Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


HISTORKY ŠERIFA ZE SHADY SANDS #18 - DVA DNY V DENU


″Zastavit stát!″
″Všichni stop! Veliteli, jednotka ukončila pochod.″
″Vytvořit zátarasnou formaci!″
″Pane, dle rozkazu, pane! Jednotkóó, vytvořte formaci ve tvaru linie, v tomto pořadí: desátník Ramirézová, desátník Brown, desátník Smith, vojín Sims, vojín Ramiréz, vojín Brownová! Proveďte rozkaz!″
Chvíli se všichni motali sem a tam. Myra zabodla pušku do země a opřela se o ni. Tohle bude na dlouho.
″Jednotkóó, formaci jste utvořili přesně, ale naopak. Jednotkóó, otočit! Veliteli, jednotka úspěšně dokončila formování do zátarasné formace.″
″Děkuji, seržante. Nyní otočte jednotku čelem k narušiteli.″
″Jednotkóó, čééléém vzad! Raz-dva! Pane, jednotka otočena čelem k narušiteli, pane!″
″Připravit zbraně k ostrému bojovému užití!″
″Jednotkóó, vybalit zbraně!″ Muži a ženy před námi bleskurychle sundali batohy, vybalili z nich součástky svých objemných kvérů a v mžiku je smontovali do podoby smrtelně nebezpečných rotačních kulometů, bazook a minometu.
″Seržante, vydejte jednotce ostrou munici!″
″Pane, dle rozkazu, pane! (…) Pane, výdej ostré munice jednotce byl ukončen, pane!″
″Vztyčte vlajku!″
″Vlajku vztyč!″
Nad Pustinou se zatřepetala bojová zástava barvy zpoceného hadru ozdobená mečem a ozubenými koly. Velitel zasalutoval vlajce a pak se otočil přímo ke svým mužům. I k ženám.
″Vojáci! Nastala ta chvíle, pro kterou jste byli cvičeni! Před námi je narušitel! Jsou to, jak alespoň tvrdí předběžný průzkum, dva lidé z Pustiny ozbrojeni primitivními zbraněmi. Pravděpodobně se budou chovat nepřátelsky, ale přesto je mou vlasteneckou povinností riskovat svůj život a pokusit se s nimi vyjednávat. Pokud bych byl zákeřně zabit, pomstěte mou smrt jak se patří!″
Vojín Brownová omdlela. Desátník Smith pobledl. Seržant tiše vysvětloval desátníku Brownovi, jak se správně používá pancéřovka. Velitel se otočil, nenápadně se pokřižoval, nasadil si na ústa respirátor a zamířil k nám. V jedné ruce držel bílý kapesník, ve druhé velkorážní pistoli, která mířila přesně na mou levou nosní dírku.
″Vy stát jinač já bum!″ zařval na nás přes masku. ″Já Bratrstvo oceli! Já civilizace! Vy vzdát okamžitě a říct, kdo vy být!″
″Já být Joe a Myra!″ zakřičel jsem v odpověď. ″My jít ze Shady Sands!″
Myra už toho měla dost a sáhla do náprsní kapsy. Desátník Smith omdlel, desátník Ramirézová se pokusila natáhnout kulomet a velitel zmáčkl spoušť - ale vypadl mu akorát špatně zajištěný zásobník. Naštěstí. Myra totiž vytáhla pouze malý, značně zmačkaný papír, který nesl jasné známky toho, že byl již několikrát pozvracen a opětovně vyprán (stejně jako zbytek džínové bundy). Ten papír jsme dostali od generála Maxsona tehdy, jak jsme se účastnili té vědecko-kořistnické výpravy do Mariposy. Jak jsem si uhnal parádní schizofrenii. Byl to papírek právě pro tyto případy. Myra jej ukázala veliteli. Ten se jen podíval na razítko a už byl v pozoru. Mrkl na podpis a jeho páteř přišla o dvojesovité zakřivení. Přečetl oslovení a jeho tkaničky se srovnaly do předpisové formace.
Dočetl, s posvátnou úctou složil dopis a předal jej zpět Myře. Schoval zbraň i kapesník a zasalutoval nám, řka: ″Zasloužilí pomocníci Bratrstva oceli, krycí název ″Joe″ a ″Myra″, jednotka paladina F. M. Hendrickse na zvláštní útočné výpravě!″
″My jsme také na zvláštní útočné výpravě,″ řekla Myra. ″Mohli byste nás pustit?″
″Samozřejmě, pane!″
″Paní,″ opravil jsem ho.
″Slečno,″ opravila mě Myra.
″Ne na dlouho,″ opravil jsem ji.
″Ukončit bojovou činnost!″
″Jednotkóó, demontovat zbraně! Uzpůsobit zbraně k transportu!″
″Seržante, odeberte jednotce ostrou munici!″
″Pane, dle rozkazu, pane!″
″Kam vlastně směřujete, paladine?″ zeptala se Myra.
″Na severoseverozápad.″
″My také. Vadilo by vám, kdybychom vás chvíli doprovázeli?″
″Seržante!″
″Pane, ano, pane!″
″Podejte mi příručku ″Přežití v Pustině,″ prosím!″
″Pane, zde, pane!″
″Děkuji.″ Paladin chviličku listoval, pak citoval: ″…cestovat Pustinou ve společnosti více spojenců je doporučováno z hlediska větší bezpečnosti jednotky… Ano, zasloužilí pomocníci Bratrstva oceli, krycí název ″Joe″ a ″Myra″, můžete se k nám připojit.″
″Uhm, díky. Já jsem Myra.″
″Já jsem Joe, šerif.″
″Já jsem Frederick M. Hendrickse, paladin.″
″Já jsem Seržant.″
″Seržante, velte přípravu k pochodu!″
″Pane, ano, pane! Jednotkóó, zrušit zátarasnou formaci. Jednotkóó, přeskupit v pochodovou formaci! Do dvojic!″
″Kupředu, vojáci!″
″Pochodéém vchod! Levá! Levá! Levá! Vojín Sims, kde máte Pravou nohu vz. 69? Když nepochoduje levá, pochoduje pravá, rozumíte?! Levá! Levá! Levá!″
″Hele, Joe,″ sykla Myra bokem. ″Sbal jim vlajku, ten Ferda Mamlas Hendrix je tak rozrušený, že na ni dočista zapomněl.″
″Dle rozkazu!″
″Nezačínej s tím i ty!″

(Samozřejmě bych mohl napsat jenom ″Uprostřed Pustiny jsme potkali jednotku BoS a přidali se k ní.″ a ušetřit tak dvě stránky keců. Ale někteří z vás si zřejmě neumí představit, co to znamená, když se srazíte se zeleným mozkem. Pozn. autora)

Stopa otrokářů, které jsme pronásledovali, se už dávno ztratila. Nicméně předtím byla přímá jako podle pravítka a tak se dalo předpokládat, že i nadále bude pokračovat ve stejném kurzu. Otrokáře jsme pronásledovali především proto, že mezi jejich otroky byl i Myřin otec. Ne ten adoptivní, co vede v Shady Sands Muzeum uměleckého zvracení, ale ten biologický.
Pochodovali jsme docela pomalu. Každý večer totiž paladin Hendrickse rozestavoval hlídky, které musí mít podle stanov Bratrstva minimálně šest členů plus velícího důstojníka plus poddůstojníka na komunikačním stanovišti. V praxi to znamenalo, že se nikdo nevyspal, ani my. Vojáci totiž dělali svými zbrojemi děsný kravál, i když jenom tiše stáli. Jediná výhoda noci oproti dni byla v tom, že vojáci alespoň nezpívali pochodové písně.
Spojení s jednotkou Bratrstva mělo ovšem i své výhody. Těžký pochodový krok dělal strašný kravál, který odháněl zvěř, blýskání zbraní a zbrojí zase odhánělo lupiče a navíc nám jednotka udusávala cestu.
Jednoho večera se mi podařilo ukořistit trochu času a pokecat si se Seržantem, jediným alespoň trochu příčetným člověkem v jednotce.
″Hele, seržo, jak je možné, že kamkoliv se člověk v Pustině pohne, vždy narazí na jednotku Bratrstva. Přitom vás je v Citadele jenom pět a půl.″
″No, Joe, to je velice složitý problém. Nevím, jak to vysvětlit…″
″Podle mě to odporuje logice.″
″No, ano i ne. Podívej se, znáš stimpak?″
″Jasná věc. Kdo by neznal tuhle prima věcičku.″
″Dobře, takže teď porovnáme Bratrstvo a stimpak. Víš jak funguje stimpak?″
″Stimpak…těch nemůžete mít nikdy dost! Zaručeně pomáhá při nevolnosti, nachlazení, průstřelu nebo utržené končetině,″ odrecitoval jsem reklamní leták, který jsem kdysi našel ve Vaultu 15.
″A víš, jak funguje Bratrstvo?″
″Taky ne.″
″No. A jak podle tebe stimpak může vyléčit čistý průstřel hlavy nebo utrženou ruku?″
″No, to nevím. Ale už se mi to párkrát stalo. Hmmm…teda, abych řekl pravdu, přijde mi to vlastně taky poněkud nelogické.″
″Přesně tak. Stimpak, taková malá injekce povzbuzujících látek, tě spraví i když proletíš drtičkou odpadů. A podle stejné logiky Bratrstvo, které má jen pár členů, může mít své hlídky po celé Pustině!″
″Aha. No jo! Máš pravdu, tohle mě nenapadlo. Díky!″
″Za málo.″

Prošli jsme horami a sestoupili do nížiny. Podle stop tudy prochází hned několik cest. Zřejmě tu někde bude město. Pochodoval jsem zrovna ve dvojici s desátníkem Brownem a tak jsem se rozhodl ukojit svou zvědavost.
″Hele, desátníku, můžu se tě na něco zeptat?″
″Veliteli! Pane, mohu promluvit s tímto civilistou, pane?″
″Seržante, udělte desátníku Brownovi povolení promluvit s civilistou.″
″Dle rozkazu! Desátníku Browne, máte povolení rozmlouvat!″
″Dobře, šerife, ptej se.″
″Ty jsi nějak blízce spřízněn s vojínem Brownovou?″
″Rád bych,″ zašeptal toužebně desátník a dal tak najevo, že i vojáci Bratrstva jsou jenom lidé.
″Tak proč tady jsou dva Brownovi a dva Ramirézovi?″
″To je prosté. Při Exodu se do Ztracených hor dostalo jenom pár rodin. Takže nyní se třetina Bratrstva jmenuje Brown a druhá třetina Ramiréz. Zbytek je buď Smith, nebo nějaký nováček. Anebo výjimka potvrzující pravidlo.″
″To je zajímavé,″ řekla Myra, která to zaslechla. ″A to se u vás neprojevují příznaky příbuzenského křížení? Nervová degenerace?″
″Ale Myro, vždyť to jsou všechno úplné gumy, jeden jak druhý! Tak jakápak další degenerace,″ řekl jsem. Samozřejmě ne tak, aby tomu vojáci mohli rozumět, použil jsem reddingské hornické nářečí, o kterém jsem věděl, že jej zná Myra, ale Bratrstvo zřejmě ne: ″Ty, Myra, sluchaj, to su už taky cypi, že větši kripli už ani byt nemožu. Tož jaka potom dalša degeneracja?″
″Zastavit stát!″ přerušil náš rozhovor paladin.
″Všichni stop! Veliteli, jednotka ukončila pochod.″
″Obezřetně vpřed!″
″Jednotkóó, přískoky kupředu!″ Všichni vojáci začali skákat jako žabky směrem k plechové boudě před námi. Vedle boudy byl kus placu zastřešený zrezlým plechem na pylonech a taky tam byla závora. Vypadalo to jako…
″Celnice?!?″ vydechla Myra a sklonila dalekohled. Za chvíli jsem i já rozeznal nápis na otřískané plechové ceduli.
O prohnilou boudu se opíral vychrtlý človíček v podivné uniformě. Byl by to ten typ člověka, kterého si nevšimnete, ani když do něj vrazíte, kdyby ovšem nedržel bozar. V jedné ruce.
″Ty vole, Myro, vidíš ten kvér?!″ zašeptal jsem.
″Vidím. Říká se mu ″Bozar″ a je to odstřelovací kulomet používající vysokovýkonnou .223 munici.″
″Odstřelovací kulomet? Ale vždyť po první ráně se vlivem zpětného rázu, vibrací hlavně a teplotní roztažnosti zcela zničí zaměření - a na velkou vzdálenost pak každý automat má obrovský rozptyl, kór s takovou municí…″
″Hele, Joe, tohle neřeš,″ řekl tiše Seržant. ″Stejná logika, jako stimpak nebo Bratrstvo, jasné?″
″Jasné. Oh.″
Došli jsme až k celnici a mužík promluvil.
″Dobrý den, předložte prosím své doklady.″
Zmatení vojáci mu ukázali své vojenské knížky, Myra průkazku z Knihovny a já permanentku z reddingského bordelu.
″V pořádku,″ řekl celník a obrátil se k paladinovi. ″Nesete nějaké zbraně?″
″To si děláte srandu?″ zeptal se nevěřícně Hendrickse. ″My jsme vojáci!″
″A máte povolenku od federální vlády?″
″Cože?!?″
″Povolenku k přechodu hranice.″
Zatímco se paladin a celník dohadovali, z boudy vyšel jiný celník, v jiné uniformě a s jinou zbraní v ruce. Zamířil k nám, zkontroloval naše papíry a pak se zeptal Myry, která užasle sledovala hádku.
″Madam!″
″Eé..ano?″
″Alkohol, káva, cigarety, marihuana, hašiš, pervitin?″
″Ne, díky, už toho mám plný batoh.″
″Prosím?″
″Prosím?″
″Ne, já prosím.″
″Cože?″
″Jé, podívejte!″ zakřičel jsem. ″Ta bouda hoří!″ A skutečně, zadní roh baráku plápolal jasným plamenem. Oba celníci na okamžik ztuhl, ale pak se rozběhli hasit. Odněkud se vynořil Seržant - ještě před okamžikem jsem ho hledal marně - a postavil se do pozoru před paladina.
″Veliteli, mohu vám sdělit svůj návrh?″
″Prosím, seržante.″
″Navrhuji nečekat na vyřízení byrokratických procedur a překročit hranice i bez řádného povolení.″
″Ale seržante!″
″Pane, máme zvláštní úkol, kterým nás pověřil osobně generál Maxson, pane!″ To zabralo.
″Noo…,″ protáhl paladin. Pak z kapsy své energozbroje vytáhl malou knížečku ″Dobrým velitelem v deseti lekcích″ a bleskově vyhledal příslušnou pasáž. ″Hmm…velitel nesmí dát najevo nerozhodnost…má-li podřízený dobrý nápad, musí jej velitel přijmout. Ukáže, že není svému mužstvu cizí a upevní tak svazek s jednotkou…″ mumlal si pod vousy. ″Dobrá, seržante, váš návrh se přijímá. Byrokracii vyřídíme později. Vojáci, pochodem vchod!″
″Vojáci, do pochodové formace! Do dvojic! Vpřed! Levá! Levá! Levá!″
Nechali jsme hořící celnici za námi a upalovali pryč. Ti dva chlapíci svou boudu nepochybně rychle uhasí, a tou dobou bych už rád byl mimo dostřel jejich odstřelovacích kulometů…

Po nějaké době jsme se od jednotky Bratrstva oddělili a dál pokračovali samostatně. A zanedlouho se před námi objevil šedivý vřed jakéhosi městečka. Potřebovali jsme si doplnit zásoby a také získat informace o otrokářích. A ovšem zde také byla možnost, že právě toto město je cílem našich nepřátel - krutého Berserkera Bena, záludného padlého paladina Acera a tajemného Šéfa.
Zčistajasna před nás vyskočil jakýsi mládenec a začal šermovat nožem.
″Hahá! Ve jménu Lidové Anarchistické Fronty Osvobození a Práce, navalte prachy!″
Obklopilo nás několik podobných borců. Samí áčkaři ozbrojeni různými noži a sekáčky na maso.
Něco se mihlo vzduchem, provázeno sonickým třeskem. Myra tasila svoje kopí. Mládenec při pohledu na čtvrtmetrové laserem broušené ostří zlehka opřené o jeho krk jen polkl - a po krku mu začala stékat kapička krve.
″Anebo bychom si možná mohli popovídat o ochranné lhůtě,″ navrhl jsem. Jsem vždy pro řešení problémů diplomatickou cestou - a tu karabinu P 90, se kterou jsem si nonšalantně pohrával, jsem bral jako prostředek pro podporu vyjednávání chtivého chování.
″Uhm…OK…co chcete?″ zeptal se tiše vůdce bandy. Jeho parťáci, jak je v podobných bandách zvykem, vzali do zaječích.
″Co je to před námi za město?″ vypálila Myra.
″Den.″
″Kdo tam vládne?″
″Pracující lid…teda…nikdo…″
″Jsou tam nějací otrokáři?″
Kluk se zarazil a Myra zlehka přitlačila.
″To jste už druzí, co se na tohle ptáte…nejsou.″
″Ale byli tu.″
″Ano.″
″Kdy?! Kolik?!″
″Před pěti dny…tři velké vozy a jeden malý. Jenom projeli a pokračovali dál na východ.″
″Na východ?″
″Na východ. To je támhle tím směrem.″
″No dobře. A teď zmiz!″

Tohle město bylo ale hnusné. Domky z desek a plechu byly natěsnány blízko sebe a v uzoučkých uličkách se držel nechutný smrad. Bylo mi z něho na zvracení.
″Růžičková kapusta je dobrá proti rakovině tlustého střeva,″ nadhodila Myra když jsme poznali, z čeho ten smrad pochází.
″Jo. Protože po pár hrncích tohohle už žádná střeva nemáš!″
Vyšli jsme na něco, co by se s trochou fantazie mohlo nazývat náměstím. Válelo se tady několik hromádek něčeho odporného, nad čím lítaly mouchy a hlasitě to chrápalo.
″Od těchhle trosek se asi nic nedozvíme…″ řekla Myra.
″Chcete něco vědět? Chcete se dozvědět? Chcete koupit, neprohloupit? Rada je jasná jako facka, k vašim službám Johnny McPlacka!″ zarecitoval chlapík, který na nás vyskočil z nedaleké popelnice. Měl na sobě mnohokrát záplatované tepláky, proužkované sako a červenou kravatu se zelenými puntíky. Učesané vlasy a letos holená tvář spolu s důvěryhodným výrazem vzbuzovaly dojem milého kamaráda, který vám vždycky pomůže.
Před válkou by z něj byl perfektní prodavač rajčat. Nebo prezident.
″Vítejte v našem skvělém městě Den!″ pokračoval Johnny McPlacka. ″Kupujete, prodáváte, nebo jen něco hledáte? Zbraně, chlast, exotické drogy, všechno máme, všechno dáme! Nebo snad nějaké povyražení?″ dodal a svůdně se usmál na Myru. Přikročil jsem těsně k němu a nasadil výhružný tón.
″Povyrazit se dokážeme sami, ale jestli TY chceš něco VYRAZIT, tak jsi tady správně.″
″Počkej, Joe. Nech ho mluvit. Johnny, co ty jsi vlastně zač? Nadháněč, podomní prodavač, informátor, děvkař, dealer, gigolo…?″
″To všechno a ještě mnohem víc, v jednom balení, a při objednávce ihned dáváme dvacet procent slevu! Třicetidenní záruka na vrácení peněz…″
″Co to meleš!″
″Hele, tak mě napadlo…″ zamyslela se Myra.
″Ježkovy voči, co zase?″
″Třicetidenní záruka na vrácení peněz byla před Válkou oblíbená fráze. Ze zákona však všechny výrobky měly záruční dobu alespoň šest měsíců. Z právního hlediska ovšem…″
″Myro - tvůj otec!″
″Oh. Máš pravdu, zase jsem se nechala unést. Takže, Johnny, hledáme otrokáře, kteří tudy prošli před pěti dny. Chceme přesné údaje, kam šli, kolik jich bylo, jaké měli zbraně. A taky chceme nakoupit jídlo, dobře se najíst a bezpečně se vyspat.″
″Tak to bude správní poplatek deset dolarů. Ale přidám vám grátis radu - nemluvte tady moc nahlas o otrokářích. Mají tady informátora. Dejte si pozor na Krysáka!″
″Jak vypadá?″
″Až ho uvidíte, tak ho poznáte.″
″Jo. Moment, ale máme jenom víčka.″
″Nevadí, rozměním vám je v kursu tři ku jedné.″
″Mno…dobrá tedy. Asi nám nezbývá, než ti věřit.″
″Přesně tak. Já se teď půjdu poptat na to, co chcete vědět. Sejdeme se za soumraku v baru Díra. Tam se taky můžete dobře najíst.″
″Kde to je?″
″Tudy, pak doprava a tam už to uvidíte. Hlavně si neobjednávejte ″jednoho prcka″! To by byla sebevražda…tak zatím.″ A zmizel mezi smetím.

Zašli jsme, kam nám ukázal. Mezi baráky tam stála větší budova, střechu měla rozbitou a když jsme vstoupili, padli jsme na hubu. Podlaha tady totiž byla o půl metru níž.
″Teda, bary ″Díra″ znám aspoň čtyři, ale tenhle má fakt správné jméno!″ zavrčel jsem. Pak jsem pomohl Myře vstát a usadili jsme se u baru.
″Hej, výčepní, dej nám dva prc…eh…″ Hostinský byl ani ne metr vysoký prcek. Na to, jak byl malý, se tvářil velmi, ale VELMI naštvaně. Na krku měl náhrdelník z vyražených zubů. Lidských. Cizích. Polkl jsem.
″Dva frťany, šéfe,″ řekla Myra a zazvonila o pult dolarovou mincí. Trpaslík minci stopil v kapse a otočil se ke skříni, odkud vybral jakousi flašku a dvě čisté - opravdu čisté - skleničky. Všiml jsem si dvou nápisů, které mne uvedly do stavu vrcholného zmatení: Na zádech hostinského bylo vyvedeno ″Rozsekám ti koleno!″ a na flašce s modravou tekutinou ″Wokena″.
″Tak na naše pátrání, Joe!″ řekla Myra a pozvedla skleničku. Ťukli jsme si a kopli podivnou tekutinu do sebe. Na ex.
Nukleární peklo.
Napalmový útok.
Elektrické křeslo.
Hejno lumíků pářících se v oblasti žaludku.
″Teda…ta…píše…″ zašeptala Myra, když o minutu později popadla dech.
″Jo…to…teda…jo…″

Vylezli jsme ven.
″Teda, to bylo žrádlo!″
″Ještě dva takové prcky…frťany…a sloupne se mi žaludek.″
″Mám dojem, že mi to pití na žaludeční stěny nahodilo nové tapety.″
″Teď jde hlavně o to, aby to pití nenahodilo na okolní domky tapety z oběda!″
*cink*
Kolem nás proběhl jakýsi bezďák, na tváří výraz vrcholného zděšení.
*klank*
Okenice na blízkém obydlí se s třísknutím zavřely. Závora za dveřmi dopadla do svého lože.
*škvríííjunk*
Trojice puberťáku nedaleko nás skočila po hlavě do Díry. Dveře se za nimi zabouchly hned po tom.
*dang - dang*
Najednou bylo všude úplné ticho, jenom přes ulici se batolilo batole. Z nedalekých dveří vyběhla matka s šíleným odhodláním ve tváři, popadla dítě a zmizela v domku.
*pink*
Z díry ve stěně se vyvalil proud švábů a prudce upaloval pryč od zdroje těch zvuků. Malinké nožičky se bořily do prachu, ale všichni utíkali s nejvyšším nasazením. Běda tomu, kdo zakopl, ostatní ho bez milosti ušlapali.
Něco se změnilo. Vstaly mi chloupky na ruce a svět najednou vypadal nějak divně. Myra začala pištět.
″To je měřič EM pole,″ řekla na vysvětlenou. ″Něco se děje.″
Z jednoho okna na nás kdosi zděšeně zařval: ″Utíkejte, pro Kristovy rány! Berte roha, dokud je čas!!″
*bzjááááng!*
″Ach ne - už je pozdě!″ A okno se zabouchlo. Zůstali jsme stát úplně sami na prázdné ulici, všechny zvuky utichly, i vítr přestal vát. Když jsem natáhl samopal, kliknutí kovu o kov se neslo velmi daleko.
Pak to přišlo.
Wzzzjááááángíííííkvíííííjíííííí!!! Strašlivý zvuk proťal svět, sklíčko na Myřině měřiči popraskalo, plechovka nuka koly explodovala. Do toho se přidal další zvuk, byl strašně hluboký, takřka na hranici slyšitelnosti. Způsobil, že se všechno kolem nás začalo třást. Padl jsem na kolena a snažil se nacpat si samopal do ucha.
To ještě nebylo všechno. Přidal se další zdroj zvuku, vysoký, ječivý, uřvaný - omítka popraskala a suchý strom pukl. A pak nárazy. Rytmické údery, které zvlnily zemský povrch. Vrak automobilu začal poskakovat, nás to házelo do vzduchu, všude stoupala oblaka prachu. Vůbec jsem nevěděl co se děje. Vypadalo to, jako by někdo vzal dva vraky lodí a jejich kovovými boky třískal o sebe, a k tomu by pověsil na šňůru milión kocourů za varlata. Oči nic neviděly, uši byly v pokušení srolovat se a zatáhnout do klamného bezpečí dutiny lebeční, zatímco mozek chtěl vytéct nosem a zdrhnout co nejdál. Střeva se scvrkla a zanořila do sebe, žaludek se tiše chvěl v koutku.
A pak přišel vrchol toho utrpení. Znělo to jako pekelný řev. Jako by deset tisíc mutujících mladíků zakřičelo nějaký…nápěv? Snažilo se to být rytmické, ale zrovna když už se mi zdálo, že poznávám nějakou pravidelnou posloupnost zvuků, vyvedl mě následující kravál z toho omylu.
Zatínal jsem prsty do země a snažil se…ne. Nesnažil jsem se o nic. Ani jsem se nemodlil, protože jsem na všechno zapomněl. Vůbec jsem nepřemýšlel, to prostě nešlo. V tom světě totální destrukce a apokalypsy nebylo místo ani pro něco tak základního, jako je strach.
A pak to najednou skončilo a ozval se úplně normální výbuch provázený tlakovou vlnou. A pak byl klid.

A teď si vemte takové langusty. Jsou to mořští korýši živící se tím, co jim moře přinese. Jsou v podstatě mírumilovní, langusťáci nebijí své ženy a langustí zaměstnavatelé si nemusí dělat starosti s odbory. Vládne tady totální anarchie a přesto jsou všichni šťastni.
Až do chvíle, než dorazí lidé, chytí langustu pod krkem a utrhnou ji hlavu, aby mohli vysát její vnitřnosti.

Země se přesunula do své obvyklé polohy a nebe udělalo to samé chviličku po ní. Napjal jsem svaly a přemístil se do kleku na všech čtyřech. Byl jsem pozvracený, stejně jako všechno kolem mě. Když můj mozek překonal gyroskopický moment a zastavil se, všiml jsem si kapek krve, které dopadaly do prachu pod mojí hlavou. Tekly z uší a nosu. Po chvilce ohledávání jsem zjistil, že nejsem nijak vážně zraněný, ale že vše, co z mého organismu mohlo utéci, tak učinilo.
V první řadě bych se potřeboval někde vykoupat. Pak by se mi šikly nové kalhoty.
Myra vydala neartikulovaný zvuk a převalila se. ″Ó brahmíno…jak rychle běhá vápník? Proč mají letadla perník mezi zuby? Jáááj…″
″No to mi povídej,″ vydechl jsem.
″Když jsem byla…to…no…malá, tak jsem si…ech…myslela, že to nejhorší, co mě může v…v tom…no…v životě potkat, je…uch…porod.″
Po chvilce jsme se za vzájemného podpírání přesunuli do vertikální polohy. Pak jsme do sebe hodili dávku posilujících medikamentů, které měly opravit poškozené vnitřnosti a dát nám sílu v boji, o jehož příchodu jsem nepochyboval.
Delší dobu se nic nedělo, jenom nad místem, odkud vyšel ten strašlivý kravál, se vznášel mrak tmavého kouře. Popadli jsme zbraně a opatrně zamířili vpřed.
O několik uliček dál jsme se dostali do evidentně zcela opuštěné čtvrti. Stěny domů byly popraskané, ocelové tyčky, kdysi snad nesoucí dopravní značení, byly zkroucené ve směru od epicentra kraválu. Asfalt byl zvlněný v pravidelných intervalech. Nebyl zde vůbec žádný život. A přesto… Přesto jsme po chvilce zaslechli hovor. Vypadalo to na pěkně prudkou hádku. Ve vzduchu zasmrděl chlast a cigarety. Vykoukl jsem přes pomačkaný válec na antuku a uviděl monstrózní stavbu sestávající ze tří věžáků, dvou menších budov a jednoho zesilovače. Před touto podivností postávali tři synci, opodál seděly nějaké holky a všemu tomu vládl další borec, rozvalený na jakémsi prapodivném trůně. Všichni byli oblečeni v kožených bundách a potrhaných džínsech, šatstvo zdobily nejrůznější hovadinky. Na hlavách měli různobarevné sloupce vlasů dosahujících někdy větší výšky, než byl zbytek dotyčného člověka.
″A do háje!″ zašeptal jsem zhrozeně. ″Nájezdníci!!″
″No jo, ale kde mají zbraně?″
″To je divné, nemají sebou ani nože…že by léčka?″
″To nevím, ale navrhuji zkusit napřed diplomacii. Musíme zjistit, o co tady jde!″
″Dobrá. Ale mějme zbraně pohotově!″
Opatrně jsme vykročili k těm podivným osobám. Nervy jsem měl napjaté jako struny na kytaře, která se válela v prachu kousek odsud. Prst na spoušti pé devadesátky se chvěl v očekávaní věcí příštích. Pak si nás všimli. To, co přišlo v následující chvíli, jsem vůbec nečekal.
Předně po nás nikdo nevystřelil. Naopak, všichni se usmáli a přívětivě nás pozdravili.
″Čest! Vy jste tu noví, co? Přišli jste si nás poslechnout?″ zahlaholil borec sedící na tom podivném trůně. Teď už jsem poznal, že to není žádný trůn, nýbrž uskupení popelnic, bubnů všech velikostí a druhů plus několik pokliček naražených na zkrácených kopích. Dotyčný týpek do toho bordelu podle všeho mlátil dvojicí nebezpečně vyhlížejících palic.
″Poslechnout?″ zeptala se Myra a naklonila hlavu na stranu.
″Vítejte v naší zkušebně. Já jsem Joseph.″
Myra byla zmatená, poznal jsem to podle toho, jak rychle otáčela hlavu sem a tam a snažila se něčeho chytit.
Kytara.
Druhá kytara.
Třetí kytara.
Milión a jedna potrhaných strun.
Rozbité paličky.
Mikrofon.
Nukleární článek.
Bubny.
Pak se jí najednou oči rozzářily vnitřním poznáním.
″Vy jste…vy jste…hudební…kapela?!?!!″ vyhrkla nevěřícně.
″No jasně, holka, punk rocková kapela Nový svět k tvým službám!″
″Hrajem nejen punk rock, ale taky skačko,″ ozval se jeden kytarista, na hlavě měl háro jako zmutovaný beatlsák. ″A rádi bychom hráli i hardcore, ale kluci mi to nedovolí,″ dodal plačtivě.
″Drž hubu, svině!″ okřikl ho vysoký borec v námořnickém triku.
″Musím vás ale zklamat,″ pokračoval Joseph. ″Dneska z toho nic nebude. Larva spálil zesilovač.″
″Jak já?″ ozval se dosud mlčící kytarista. ″Kdybys do toho tak neječel, tak se to nestane!″
″Já že jsem ječel? Já že jsem ječel? A kdo tady říkal, osol to, ať to má grády, he?″
″To já ne, to Art. Mě se to líbilo tak jak to bylo!″
″Drž hubu, svině!″ okřikl ho vysoký borec v námořnickém triku.
″Jé, já znám jednu předválečnou punkovou kapelu,″ ozval jsem se. ″Znáte Green day? To jsou borci!″
Teplota vzduchu prudce poklesla asi o padesát stupňů. Všichni se podívali na mně.
″Známe,″ řekl Joseph a jasně tím dal najevo, jak je mu ze mě na blití. Jak mnou opovrhuje. Jak by mě nejraději přivázal ke sloupu rozzuřenému křečkovi napospas.
″No…tak my už půjdeme…,″ řekla s rozpačitým úsměvem na rtech Myra. A tak jsme raději bleskurychle zdrhli.

O kus dál mezi troskami jsme našli velký barel plný rezavé, špinavé vody, a protože o něj náš geiger nejevil zvýšený zájem, vydrbali jsme své zaprášené (a bůhvíco ještě) tělesné schránky. Mezitím se setmělo a my zamířili do Díry za našim informátorem. Už tam seděl. Zamířili jsme k němu a sotva jsme se posadili, dorazily před nás dvě misky s vařeným něčím. Bylo to docela chutné, ačkoliv chitinové krovky švábů by chtěly ještě trochu povařit, aby změkly.
″Takže, Johny McPlacko, co jsi zjistil?″ zeptala se Myra.
″Nemusíte mi říkat Johny McPlacka,″ řekl dotyčný. ″Kámoši mi říkají…″ ztišil hlas a spiklenecky na nás zamrkal ″…Všezvěd Všudybud!″
″Všezvěd?″ zeptal jsem se opatrně.
″Jako z toho filmu!″
″Z filmu. No jasně.″
″Fajn, Všezvěde, a teď nám tedy řekni, jestli jsi vše-zvěděl?″
″No, věc se má takhle,″ řekl Johny a upil z půllitru. ″Před pěti dny, dopoledne, projela kolem města karavana - nebo spíš konvoj - otrokářů. Tvořily ho tři obrovské vozy a jeden malý. Ty velké vozy byly fakt obří, nikdo nikdy dříve nic takového neviděl. Do každého se jistě mohlo vejít dvacet mužů v plné zbroji i se zásobami! Tyhle vozy navíc strašně smrděly. Nikdo neví, odkud mohli otrokáři získat taková monstra.″
″Vyrobili je Poručíkovi muži, podle Vůdcových plánů,″ řekla Myra. ″Používaly se pro zásobování, jeden vůz byl pojízdnou schránkou pro samotného Vůdce. A několik vozů bylo bojových, ale ty byly použity jenom v Nekropoli a potom v Junktownu. Bratrstvo oceli tuto technologii pečlivě studovalo, ale pak došlo k závěru, že namísto pálení alkoholu je pro ně lepší stavět elektromotory.″
Johny pozorně naslouchal, ale asi z toho moc moudrý nebyl. Nicméně pokračoval:
″Malý vůz byl honosně zdobený a zatímco ostatní vozy se zastavili jenom na chvíli, po kterou do nich několik mužů nalilo palivo z velkých kádí, ten malý tady zůstal až do večera. Pak se vysokou rychlostí vydal za ostatními.″
″Nikdo z něj nevystoupil?″
″Ale ano. Řidič, ten asi také doplnil palivo a pak stál na hlídce vyzbrojeny opakovací brokovnicí. Potom dvojice mužů - jeden mohutný, oblečený v černý šat a naleštěnou zbroj a jeden trochu menší, v elegantní kožené bundě.″
″Berserker Ben a padlý paladin Acer!″
″Ano, těmi jmény se oslovovali. Ben zamířil do bordelu, kde několik hodin proháněl všechny holky, pak se porval s ochrankou a všechny je zle pobil. Acer se jen tak ochomýtal po obchodech a podobně a občas majzl svojí baseballkou nějakého toho ožralu nebo feťáka. Po setmění se vrátili do auta, které krátce nato odjelo.″
″Nikdo víc nevystoupil?″
″Nooo…″ zaváhal Johny Všudybud.
″Tak ano, nebo ne?!″
″Kvůli té informaci jsem mnoho riskoval…″
″Tady máš dalších deset dolarů!″
″Dobrá tedy. Večer, když už se setmělo, vystoupil z vozu ještě jeden člověk. Nikdo ho neviděl blíže, ale prý byl draze oblečený. Nikdo mu neviděl do tváře a brzy se ztratil ve tmě. Setkal se s Krysákem, otrokářským informátorem a o něčem - nevím o čem, fakt ne - s ním debatoval. Pak se vrátil a hned na to auto odjelo. A to je všechno, co o tom vím. Mezi námi, myslím si, že ten tajemný muž je šéf otrokářského cechu!″
″To je dost dobře možné. Nevíš, jaké měli otrokáři zbraně?″
″Ne. Ale na střeše každého náklaďáku byl namontován kulomet.″
″Měli nějaké otroky?″
″Určitě, ale kolik přesně, to nevím. Nevím ani přesně, kolik bylo otrokářů, ale na základě odhadu mých zdrojů tipuji, že jich bylo stejně jako otroků.″
″A kam jeli?″
″Zřejmě do Chelmsfieldu na veletrh otroků. Je to malá vesnička kousek…″
″Vím, kde to je,″ přerušil jsem ho. ″Veletrh otroků?″
″Ano. Sjedou se tam všichni otrokáři z širého okolí. Dají se tam koupit ti nejlepší otroci. To byste si neměli nechat ujít!″
″Takže tam se sjíždějí otrokáři? Úplně veřejně? Jak to, že je nikdo nezničí?″
″A proč by je měl někdo ničit?″ zeptal se Johny.
″No přece…jsou to otrokáři!″
″No a?″ nechápal Všezvěd.
″Zotročují lidi!″
″Ale, to je přece jenom byznys!″ máchl rukou informátor. Znovu mě napadlo, že by z něj byl skvělý americký prezident.
″No, dobře tedy. To je všechno, co jsi zjistil? Jsme s tvou prací spokojení, tady máš dalších deset dolarů. A doufám, že o nás neřekneš otrokářům!″
″Těm nikdy!″ řekl Johny a ve tváři se mu objevil výraz nenávisti a zhnusení. Po nedávno vyřčených slovech to působilo podivně, ale Všudybud to hned vysvětlil: ″Ti parchanti si najali Krysáka, přestože to je taková nicka! Já jsem lepší, ale oni mnou pohrdli! Tsss!″ A odplivl si.
″A jen tak mimochodem,″ neodpustil jsem si. ″Co víš o té punkové kapele Nový svět?″
″Echt, už jste se s nimi setkali? Moje chyba, měl jsem vás před nimi a jejich takzvanými ″koncerty″ varovat dřív. Jsou to sígři, hnus, odpad společnosti. Radši se s nimi nebavte.″
″Proč? Vypadají v pohodě.″
″Ále. Jsou to vagabundi. Jejich pětimetrové repro bedny pohazují městem ze strany na stranu. Nezajímá je nic jiného, než jen a jen muzika. Takoví blázni! Pohrdají výdobytky moderní doby. Občas koupí pivo, cigarety, rum…jedna z holek, které je celé dny nadšeně poslouchají, si někdy přijde koupit kus chleba, ale za to se stydí, protože jí to připadá jako zbytečný přepych. Anarchisti z Lidové Anarchistické Fronty Osvobození a Práce se je snažili přetáhnout na svojí stranu, ale oni jen pořád dokola to svoje ″Starý svět is dead, je tu Nový svět!″ Tsss! Jak říkám, odpad, spodina, póvl a hnus. Nejlíp si jich vůbec nevšímat!″
Pak Johny dopil pivo a odešel za nějakým kšeftem. Slíbil nám, že se pro nás vrátí a ukáže nám místo pro přenocování. My jsme popíjeli naše pivíčka, užívali si večera a spřádali plány do budoucna.
Najednou se u pultu strhl nějaký kravál. Jakmile můj zrak pronikl skrz mlhu cigaretového, konopného a laskavcového kouře, spatřil jsem Josepha, toho bubeníka z Nového světa. Pokusil se uniknout se svými pivem bez placení, ale mrňavý hostinský ho podivuhodně hbitě dohnal a složil na zem krátkým, ale mocným obuškem. Právě se ho chystal dorazit, ale Myra byla rychlejší.
″Hééj! Hostinský! Napište jeho pivo na náš účet!″
″Snažíš se zlepšit vztahy?″ zeptal jsem se tiše.
″Jo. Abys měl co ničit.″
Jospeh se svým pivem si přisedl k nám. Z nosu mu kapaly kapky krve a vpíjely se do pěny.
″Dík. Ten prcek mě málem zabil,″ poděkoval a bolestivě se zašklebil. ″I když nevím, jestli můžu pít s někým, kdo vyznává to neopunkové svinstvo.″
″Klídek. To on jenom tak vtipkoval.″
Jospeh se rozhodl tomuto vysvětlení věřit. ″Noví ve městě, ha?″
″Jo. Jdeme z jihu a moc to tady neznáme.″
″Den je v klidu město. Akorát ti debili z Anarchisticko-fašistický strany práce tady trochu otravujou vzduch.″
″Jeden by si myslel, že punkáči a anarchisti budou táhnout za jeden provaz.″
″Blbost. Tihle takzvaní anarchisti se drží na živu jenom díky tomu, že okrádají pocestný jako ste vy a taky proto, že když jsou úplně na dně, tak jim pomůžou ti blázni od Dětí Katedrály.″
″Ale! Děti Katedrály jsou ve městě?″
″Jo, jsou v klidu. Trochu fanatici, co se náboženství týká, ale jinak správný lidi. Starají se o nemocné a tak. Věří, že Veliký otec jim ukázal Cestu a pak odešel do Nebe v jednom velkém Sloupu ohně. Nebo možná v Jednom velkém sloupu ohně. Taky by to ale mohlo být ″v jednom velkém sloupu Ohně.″ No, nevím, v tom se nevyznám. Nejsem žádnej mudrc, jenom obyčejnej kluk z ulice, co prostě žije jen díky hudbě.″
″Jo, slyšeli jsme, že teď máte utrum, nebo co?″
″No, je to průser. Něco jako zpětná vazba z basového repráku nám spálilo zesilovač a bez něho jsme…″
″Zpětná vazba?″ zajímala se Myra.
″No jo. Používáme nukleární článek Watzz elektronics Type 55, je tam cyklotronová smyčka pro modulaci energetickejch pulzů.″
″Ano, původně se to používalo k napájení protiraketových laserů.″
″No jenomže my to potřebovali ustálit, abychom mohli napájet repráky. Vzali jsme normální dvoutisícwattovky a namontovali do nich konvertory iontovejch energií, chápeš, a na sekundární okruh sme dali plasmovej megnetogenerátor, kvůli stabilizaci é em pole při průchodu velikejch napětí.″
″To ale předpokládá PN přechod,″ podotkla Myra.
″Jasné, máme tam germaniovku.″
″A jak jste se vypořádali s flukutacemi silných vazebných energií, které se musí promítat do kolísání napětí?″
″Na to sme se vybodli! Máme tam kontrolor přívodu energie od Chrysalis Motors, a ten to všechno vychytá!″
″Že vám ho nespálí rázová vlna…″
″Ochrannej okruh, holka! Sme sice děcka z ulice, ale nesme padlí na hlavu, ne-é? To si mohla vidět, jaks tam byla, ten velkej válce, jak do něj mlátím místo do šroťáku, tak to je milión a něco faradayovej kondenzátor, pak tam je automatickej reostat a erelcé série jako záchytnej odpor. Akorát občas vygenerujeme é em pole, že to zdvihne všecko kovový v okruhu deseti kiláků, he he he.″
″Tak to je fakt dobré, skládám vám hold!″
″No, to ne mně, to všecko spočítal Art, náš basák. Ale asi někde udělal chybu nebo co. Kam ten svět spěje…″
Pak i Joseph dopil své pivo, rozloučil se a zmizel v noci. Nedlouho po něm dorazil Johny McPlacka, tak jsme zaplatili a nechali se vést tmavým městem. Párkrát jsem si málem nabil kokos, šplhali jsme přes nějaká auta, nebo co a nakonec skončili ve tmavé díře polorozpadlého baráku s celkem slušně zachovalou střechou.
″Tady vás nikdo nenajde,″ sliboval Johny. ″Kdybych vás sem nezavedl, tak by jste tohle místo v životě nenašli! Tady můžete spát v klidu a bezpečí!″
″No konečně,″ zamrmlal jsem. Už jsem měl plné zuby těch věčných nočních hlídek.
Rozbalili jsme své spací pytle a usnuli spánkem spravedlivých.

V noci jsem se probudil jenom jednou - ale ten okamžik mezi vzbuzením se na svistot letícího kyje a následným pádem do bezvědomí po ráně do hlavy se snad ani nepočítá.

Nový den byl zamlžený a měl pachuť krve. Byl jsem ztuhlý z nepřirozené pozice a bolely mě snad i krvinky. Ležel jsem v koláči vlastní krve a zvratků.
Zkráceně: probral jsem se z bezvědomí, neměl jsem žádné vážné zranění a brzy jsem byl schopen jakž takž přemýšlet.
Kromě toho, že jsem neměl žádné vážné zranění jsem neměl spoustu jiných věcí, jako třeba batoh, pušku, pistole, samopal, zásoby, boty, spacák a košili.
Myra ležela opodál a už na první pohled na tom byla mnohem hůř než já. Byla stále v limbu a celou hlavu měla od krve. Nahá hruď se zdvihala pomalu a takřka neznatelně, tep měla nizoučký. A já neměl ani základní prostředky, jak ji ošetřit! Jediné, co jsem mohl udělat, bylo přesunout ji do stabilizované polohy, chytit za ruku a modlit se. Měl jsem o ni strašný strach a ona se pořád neprobouzela…
Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděl. Slunce pražilo dírou ve střechu na moji odkrytou hlavu a úpal se spojil s následky pecky do týlu. Měl jsem zajímavé halucinace, viděl jsem šílenou brahmínu oblečenou v rouchu Dětí Katedrály, jak…Děti Katedrály!! Já debil!!
Chvíli jsem poletoval po Denu, bosý a polonahý (kalhoty smrděly jako stádo brahmín - se nedivím, že jimi lupiči pohrdli!) a vykřikoval nesouvislá slova, ale pak se mi podařilo najít opravenou budovu ozdobenou známým znakem Dětí. V náručí jsem k nim donesl bezvědomou Myru; vedoucí této pobočky se na nic neptala a pustila se hned do ošetřování. Pomohl jsem umýt sraženou krev a zašít hroznou ránu na čele, pak vedoucí vytáhla pip-boye upgradovaného o lékařský modul a udělala nějaké skeny.
″Bude…bude v pořádku?″ zeptal jsem se a hlas se mi asi třásl.
″Mozek není nijak poškozený. Trocha léčivého býlí, hodně odpočinku a bude zase k světu.″ Jako na potvrzení těch slov Myra otevřela oči.
″Joe…″
″Myro! Budeš v pořádku, neboj!″
″Ten hajzl Placka…ten bastard…musel nás…zradit!″
″Johny McPlacka?″ zeptala se se zájmem lékařka. ″Dali jste se do holportu s ním?″
″Jsme poutníci, nevěděli jsme, co a jak,″ vysvětlil jsem. ″Zavedl nás na místo, kde prý se dá bezpečně přenocovat, a pak…″
″Bezpečně přenocovat? V Denu?″ kroutila hlavou.
″Přece to nemohl všechno odnést sám!″
″To ne. Je ve spojení s Lidovou Anarchistickou Frontou Osvobození a Práce.″
″Sakra! Nevíte, kde bych je mohl najít?″
″Co chcete dělat?″
″Vzít si své věci a pomstít se jim za svoji holku, sakra, přesně to chci udělat!″ vykřikl jsem rozhořčeně.
″Na chlapíka beze zbraní nebo jen bot si nějak vyskakujete,″ řekla vedoucí a na rtech jí zahrál pobavený úsměv.
″Uhm…no jo, máte pravdu.″
″Počkejte, pomůžu vám. Máme tady nějaké náhradní boty a staré kabáty…zbraně si sežeňte sám.″
″Děkuji vám. Jestli se někdy stavíte do Shady Sands, tak se vám jaksepatří ravenšuju!″
″Jste ze Shady Sands?″
″Jo, jmenuju se Joe. Dělám tam šerifa.″
″Já jsem Kim. Jestli jste ze Shady Sands, tak jste možná bojoval u Junktownu.″
″Ano…″ kývl jsem, zaražený, že o té bitvě někdo něco ví i tady na severu.
″Můj muž tam také bojoval…a padl…″
″Váš muž?! Nepamatuju si, že bych tam viděl někoho od Dětí.″ Byl jsem úplně zmatený.
″To jste ani nemohl. On byl supermutant…″ řekla a odvrátila hlavu.
″To…to je mi líto…″
″Zapomeňte na to. Teď jsme v Denu a vy máte svůj úkol. O vaši dívku se postarám, nebojte se.″
Nevím ani proč, ale věřil jsem jí. Věřil jsem ženě svého dávného nepřítele.

Zamířil jsem ke ″zkušebně″ Nového světa. Nikoho jiného jsem tady ve městě neznal, takže mi nezbývalo, než se pokusit získat pomoc od punkáčů. Když se teď zpětně ohlédnu na ty události, stačilo málo - například kdybych se prokecl, že jsem bengáč - a já ani Myra bychom se nikdy nevrátili do Shady Sands…
Všude bylo ticho, až nepřirozené ticho. Brzy jsem přišel na příčinu tohoto jevu. Jedna stěna obrovského 150 000 Wattového subwooferu byla odkrytá a na masivním magnetickém jádře reproduktoru viseli jako mouchy na mucholapce hudebníci punkrockové kapely. Joseph byl ukřižován úplně nahoře, visel za řetězy na zápěstích, nemohl hýbat ani hlavou, patrně kvůli velkým náušnicím. Ten, kterému říkali Larva, držel za okované podrážky svých kanady a za řetěz s visacím zámkem, který měl kolem krku. Basák Art a zmutovaný beatlsák viseli za své řetězy úplně naspod. Artovo ucho prošpikované zavíracími špendlíky bylo nataženo do zhruba půlmetrové délky.
″Šílená brahmíno! Chlapi, jak se vám to stalo?!″
″Nepřibližuj se!!″ zvolal ukřižovaný Joseph.
″Pomóóc!″ protáhl zmutovaný beatlsák.
″Sundej ze sebe všechno kovové, vole, a sundej nás!″ zavolal basák. Po noční loupeži jsem sebou nic kovového neměl, akorát zips na rozporku. Vykročil jsem vpřed a zips vbrzku vystřelil kupředu a napjal mi kalhoty. Kdyby tady byla se mnou Myra, vysloužil by si tenhle jev půvabné dívčí zachichotání…
″Tak pohni!″ Probral jsem se ze zamyšlení a pak jednoho po druhém postahoval punkáče z magnetu. Společně jsme pak celý subwoofer zakrytovali protimagnetickou clonou.
″Dík jak cyp,″ řekl Joseph, když se trochu oklepal.
″Teda, to bylo svinstvo,″ oddechl si Larva.
″Synci, kdybych sundal řetězy ze zápěstí, mohli byste mě tam vždycky na koncertech pověsit a já bych hrál jako z poschodí!″ zářil zmutovaný beatlsák. ″To by byl efekt!″
″Drž hubu, svině,″ prohodil Art.
″Ještě jednou dík, žes přišel. Mnoho lidí sem nezavítá, jak je den dlouhý.″
″Chlapi, nepřišel jsem za vámi jen tak z dlouhé chvíle. Potřebuju pomoct. Mě a moji holku přepadli v noci anarchisti a okradli nás o všechno. Myra…ona teď leží ve špitálu s rozbitou hlavou…″
″Svině anarchistické!″
″Chtěl bych je nějak potrestat a taky získat zpět své věci. Můžete mi nějak pomoct?″
Punkáči se na chvíli shlukli kolem bubnů a tiše se radili, pak se otočili ke mně.
″Těch komunistických bastardů není víc jak deset. My jsme čtyři, když svoláme všechny správné synky a holky z města, tak nás bude patnáct, dvacet. Dáme jim do tlamy!″
″Jo!″
″No ale moment, něco za něco, Joe. Víš, už jsme přišli na to, proč nám vybuchl zesilovač.″
″Minoritní nosiče náboje,″ protáhl obličej Art. ″A znečistěné germanium!″
″Prostě řečeno, dokážem to opravit, ale spálilo to kontrolor přívodu energie a ten se musí nahradit. Musíš nám ho sehnat,″
″Cože? Vždyť já ani nevím, jak to vypadá!″
″Takhle,″ řekl Larva a ukázal mi dlaň, na které ležela velká součástka.
″Nevypadá spáleně,″ podotkl jsem.
″Ne, protože jsme ji vyčistili. Ale uvnitř je jen popel. Jediný jiný kontrolor má Krysák ve svém autě. Plán je takový: zajdeš za ním, budeš s ním kecat a když na chvíli odlákáš jeho pozornost, vyměníš vadný kontrolor za ten z auta a rychle se vrátíš k nám!″
″A proč to neuděláte vy?″
″Už jednou sme to tak udělali, když nám do aparatury uhodil blesk - to ještě nebyla uzemněná - Krysák si pak sehnal nový kontrolor. Ale podruhý by na to nenaletěl, už nás zná. Ale ty si tu novej, tebe nezná, tobě se to může povést.
″To je ale pěkně šílený nápad!″ protestoval jsem.
″Tak chceš pomoct, nebo ne?!?″

Punkáči mě provedli přes město, ukázali mi skládku, na které Krysák bydlel, poplácali mě po zádech, popřáli hodně štěstí a ať se to podaří - prostě všechno, co se říká účastníkům sebevražedných misí - a já vyrazil vpřed. Mezi hromadami haraburdí jsem skutečně našel docela pěkné auto a na jeho zadním sedadle odpočíval pomenší muž v černém koženém plášti. Už letmý pohled na jeho obličej stačil, abych pochopil, proč se mu říká tak, jak se mu říká. Zaslechl mé kroky a vyskočil, ruka se mu zastavila na půl cesty k dýce - právě na takové vzdálenosti, aby každý pochopil, že nemá v úmyslu tasit, zatím.
″Dobrý den,″ pozdravil jsem, jak mě to učila maminka. ″Jmenuju se Joe a slyšel jsem, že máte jízdy schopné auto značky Chrysalis Motors.″
″Mám. A co má bejt?″
″No, víte, já jsem tak trochu sběratel. Sbírám automobily této znáčky.″
″Můj Highwayman není na prodej. Potřebuju ho k práci a tak!″
″Nemyslel jsem na koupi,″ pokračoval jsem. ″Ale spíš na výměnu. Vyměním vašeho Chrisalise za svou Škodovku.″
″Ale!″ Na Krysáka zřejmě zmínka o slavném vozu králů Východu udělala dojem.
″Je to tak. Mám plně opravený vůz značky Škoda Continental, s turbokompresorem a automatickým systémem huštění pneumatik…″
Krysák začal slintat. Očividně se v autech vyznal - na rozdíl ode mne.
″…a vyměním jej za vašeho Highwaymana.″
″Skutečně? Ale proč byste měnil nejlepší vůz na světě za obyčejnou americkou rachotinu?″
″Protože jsem sběratel takových obyčejných amerických rachotin. Tenhle kousek ve své sbírce nemám, a citelně mi chybí, naopak ta Škodovka, jakkoliv krásná, hodí se mi do garáže jako pěst na oko.″ Měl jsem na sobě kožené sako a kalhoty, ze kterých musel Larva napřed sundat nápisy ″Sex Pistols″ a ″Levné oděvy″, takže jsem vypadal jako opravdu seriózní obchodník. A Krysák již hořel chtíčem. Asi to byl fakt fanda do kvalitních a krásných vozů z Evropy. Nebo kde se ty krámy vyráběly.
″Tak jo, to beru!″ vyjekl nadšeně.
″To jsem rád. Ale něco vám navrhnu: Nyní si prohlédnu váš automobil, abych se ujistil, že kupuji kvalitu - a potom odejdeme za město, kde, pečlivě zamaskován, čeká Continental. Co vy na to?″
″To mi přijde jako skvělý návrh. Tak pojďte, ukážu vám, jak jsem opravil elektroinstalaci…″
Následujících patnáct minut mi Krysák zapáleně vysvětloval jakési hlouposti, které mě absolutně nezajímaly. Až se dostal ke kontroloru přívodu energie. Tehdy jsem udělal smluvené gesto - podrbal jsem se špičkou pravé nohy na zadku. Punkáči mě sledovali z nedaleké hromádky bordelu, kde instalovali provizorní kombo, maličký (jen asi 300W) reprák a zmutovaného beatlsáka Toma s elektrickou kytarou. Na můj pokyn spustil Tom vražedné ska, až to chvílemi vypadalo, jako by tančila celá skládka. Krysák v mžiku zapomněl na plánovanou výměnu, vyskočil, jako by ho bodla vosa a rozběhl se k pankáčům, mohutně sakrujíce a mávajíce nad hlavou masivní holí. Já jsem na nic nečekal a vyškubl z auta kontrolor. Byl tam ale zapojený takovými tlustými dráty, které jsem musel přeřezat naostřeným trsátkem. Funkční součástku jsem stopil k kapse kabátu, spálenou jsem bleskurychle namontoval zpátky. Dráty jsem svázal dohromady námořnickým uzlem - dál mé znalosti elektrikařiny nesahaly - a pak už jsem vzal nohy na ramena. Vcelku doslova, neboť jsem zakopl o jakousi věc, která tady ležela ve stínu, a udělal cosi jako půlsalto. Tou věcí, co mi stála v cestě, byla černá aktovka, která se převrhla a ze které vypadlo několik lejster. Byl na nich zápis kódovaný Morseovou abecedou, kterou dneska zná jen pár lidí. Jenomže Myra byla jedná z nich a tak dlouho do mě hučela, až jsem se ji naučil taky. (Malá rada: pro zápis milostných psaní není morseovka zrovna nejideálnější - je pomalá…) A tak jsem luštil podle pomocných slovíček: Sud je tu, Ex, Fernet píše, mezera, Vodka finská, Zlískám se hned, Kýbl vín, Absťák, Zlískám se hned, Uchlastán, Jabčák bílý, Ex, mezera, a tak dále. Stručně: ″Šéf vzkazuje: Dávej pozor na ty, co jdou v našich stopách a dávej nám o nich zprávy…″
″Co to děláte?!!″ vybafl na mně Krysák, který se už vrátil ze své válečné výpravy. Punkáči si sbalili fidlátka a už byli v prachu. Zato já byl v průseru až po uši. Pomalu jsem se zvedl ze země.
″Vy asi nejste sběratel, co?!″ došlo Krysákovi, že tady něco smrdí a hmátl po noži. Použil jsem jediný trik, který mě zrovna napadl.
″Podívejte!!! Veverka!!″
″Co? Kde?″ Krysák se otočil po směru, kam jsem ukazoval, a když se obrátil zpátky, už jsem tu nebyl.
O tři kulky ráže Sig Sauer později už jsem zmizel mezi hromadami šrotu a krátce na to jsem bezpečně dorazil do hnízda Nového světa.

Ten den odpoledne se pod mým velením shromáždila snad nejpodivnější jednotka, jaké jsem kdy velel. (Když nepočítám tu bandu hyperinteligentních kapybar, s jejichž pomocí jsem porazil 3. pancéřovou divizi Enklávy USA…ale to je jiný příběh.) Z garáží, podchodů, prohnilých sklepů a slumů se vynořila směs roztodivných pankáčů ozbrojených řetězy, tyčemi, dlouhými noži a grilovacími rožni. V záři slunce padajícího k obzoru svítila červená, růžová a zelená číra. Bylo tady množství hudebníků…no, v podstatě každý hrál na nějaký nástroj.
″Co, svině, už jsi slyšel, že co pankáč, to muzikant?″ prohodil Art, pohrávající si se svým pádlem…chci říct baskytarou. Nový svět splnil své slovo a Joseph povolal do boje všechny ty otrhané zfetované trosky, jakých si za normálních okolností ani nevšimneme. Bubeník v ocvočkovaném kabátě právě vedl plamennou řeč o tom, že s těma komoušema se už prostě musí něco udělat. Třetina účastníků se poté otočila a rozešla se, další třetina se mezitím stihla zhulit. Zbylá třetina se připravila k boji.
″No, nevím…″ dovolil jsem si vyjádřit své pochybnosti.
″Drž hubu, svině,″ prohodil Art. A pak Joseph zavelel k útoku.

Anarchisti právě přijímali nového člena. Krčil jsem se pod oknem společně s Josephem a Larvou, Tom zrovna odtahoval do stínu svázaného hlídače.
″…a přísahám na Kapitál věčnou věrnost ideálům ranně komunistické společnosti a anarchistického zřízení…″ neslo se k nám z okna.
″Slyšíš to?″ zašeptal Joseph. ″Říkají si anarchisti, ale přitom to jsou obyčejní fašounci!″
″Uvidíme, co s nimi udělá tohle,″ ušklíbl Larva a ukázal na reproduktor. Opodál právě Art zapojoval všechny dráty do opraveného zesilovače a dvojice pankáček v potrhaných košilích nahazovala nukleární článek. Celý barák ozdobený rudou hvězdou a obrovským precizně odfláknutým áčkem byl zcela obklíčen.
Joseph zvedl pravici a na prstech ukázal odpočet. Tři…dva…jedna…
″Starý svět is dead, je tu Nový svět!″ zařval Joseph a utíkal k bubnům, protože na to znamení se Larva a Tom opřeli do strun a zvuk protrhl příšerný jekot. Pak hrábl do drátů Art a země se zatřásla. Z baráku začali vybíhat anarchisti. První si k prsům tiskl velký zarámovaný portrét nějakého debila, druhý se snažil zachránit srp a kladivo, ale odhodil je, když se na něj vyřítili nabuzení pankáči. Další áčkaři, když viděli, co jim hrozí, snažili se schovat zpátky v baráku, ale ten se působením Artovy baskytary začal hroutit. No a to byl v podstatě konec celé potyčky. Anarchisti odhodili své chabé zbraně a snažili se zacpat si uši, zatímco pankáči začali tančit. Běda anarchistovi, který se zamotal do smrtícího víru poga! Jen málokterý unikl okované kanadě. Já jsem se zatím přehraboval troskami a vytahoval na světlo Boží ukradené věci. Našel jsem skoro všechno a co ne, to jsem nahradil ze zásob áčkařů. S mírným uzarděním jsem také převzal péči o společnou pokladnu komuny. (Pankáči později vyhrabali ještě soukromou pokladnu velitele, a ta byla o poznání plnější.) Když jsem opět zkompletoval naši výbavu, vrátil jsem s k pankáčům, kteří mezitím zapálili ohně v sudech plněných asfaltem a připojil se k jejich pogu. Něco v tom divokém rytmu mi prostě učarovalo, no.

Nad ránem jsem se vrátil do nemocnice Dětí Katedrály. Kim, vrchní lékařka, se teprve ukládal k spánku. Vrátil jsem jí půjčené šatstvo (po divokém tanci z něj mnoho nezbylo) a přidal k tomu něco z toho, co jsem ukořistil. Myra spokojeně oddychovala, všechno bylo v pořádku. Tak jsem si lehl do rohu a taky se trochu prospal.

″Jak může někdo plést komunistické ideje s fašistickým způsobem myšlení?″ dumala Myra. Občas ji ještě natahovalo na zvracení a neušla ani dva kroky rovně, ale vypadala mnohem zdravěji.
″Když se chce, všechno jde,″ poznamenal jsem. ″Anarchisti jsou schopní udělat cokoliv, jen aby nemuseli pracovat.″
″U nás v LA,″ zamyslela se Myra, ″bývala skupinka anarchistů. Založili si malou osadu a žili si celkem klidně. Jo, byli v pohodě, ale pak přišlo sucho a oni si nedokázali obstarat dost vody. Můj otec k tomu poznamenal, že dělba práce má své opodstatnění. Jo, je to zajímavá záležitost…″
″Mnohem zajímavější je ten Krysák.″
″Už odjel za svými nadřízenými?″
″Ne. Povedlo se mu v autě něco zkratovat, když opravoval, co jsem napáchal. Hrozně zuří a slibuje mi strašlivou smrt, podle Jospeha se však chystá na cestu.″
″Mám plán.″
″Já věděl, že to řekneš.″
″Půjdeme za ním, za Krysákem. Budeme ho sledovat. Zavede nás přímo k otrokářům.″
″Souhlas.″

O pár dní později jsme stáli na kraji města a loučili se s těmi, co nám pomohli. Jospeh a Art nám chtěli zahrát něco na rozloučení, ale Kim jim to rozmluvila, prý s ohledem na zdravotní stav Myřin.
″Všimli jste si, jak jsou ti pankáči žlutí v obličeji?″ napadlo mě najednou. ″Mají žluté dokonce i bělmo očí!″
″No jo,″ pokývala smutně Kim. ″Infekční žloutenka. To mají z toho, jak si pořád půjčujou ty nedezinfikované zicherajzky.″
″Hm, smutné. Díky, že jste nám pomohla.″
″To je přece naším úkolem. Děti Katedrály jsou všude tam, kde je třeba pomoci trpícím. Tak už jděte, hodně štěstí!″
″Vám taky mnoho štěstí. V tomhle městě ho budete potřebovat!″ řekla Myra.
″Třeba se ještě někdy setkáme…v Shady Sands jste vždy vítána,″ dodal jsem, pak jsem se už ale otočil a konečně vykročil na cestu.
Té králičí nory jsem si skutečně nevšiml.
″Uch…je mi to líto…″ procedil jsem skrz zaťaté zuby, zatímco mi Kim a Myra sundávaly botu.
″Vykloubený kotník,″ diagnostikovala Kim. ″Týden si poležíš, šerife!″
″Joe, ty si dokážeš vykloubit kotník v kanadě?! Teda, tak dlouho tě znám a přesto mě neustále překvapuješ.″
″Jo,″ řekl jsem si a můj pohled zaletěl směrem, kterým leží mé rodné město Modoc a kam budou za týden směřovat i naše stopy. ″A bude hůř…″


[ Konec osmnáctého dílu ]


Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist