór byl v tom, že nejen před námi, ale také ZA námi.
"Honem, do útoku!" zavelel Seth a s kvérem v ruce vyběhl vpřed. Rozběhli jsme se za ním, jen Paul se chvilku zdržel, aby si vzal zbraň zabitého. Před námi se ukázala dlouhá chodba, plná tmy a jen občasně osvětlována pochodněmi. A ta tma se hýbala.
"Střílej, Tandi!"
"Sakra, jó!"
Pfůůůů, pfůůů, pfůůů, rozjela se nastřelovačka. Do toho se přidala moje puška se svým charakteristickým prásk-klink, prásk-klink, a Paulův nový sapík: tatatatatatatata! Dirigenta našeho kvarteta dělal Desert eagle páně Sethova. V protisměru začala taky lítat nějaká munice.
"Kryjte se!" zařval Paul a jeho ruka opsala oblouk. Všichni jsme se skryli, granát bouchl, a my opět vyskočili do deště střel.
"Pozor, granát!" zakřičel nějaký hodný bandita, tak jsme se schovali, počkali až se kolem nás přežene tlaková vlna po výbuchu a pak pokračovali ve smrdící palbě. Koridor se brzo zaplnil dýmem z výstřelů, dýmem z doutníků hlavního záporňáka a dýmem z hořící izolace, která vzplanula po zásahu granátem.
"Granát!" vykřikl někdo za námi a mrštil po nás smrtící vajíčko. Přistálo zrovna vedle mě, tak jsem ho poslal kopancem o dům dál. Hoši od sousedů se z toho mohli potrhat smíchy. A abych z toho taky něco měl, příští granát přistál přímo na konzoli, za kterou jsem se kryl. Výbuch udělal v počítači menší hardwarový upgrade a vyhnal z něj všechny bugy - a ovšem taky pocuchala můj senzomotorický aparát. Tandi ke mně přiskočila a něco ohromně zábavného mi vysvětlovala, jenomže svět kolem byl najednou tak nádherně tichý. Jen jsem se díval, jak od ocelové podlahy nehlučně odskakují jiskřičky a jak se najednou Tandina noha vzpříčila do nepřirozeného úhlu.
"…delesakrahimlhergotmordyjekrucinálkurňafix shit!" ozval se odněkud z dálky Tandin hlas. Také střelba se najednou ozvala a začala se přibližovat.
"Jo, jsem v pořádku," řekl jsem.
"Ale já ne, vole! Ustřelili mi podrážku!" zuřila Tandi. Sluch se mi konečně vrátil.
"Bacha," řekl od vedlejší konzole Seth a pustil po podlaze plastový váleček půlkilové výbušky. Dráty se za ní táhly jak bičíky od spermie, akorát že tyhle končily v Sethových rukou hnedka vedle čtyř a půl voltové baterky. Velitel naší milice se zrovna chystal nálož odpálit, když se mu přikutálela zpátky. Seth ji kopl zase do tmy, ale ona se po chvilce opět vrátila.
"Nechte si ji tam, hovada!" zakřičel do tmy a hodil nálož za svými slovy.
"My ji nechceme. Vemte si ji zpátky!" ozvalo se v odpověď a nálož dopadla k Sethovým nohám. Toho napadla krutá lest, v ničem si nezadající s pověstnými válečnými lstmi lstivých Irokézů.
"Bacha, granát!" zaječel a kopl kupředu svou nálož. Chvíli se nic nedělo.
"No, kde je ten granát?" chtěl vědět někdo. V tu chvíli Paul opustil svůj úkryt a přeběhl do nové, lepší pozice. Okamžitě ho zasypala sprška střel.
"Tady!" odpověděl poněkud opožděně Seth a zlehka se dotkl drátkem kontaktu baterie. Výbuch nás ohlušil a vyhodil do vzduchu spoustu prachu.
"Vpřééééd!!!" zařvala Tandi a vyběhla na omráčené nepřátele.
"Banzááááj!!!" řval jsem já.
"Smrrrrrrrt!!!" dýchavičně ječel Seth.
"Hláááááád!!!" přidal se Paul.
Vběhli jsme na protivníky. Bylo jich pět, snadno jsme je, dezorientované, přemohli a svázali jejich vlastními ponožkami. Pak se však dostavil šok. Byli jsme ve slepé uličce. A za námi se ozývaly povely nepřátel, kteří zaujímali nové pozice a postupovali přímo na nás.
"Já-teď-řeknu-něco-hnusného!!!" prskala Tandi a vztek v ní jen vřel. Už jste někdy viděli vřít vztek? Je to zajímavá podívaná.
"Uvolni svůj hněv a dokonči tak svou cestu k Temné straně!" ozvalo se ze tmy za námi.
"Kdo sakra jseš?!" chtěl jsem vědět.
"Jsem Marvin, vůdce téhle bandy. Vzdejte se, a já vás umučím všemi ukrutnými způsoby, které znám!"
"A když se nevzdáme?"
"Tak vás zabiju!"
"Hmmm…" zamyslela se Tandi.
"Neposlouchej ho, je to kryptofašistický trasnschizofrenický pseudomaniakální šílenec!" radil jsem Tandi.
"Neposlouchej Joa, je to maniakální výmaz!" radil Seth Tandi.
"Drž hubu, Sethe," upozornil jsem ho.
"Jó? Nebo co?"
"Nebo ti nevrátím tkaničky!" řekl jsem vítězoslavně. Seth se podíval na moje boty, spatřil v nich své tkaničky a zbrunátněl.
"No tak, jak jste se rozhodli?" chtěl vědět Marvin.
"Ještě přemýšlíme!" řekla Tandi v odvetu.
"Tvé myšlenky tě zrazují, děvče! Je to boj!" volal nadšeně Marvin.
"Dobrá, protentokrát jsi vyhrál, šerife," zavrčel Seth.
"Nemám žádný vnitřní boj!" zaječela Tandi. "Střílejte, chlapci!"
"Stejně ti je nevrátím," zavrčel jsem posměšně, a pak už se rozjela další prudká přestřelka. Paul využil pauzy k tomu, aby na sebe navlékl zbroj jednoho ze zabitých banditů, takže se teď ve tmě leskl a svítil do okolí, čímž na sebe spolehlivě lákal střelbu protivníka. My ostatní, schování ve tmě, jsme zaměřovali nepřátelské střelce podle záblesků výstřelů a posílali jim olověné a hřebíkové pozdravy.
Najednou se odněkud z větší vzdálenosti ozval nadšený řev: "K zemi, brahmíňáci!" A hned potom se rozpoutalo peklo. Držel jsem hlavu co nejníž a snažil se změnit v červíka, protože hromový rachot, plameny a kulky a smrt byly všude kolem. Pak dávka utichla, jen rotující hlavně ještě chvíli svištěly ve tmě a mlze. A pak z té tmy vylezl…
"Sakra práce, načísl mi pěšinku!" řekl Marvin, v rukou držel UZIny a mířil jimi přímo na nás. "A teď…zemřete," řekl melodramaticky.
"Houby s octem!" vykřikl stín, který se náhle vynořil za Marvinem.
"Aleyo?"
Indiánka chytla Marvina pod krkem a zvedla ho do úrovně svých očí. Vůdce banditů vypadal jako bobr se samopalama, ale ty samopaly pustil hned poté, co inkasoval levý hák přímo do nosu.
"Au! To bolí!" ohradil se a prskal krev.
"A bude bolet ještě více!" zaječela Aleya a dala mu další levý hák. A čelíčko. Pak ho pustila na zem. Marvin se zapotácel a otočil se, že jako uteče. Ale Aleya se rozehnala, otočila kolem své osy a nehorázně silný kopanec zasáhl Marvina přímo do krku. Páteř křupla, umírající tělo odletělo pár metrů dopředu.
"Za mého bratra, ty svině!" objasnila Marvinovi příčinu svého chování Aleya. Ale Marvin už byl zabrán do rozhovoru se svatým Petrem.
"Nemůžu tě pustit dál, Marve," řekl sv. Petr.
"A proč ne?" zeptal se zvědavý vůdce banditů.
"Protože jsi za svého života dělal velmi nehezké věci."
"Jó? A jaké například?"
Svatý Petr si povzdychl, hmátl do jednoho poblíž ležícího obláčku a vytáhl odtamtud otřískaný pip-boy a haldu holodisků. Začal je prohledávat.
"Metzger, Lynette, Vegeir, Stark, Bishop…moment, to je blbý ročník…aha, tady to je…ale, ročenka Playboye! Už bych ji měl vrátit Satanovi…" bručel si přitom pod vousy. "Á, už to mám! Bandita Marvin řečený…éé…Marvin. Tak to máme…" Vložil holodisk do pip-boye. "Ale, Marvine, fuj! Se svojí sestrou? Vždyť byla o tři roky mladší než ty!"
"Ale pěkně vyvinutá," bránil se Marvin a kroutil se jako had.
"Ale tobě bylo šest!"
"Uhm…co dodat…malí lidé dospívají dřív…"
"Ne ne, kdepak! Není třeba dívat se dál, za tohle poputuješ rovnou do pekla!"
"Ale, třeba bychom si mohli pohovořit o nějaké ochranné lhůtě…"
"Prdlajs," řekl sv. Petr a kopl Marvina svýma kanadama šestaosmdeátkama rovnou do zadku. A vůdce banditů zahučel přímo do pekla.

"Aleyo? Kde ses tady vzala?"
"Jarvis a milice už vstoupili do vaultu a prohledávají každé jeho patro. Já jsem to ale vzala zkratkou. A přišla jsem právě včas."
"To tys vyvedla tady ten bordel?" chtěla vědět Tandi a ukázala na rozstřílenou chodbu, plnou dýmu, hořících trosek a krvavých chuchvalců, které kdysi byli lidmi.
"To…sem…byl…já," ozvalo se odněkud. A ze tmy se vypotácel Still Johnson, visely z něj čísi střeva a pásy do kulometu.
"Stille! Tys všechny ty šmejdy vyřídil!" vykřikla Tandi.
"Jo, půjčil jsem si rotačák…pálil jsem tak metr a půl nad zem, abych vás nezasáhl…ale ten malej hajzl se ke mně dostal…a práskl mě baseballkou…složil mě…"
"Ukaž, podívám se na to!" nabízela se Tandi.
"…přímo do koulí…" zaúpěl Johnson a poskládal se na zem.
Paul vzal do rukou pár pochodní a osvětlil chodbu. Pohled na spoušť, kterou Still Johnson nadělal svým gatlingem, byl šíleně morbidní. Všude byla krev a vnitřnosti. Udělalo se mi z toho špatně. Aleya už prskala žluč a Paul k tomu taky neměl daleko. Přesto se držel.
"Měli bychom najít bráchu."
Raději jsem zanechal Tandi a Stilla o samotě a vyrazil společně s Aleyou, Paulem a Sethem dál do chodby. Tam byly docela dobře osvětlené místnosti, ve kterých asi bandité žili. A taky tam byla vězení.
Když jsme jedno otevřeli, Paul už to nevydržel a vyhodil snídani na zem.
"Kdyby ten bastard nebyl mrtvej, zabila bych ho," ucedila Aleya a pak už se vrhla osvobozovat poloumučené ubožáky.
"Zkusím sehnat nějaké lékárničky," řekl jsem a vzal roha. V jedné z vedlejších místností jsem našel několik stimpaků a z poházených šatů jsem natrhal nějaké obvazy. A pak jsem v jedné z vedlejších chodeb zahlédl záři mnoha světlic.
"Stůj!" zakřičel na mně někdo.
"Nestřílet! To jsem já!"
"Šerife…" řekl Jarvis a vystoupil ze tmy. A s ním dvacítka chlapů ze Shady Sands.

"Přežije to," konstatovala Aleya a vstala od nosítek, na kterých ležel Peter. Vedle něj klečel jeho brácha.
"Dobrá. A co ostatní?" zeptal se Seth a kývl na řadu nouzových nosítek opodál.
"Některé z nich asi nezachrání ani stimpaky. Je mi líto."
"Pěkně to těm bastardům spočítáme," řekla Tandi. Štěstí, že její slova neslyšeli zajatí bandité, protože by umřeli už jen z té intonace. Přistoupil k nám Jarvis.
"Veliteli, Vault 15 je zajištěn. V posledním patře jsme našli ještě toho svázaného kluka a tu botu."
"Botu?" nechápal Seth.
"Moji botu," vysvětlil Johnson ležící opodál.
"Kde máš druhou, vojáku?" chtěla vědět Aleya.
"Použil jsem ji při útěku. Bůh ví, kde je jí konec."
"Že jsi to ty, tak ji najdu. Stejnak se chci do vaultu ještě podívat."
"Všichni se tam ještě půjdem podívat, ale až zítra. Sethe, shromáždi vojáky!" přikázala Tandi.
Během chvíle byli všichni zajatí bandité postaveni do řady před prudký sráz. Dvacet kroků od nich stála druhá taková řada, ale byli to naši lovci s puškami namířenými na zajatce.
"Proradní bandité, za vaše zločiny vás tímto odsuzuji k trestu smrti zastřelením!!!" halekala Tandi.
"Jednotko, namiř!"
"STOP!!" ozval se jiný hlas z pahorku nad námi. "Co to tady vyvádíte?" zeptal se Aradesh, sotva k nám sklouzl. Byl trochu udýchaný a zaprášený, byl to nezvyk ho takhle vidět.
"To jsou bandité, kteří obsadili náš vault a prováděli tam všelijaké nechutnosti," hlásila Tandi.
"Jo? Jaké nechutnosti?" chtěl vědět Razlo, ale nikdo si ho nevšímal.
"Běž ošetřit raněné, doktore," přikázal mu Seth
"Tandi, a ty si tady hraješ na co? Si myslíš, že jsi nějaký soudce Lynč, nebo co?" plísnil staroch dceru.
"Nic jiného si nezaslouží," bránila se Tandi.
"Když už, tak větev. Máme málo munice," podpořil Aradeshe Doofus, zkušený lovec, který Aradeshe doprovázel.
"Tady se nikdo popravovat nebude!" rezolutně prohlásil Aradesh. "Klesla by nám karma."
"Tak co máme dělat?" chtěl vědět Seth, kterého už asi bolela ruka, ve které držel pistoli, připraven dát jednotce rozkaz k palbě.
"Svažte zajatce do karavany, půjdou s náma do Shady a tam už uvidíme, co s nima!" rozkázal Aradesh. "Raněné naložte na brahmíny; až je Razlo ošetří, ovšem. A pak odsud co nejrychleji vypadneme."
"Když na brahmíny naložíme raněné, tak nebudeme moci odvézt to zlato!" prskala Tandi.
"Zcela správně, děvče. Žádné zlato se nekoná," prohlásil Aradesh.

Brahmíny a ranění nám vyšli právě tak akorát, jen jedna brahmína přebývala, a na tu jsme naložili kořist. Aleya našla Stillovu botu, už se o ni zajímaly krysy, musela ji vybojovat v pěstním souboji, ale Still měl opět obě boty na nohách. Sice stejně nemohl chodit, ale aspoň vypadal o něco líp.
Mrtvé jsme nechali napospas krysám. Ať se nažerou, mrchy jedny. Cestou nám umřelo ještě pár raněných, ty jsme pohřbili podél stezky.
Náš příchod do Shady byl děsně slavný, protože Doofus dorazil den před hlavní skupinou a stihl už rozšířit historky o tom, jak jsme vybojovali stovky bitev proti desetitisícům banditů a krys, obsadili aspoň pět vaultů a nasbírali hory kořisti. Hned po příchodu se konal soud se zajatými bandity a všichni byli odsouzeni na nucené práce. Většina si svůj trest odpykala a pak už zůstala u nás a založila zde zločinecké podhoubí, které nám tak chybělo. Zase mi přibylo práce, krucinál! Aspoň že teďka mi mohl pomáhat Still se svým rotačákem.
A propós, Still.
Pár dní po návratu se u mě v kanclu rozletěly dveře a v nich stála Aleya.
"Still se právě od Razla dozvěděl, že budoucnost rodu Johnsonových není ohrožena. A tak nás všechny pozývá to oslavit!"
Večer byla Stillova kancelář styčného důstojníka narvaná až po strop, byli tam všichni kámoši a chlastalo se a jedlo a chlastalo a jedlo…dělaly se ovšem taky jiné věci, Still a Tandi šli někam něco testovat a tak - však to znáte. V jednu chvíli jsem se dostal na dostřel k Aradeshovi.
"Starosto, a co bude s tím zlatem?"
"Jakým zlatem?"
"S tím, co je ve Vaultu 15. Neměli bychom ho přece jen vytáhnout?"
Aradesh se rozesmál. "Ale synku, to byl jen vtip, pohádka pro mou malou dceru - pochop, tam žádné zlato NENÍ!!!"


ANKETA
Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist