Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Historky šerifa ze Shady Sands
N°24
Hodný, zlý, a...šerif?



To je už dávno. Stalo se to v dobách, kdy ještě Tandi lítal svým vertibirdem a za zády mu spokojeně vrčívalo několik páračů. To už je dávno, a ty časy nikdo nevrátí...dnešní mladí vůbec neví, co to tehdy bylo! Dávno je zapomenuto, kdo to byl Tandi, odkud vzal svůj vertibird...nikdo již neví, co měl s těmi párači v úmyslu, a co jim vůbec nasliboval...i když tohle jsme nevěděli nikdy. Takže se vlastně zas tak moc nestalo. Ale to vy mladí prostě nemůžete vědět!

Kdysi dávno, uprostřed pustiny, vyšlo slunce. Žhavé paprsky přelétly nad mílemi písku, prolétly mezi kameny a několik jich dopadlo do jistého oka. Duhovka se ani nepohnula.
Byly to tři dny, co Myra spálila veškeré naše zásoby drog. Brát psychotropní svinstvo je špatné. Je to morální hřích a kromě toho pak játra vypadají jako betonem napuštěná molitanová houba.
Třídenní absťák.
Léčba šokem.

„Dobré ráno, miláčku,“ zašeptala mi do ucha Myra. To už je ráno? Ještě jsem ani nezahmouřil oka! Do hajzlu, no fakt že ne! Rohovka je suchá a pod víčkem skřípe...a taky mi už pěkně dlouho do ksichtu pere taková velká, zlá věc...jo, Slunce.
Jeden den pochodu daleko cinkl náboj o náboj.

Mlčky jsem přežvýkal snídani. Byla bez chuti a bez zápachu. Svět kolem byl nějaký vybledlý a zvuky poněkud ploché. Nos neregistroval žádnou vůni. Holt, když z těla odchází deset let užívání polyhydroxidterpenů esterifikovaných kyselinou octovou, tak to je nějaký nářez!
Jeden den pochodu daleko zaklapla pojistka zásobníku na své místo.

Děsně jsem se potil a klepal zimou zároveň, a když mě Myra táhla na další cestu, skoro jsem ji pokousal. Ale ona na tom nebyla o moc líp. Dalo nám pěknou práci se zvednout a vyrazit dál, ale bylo to nutné. Docházelo nám jídlo.
Jeden den pochodu daleko zaskřípal závěr natahované zbraně.

Nějaký pojem o čase jsem už dávno ztratil. Když se Myra nedívala, zdlábl jsem poslední, dovedně ukrytu dávku sambunigrinu, a chvilku mi bylo do zpěvu. Ale pak to bylo ještě horší. Co bych teď dal za pár miligramů elemecinu...nebo myristicinu...třeba levou ruku? Pravou ruku za heliotropin, nohu za piperonal a druhou za fenmetrazin. Hlavu za thebain. Střeva za sekobarbital...
Jeden den pochodu daleko zapraskaly dveře, vyražené z pantů těžkou botou.

...slezinu za psilocybin, močovou trubici za kodein, trapézový sval za alprazolam...
„Na co mysliš, Joe?“ zeptala se Myra a unaveně se opřela o své kopí.
„Na kapsli diazepamu.“
„Já na kádinku plnou memprobamátu a pořádnou cigaretu černohlávku.“
„Já bych sežral i ptychopetalum!“
Myra se na okamžik zamyslela. „Počkej, ale vždyť to je afrodisiakum!“
„A to ti vadí?“
„No...vlastně ne...ne, vůbec ne.“
Jeden den pochodu daleko se místností rozezněl řev ženy, skučení plné bolesti a hrůzy, bojové jódlování a práskání krátkých dávek z automatických zbraní.

„Protoanemonin, jo, kde jsou mu časy...“
„To si pamatuju, ten nám vyžral ještě Razlo...a pak byl tři dny tuhý jak prkno.“
„Peletierin, ten si pamatuju moc dobře...“
„Bodejť, vždť ses po něm málem vyzvracel z podoby. Ale co třeba kyselina quillajová?“
„Ty ses z toho sťala?“
„Jo. Není to zas tak dávno. Měla jsem pak dojem, že běhám po zdech.“
„To je pěkná hovadina, mě to přineslo akorát kýchání.“
Jeden den pochodu daleko cinkla o zem pojistka granátu.

Naše příjemné rozjímání nad glycyrrhizinem přerušil sloup koře nad obzorem, a to tak, že se začal zvedat.
„Hele, podívej, kouř!“
„To musí být ale žváro!“
„Joe, dokážeš vteřinu myslet na něco jiného než fet? Kde je kouř, tam musí být oheň, a kde je oheň, tam musí být lidé. A ti lidé by mohli mít...“
„Pár flašek v lihu luhovaného meskalinu!“
„...jídlo. Jde nám hlavně o jídlo a vodu, nezapomínej!“
„Čert vem vodu, hlavně když je kofein.“
„Honem, jdeme k tomu kouři!“

Šli jsme celý den. Slunko z nás vypotilo každičkou kapičku vody, pouštní prach zanesl plicní sklípky...kolem poledne kouř pomalu zmizel, ale měli jsme zaměřený směr a vytrvale pokračovali vpřed. Minuli jsme kolonii svišťů, pár zmutovaných potvor stálo u vstupů do podzemních jeskyní a vyzývavě na nás hvízdalo a cvakalo svými tesáky, ale Myra jen zašeptala „Ignoruj je!“ a šli jsme dál. Až s posledními paprsky slunce, které ještě měly tu sílu přelézt přes obrubník obzoru jsme zahlédli něco, co mohlo být jen a pouze Zaprášenou Vesnicí Uprostřed Pustiny™. Aura průseru z ní přímo zářila do dáli.
„Hádám, že tam nebudou mít ani čouda, zato spoustu blech a mladých naivních děvčat, co rozhodí nohy, jen jim řekneš...“
„Prosím?“ přerušila mě Myra podivným pohledem, který jasně dával najevo, co si myslí o mém sklonu k polygynii.
„Jen jsem chtěl říct, že po nás určitě budou chtít nějaké dobré skutky.“
„No, za chtění nic nedají, zato my se snad pořádně najíme a vypláchneme z čutor tu kojotí moč.“
„Ach, moč...plná amonitinu...“
„Joe, lásko, DRŽ UŽ HUBU!!“
Vešli jsme do vesnice, kde se nepohnul ani lístek. Jen brahmína postávající opodál po nás hodila třema očima a dál nerušeně přežvykovala.
„Halo?“ zkusil jsem otevřít komunikační kanál.
„Kdo jste a co chcete?“ ozvalo se ze škvíry mezi okenicemi nejbližšího bungalovu, rákosové chýše omítnuté blátem.
„Jsme znavení poutníci, přešli jsme hory a poušť a...“
„...a máme takovou žízeň, že hladem ani nevíme, kde budeme dneska v noci spát...“
„...správně, a ani nejsme ozbrojení, když tedy nepočítáme tuhletu automatickou pušku, samopal a nějaké pistole tak různě po kapsách...“
„...a rádi bychom využili pohostinství vaší vesnice...“
„...trošku toho prostého jídla a doušek vody a nocleh, kde by nebylo moc blech...“
„...ani mladých naivních děvčat, které rozhodí nohy, jen jim...“
„Počkej, Myro, na téhle části projevu jsme se nedomlouvali!“
„...a nechceme to zadarmo, máme čím zaplatit: víčka, zlaté valounky nebo mince, provrtané mušličky a cenné papíry Šanghajské burzy...“
„U nás se platí podložkami,“ přerušil nás hlas zpoza škvíry.
„Podložkami?“
„Podložkami pod matice, velikost deset, tloušťka dva milimetry, šíře pět milimetrů, vyražené z poctivé čištěné oceli FS200.67.“
„Ach.“
„Ano, a devět podložek typu P10 dává dohromady jednu pružinovou podložku...“ vysvětloval druhý, o poznání mladší hlas.
„Pružinovou podložku pod podložky pod matice, velikost deset, tloušťka i šíře čtyři milimetry, vyraženy z pružinové oceli federálního standardu 340.04...“
„A devět těchto podložek tvoří...“
„Tvoří niklák, neboli podložku pod matice velikosti deset plus, rozměry shodné s výše uvedenými, avšak ražená z poniklované oceli.“
„Respektive, abychom byli přesní...“
„Abychom byli přesní, raženy byly z oceli FS200.67, ale ke konci výrobního procesu byly poniklovány.“
„Metodou...“
„Metodou plasmového napařování, a teď už drž hubu, synku, a neopravuj mě pořád, sic tvůj zadek pozná odvrácenou tvář soustruhu!“
„Plasmové napařování, to je sice trvanlivá, nicméně strašně drahá technologie,“ divila se Myra a naklonila hlavu na bok.
„Správně, však také proto to je naše platidlo. Nemá smysl používat něco, čeho je všude plno, kamínků, mušliček, mincí, zátek, nebo...“
„Nedej bože...“
„...nebo snad, bůh chraň, podložek velikosti deset ražených z uhlíkem znečištěné evropské oceli standardu EUS 76/25!“
„A proč se váš měrný systém stupňuje po devíti?“
„No protože tuhle starému Adamsovi ufikli prst ve rvačce ve Scourge Baru...“
„Sožééé?“ ozval se jakýsi stařecký hlas zevnitř vedlejší budovy.
„...nebo u Wounded Knee...nebo tam někde.“
„Joo, ve Scourge Baru, to bylo dole v Kentucky...nebo Minesotě...to jsem bejvál nejlepší ranger, kterýho kdy země nosila!“ skřehotal stařecký hlas, ale nikdo ho neposlouchal.
„A to tedy u vás používáte jenom devět decimetrů na jeden metr?“ vyzvídala dál Myra.
„Ne, u nás počítáme všechno na milimetry. Je to přesnější a dá se to pak dobře soustružit.“
„Co máte pořád s těmi soustruhy? A nemohli bychom se bavit přes otevřené okno? Nejsme nebezpeční.“
Okenice se otevřely a do pustiny se vylilo čadivé světlo lojových svíček. Také v okolních oknech se objevilo světlo a zvědavé hlavy.
„A víte co?“ nadhodila Myra. „Vůbec bychom se neurazili, kdybyste nás pozvali dál na večeři, to se pak mnohem lépe povídá!“
Což místní vesničané také udělali a my se konečně zase jednou řádně nadlábli. Našimi hostiteli byl otec a syn Smithovi, oba dva soustružníci – samouci, kteří na šlapacím soustruhu vlastní výroby soustružili pomůcky nezbytné pro přežití v Pustině i práci na nuzných polích. Na jejich soustruhu byla vlastně postavena ekonomika celé vesničky, kterou před dávnými lety založil starý Adams, jenž také vytvořil systém měr, vah a měny, majíce k tomu toliko svých devět prstů na rukou a deset prstů na nohou. Důkladným promyšlením přišel na způsob, jak vyjádřit vztahy mezi prsty na rukou a prsty na nohou, a dokázal tak počítat přirozené logaritmy celých čísel o základu deset, a obráceně pak umocňovat exponentem o násobcích devíti. Pomocí dvou uší a nosu mohl vyjadřovat základní zlomky, samozřejmě zaokrouhlené, a když přišel na to, jak levým okem vyjádřit hodnotu kladný/záporný (a pravým pravdivý/nepravdivý), mohl se směle pustit do odmocňování (a rovněž si osedlal množiny, kdy logické vztahy vyjadřoval polohami nohou). Kdysi dávno prý míval psa, který fungoval střídavě jako multiplikátor, generátor náhodných čísel (to se dělalo vrtěním ocasu) a také pomůcka pro výpočet obecného logaritmu. Podle staršího Smithe se Adams snažil přijít na to, jak pomocí psa integrovat (což by umožnilo ještě lepší soustružení), ale ten pes pak sám sebe zderivoval, když proťal křivku letu několika gramů olova při jakési přestřelce, nebo co to.
Po večeři jsme dostali docela pěknou místnost, která kdysi bývala společnou ložnicí rodiny Smithových. Nebyla nikdy používána, neboť jak starý, tak mladý Smith se obávali, že by jim mohl někdo ukrást drahocenný soustruh, a proto spali při něm, respektive přímo na něm.
Zhasly se svíce, my se zachumlali do přikrývek, Myra se ke mně přitiskla...
„Joe? Ty máš husí kůži?!“
„Abs...abs...abs...“ jektal jsem zubama.
„Absťák? Neboj, už to nebude dlouho trvat. Ještě tak tři týdny, a budeme zas jako rybička. A teď mě omluv, jdu vyzvrátit večeři...“

Na druhý den ráno se na nás přivalil průser s razancí expresního vlaku Denver-Chicago. Starej Adams, oba Smithové a několik dalších starších vesničanů stálo před domkem v pozici „aj-jáj, seňores, banditi přepadnout naše vesnice“.
„Tak co chcete?“ zeptala se Myra a unaveně se opřela o rám dveří.
„Jen doufám, že ne anální sex,“ zahuhlal jsem bokem.
„No, víte...“
„Když ono...“
„Asi tak...“
„No a vy...“
Takhle a ještě různě jinak jektaly zubní protézy ctěných starců.
„Zkrátíme to, jo?“ začala Myra. „Něco zlého se vám stalo, a myslíte si, že bychom to mohli vyřešit, jelikož jsme přišli z Pustiny a vypadáme zle a schopně, co?“
„Eee...jo,“ potvrdil mladší Smith s pohledem upřeným do Myřina výstřihu. Dneska neměla podprsenku. Něčím jsme tu šavli prostě utřít museli, no.
„Tak co se stalo?“
„Mno, včera, ještě než jste přišli vy, tak k nám vtrhla banda nájezdníků...“ začal vyprávět starší Smith. „Zastřelili pár našich mužů, ukradli nějaké cennosti a potraviny, ale hlavně...“
„Hlavně mi unesli vnučku!“ vyprskl starý Adams. „Ale já jim eště hukážu, kdo tu je největší rendžr v celým Coloradu!“
„A my ji jako máme zachránit, nebo co?!“
Odpovědí nám byl tucet přikyvujících hlav.
„Ne,“ řekl jsem pevně. „Myro, tentokrát ne!“
V mém životě se pravidelně vyskytuje někdo, koho je zapotřebí zachránit. Ale současně s tím se tam také vyskytuje nepříjemně moc bzučících kulek.
Myra obvykle horuje za záchrannou misi. Tentokrát na tom byla fakt bledě.
„Víte, ale my nejsme žádní hrdinové. Jsme vlastně jenom...“
„Dva flákači na dovolené,“ doplnil jsem ji.
„Flákači?“ zkřivil obočí mladší Smith. „Co to je za povolání?“
„To se studuje sedm let na univerzitě v Shady Sands,“ odsekl jsem.
„Shady Sands!“ vykřiklo několik staříků nadšeně.
„Co vy víte o Shady Sands?“ zeptal jsem se podezřívavě. Byl jsem si jistý, že jsme o naší vísce u večeře nemluvili.
„Všechno!“ vypískl mladý Smith a poskočil. „Je to velké město daleko na jihu, s moudrou starostkou, silnými hradbami a supersilným a skvělým šerifem, neohroženým hrdinou, odvážným bojovníkem s mutanty, otrokáři, nájezdníky a alkoholem!“
Několik párů očí se zabodlo do mých prsou a snažilo se proniknout přes vrstvu slepeného prachu a písku pokrývající mou šerifovskou hvězdu.
„Mno...“ upustila Myra rozpačitě. „Kdo vám to řekl?“
„Prošla tudy nedávno jedna poutnice, a ta nám o tom městě vyprávěla.“
„Jo, a mně ukradla hodinky po pradědovi...“ zahuhlal jeden ze staříků.
„A mně nějakou munici a propisovací pero...“ stěžoval si jiný.
„A taky nám řekla, na co je ten šerif nejvíce zatížený!“ rozzářil se starší Smith. Představenstvo vesnice dalo hlavy dohromady. Při představě na to, na co jsem nejvíc zatížený a o čem si právě teď asi povídají, jsem zčervenal jako rak.
Mladší Smith někam odběhl.
Za chvilku se vrátil s velkým, naditým pytlem vydávajícím omamnou vůni, kterou bych poznal mezi všemi. Byla to ta druhá věc, na kterou jsem nejvíce zatížený.
„Konopí!“ vydechla Myra.
„Je vaše, jestli nám pomůžete. Tak jak se rozhodnete?“

Asi je jasné, že kdybychom řekli 'ne', tak by tento příběh dál nepokračoval. Takže jsme vytáhli zbraně a vyrazili do Pustiny směrem, kterým prý utekli ti nájezdníci. Kráčeli jsme celý den a v podvečer překračovali kopeček, abychom se podívali po nájezdnících a po místě na nocleh. Bylo mi blbě jak psovi.
Slunce zapadalo. Vůbec mě to nebralo.
„Kolikrát už jsme tohle dělali?“
„Co myslíš?“
„Kolikrát už jsme šli do tábora nájezdníků pro nějakou holku?“
„Naposledy jsi šel pro mě, Joe, a pak už to nebyli nájezdníci, ale různá jiná zběř.“
„Nepřipadá ti to únavné?“
„No, když tak nad tím přemýšlím...“
„Předpokládám, že jich jako obvykle bude tak třicet, a my jenom dva. Takže podle standardního scénáře obklíčíme tábor, hodíme tam pár granátů, postřílíme několik zmatených nájezdníků a zdrhneme pryč dřív, než se vzpamatují, a na útěku jim ještě přichystáme nějakou podlou past.“
„To bych brala.“
„Copak nemáš žádné nutkání to nějak změnit? Podle mě je to nuda!“
„Být tebou, tak nezkouším opustit strategii, která nám doposud vycházela. Taky bys už nemusel mít příležitost se k ní vrátit.“
„Dobrá, dobrá, tak se hned nejež. Já si prostě jenom myslel, že...“
Za námi se ozvalo kovové cvaknutí.
„Doufám, že nikam nespěcháte,“ řekl za námi cizí hlas. „Protože se asi trochu zdržíte!“
Otočil jsem se. Mezi kameny na nás mířila odpadková roura s mířidly a předpažbím. Ruce šly nahoru celkem ochotně.

Všichni v Pustině ví, co se stane, když nějaké zvíře namočíte ve FEV. Nabobtná a zagresivní. Psi se změnili v medvědy a vrhli se proti mřížím, z mývalů se stali wookiové, potkani narostli do podoby osobního automobilu a podávali si lidi k snídani, jedna grupa ovlivněných brahmín si dokonce dobyla vlastní vault, z lidí se stali nightnikové, hloupé a zákonem chráněné kudlanky nábožné se zcela bezbožně vrhají na děcka ponechaná bez dozoru (a někdy tedy i na ty s dozorem, ano, i na dozor, není-li vybaven kulometem)...
Na sklonku války se ve Skalistých horách zřítil dopravní letoun převážející několik kontejnerů FEV. Ty byly samozřejmě antikorozivní – ale už nebyly antilavinózní. Jednoho pěkného dne byly kontejnery proraženy a břečka se vylila ven, přímo na velkou skupinu nevinných tvorečků.
Už jsme tady měli zmutované krysy, psy, krtky, potkany, veverky, hmyz, psy, vlky, brahmíny, prostě všechno. Ovšem na jeden druh se hanebně zapomnělo. Ale nyní...nyní se ukáže, jaká síla se ukrývá v lumících!

Ohýnek tiše prskal v jámě a slabá záře rychle hořící „pouštního klestí“ vykrajovala z noci malinký puntík obývaný lidskými bytostmi. Proti všem očekáváním jsme nebyli svázáni ani nic podobného. Ukázalo se, že to všechno byl jen blbý fór.
„No, docela šok,“ připustila Myra. „Opravdu jsme tady čekali všechno možné, ale tebe tedy ne.“
„Nápodobně,“ připustila osoba v dlouhé volné kápi a napila se z naší čutory.
„Al...Al...Al...Al...,“ škytal jsem otřeseně.
„Ano, Joe?“ Ze tmy pod kápí se na mne upřely dvoje černé oči.
„Ale vždyť to je...“
„Ano, to jsem já.“
„Al...Al...Al...Al...“
„Stává se mu to často?“ otočila se naše přemožitelka k Myře.
„Mno, ani ne, ale v poslední době mu trochu schází jeho oblíbený fet. A taky mu moc neprospívá, když mu někdo míří do obličeje torpédometem.“
„Jo, ty myslíš moji hračku.“ Ve světle ohně se objevila dotyčná trubky z legované oceli narvaná dvěma librami střelného prachu a jednou librou sekaných hřebíků. Velkorážní arkebuza s křesadlovým zámkem vyrobeným ze zapalovače Zippo.
„Al...Al...Al...Al..“
„Tak to řekni, Joe.“
„Aleya?!!!!! Tady!?! Vždyť jsme aspoň milión mil od Shady!“
„Milión mil od Shady Sands jsme na poloviční cestě k Marsu, Joe, to poněkud přeháníš,“ zamrmlala Myra a nacpala si do pusy dalšího leguána.
Co říct o Aleyi. Je to podivuhodná indiánka toulající se Pustinou, kam ji nohy zavedou. Občas se ukáže v Shady, aby prodala nějaké věci, na které tam venku narazila, a občas se ukáže v Junktownu, aby prodala nějaké věci, které nakradla v Shady Sands. Je to dobrá zlodějka a má známe snad všude. A všude ji mají rádi, což je dáno hlavně tím, že je to kus pěkné holky a že ví, koho okrást a koho nechat na pokoji.
Nyní se pohodlně uvelebila na svém batohu, smetla ze špinavého tílka nějakého hmyzáka, přikryla se pláštěm a s arkebuzou v klíně čekala, až spustíme své vyprávění. Myra začala přerývaně vykládat o našem cestování přes hory a doly, o našem boji s různou havětí a armádou Spojených států, která si říká Divize Enkláva.
„...ukradli jsme jim lítající mašinu a když nám došlo palivo, třískli jsme s ní mezi kopečky týden pochodu odtud,“ zakončila Myra. Aleya si nechala vysvětlit směr, něco takového její ziskuchtivé ručičky určitě nemůžou minout. Pak začala vyprávět ona. Bylo to vcelku jednoduché, z Modocu šla dál na severozápad, cestou navštívila pět měst, a z každého ji záhy vyhnaly její nenechavé prstíky, respektive pozorní a opatrní strážci zákona. V oné vesničce tady za kopcem byla samozřejmě taky.
„Nechcete koupit nějaké nesmysly? Staré hodinky? Propisovací pero? Nějakou munici?“
„Radši nám řekni, co víš o těch nájezdnících.“
„No jo, místní nájezdníci. Byla jsem u nich včera, jsou to statní chlapíci.“
„Počkej. Bylas u nich? A vrátila ses?“
„No jasně, obchod dopadl dobře, tak jaképak copak.“
„Za obchodování s nájezdníky by tě v Junktownu čekala šibenice.“
„No jo, Joe, posluž si.“ Aleya dobře věděla, že jí neublížím.
„No tak co o nich víš?“
„Mno, předně, táboří asi půl hodiny od nás. Je jich dvacet a velí jim starý bělovlasý borec, kterýmu je aspoň padesát let a říkají mu Sherman.“
„Prý unesli vnučku Adamse, toho starosty.“
„Jo, ta je tam taky. Taková veselá desetiletá holčička, když jsem přišla, zrovna ji Sherman učil střílet.“
„Počkej, cože to?!“ vyskočil jsem.
„Žádné mučení, znásilňování nebo tak něco?“ zeptala se Myra nedůvěřivě.
„To nejhorší, co se jí děje, je algebra.“
„Fakt?“
„No vážně. Sherman ji má jako vlastní.“
„To je divné...“
„Třeba to je pedofil.“
„To myslím, že ne,“ řekla Aleya.
„Co říkáš na náš plán vlítnout na ně s plnou výzbrojí?“
„Hloupost, rozsekají vás. A vůbec, co s nima máte vy?“
„Adams nás požádal, abychom mu vrátili jeho vnučku.“
„Hm. Zajímavý případ. Teda, mě do toho nic není, ale kdybych mohla radit, zkuste to po dobrém.“
„Vyjednávání?“
„Hm. Mohla bych jít s vámi, jednak bych vás uvedla, jednak bych zkusila prodat tenhle nůž...“
„VRAŤ TO ZPÁTKY!“

Problém spaní mezi dvěma ženskýma:
„Mhhmm, Myro...“
„To jsem já, Aleya.“
„Ehm...promiň.“
„Mě to nevadilo.“
„Ne, ne, já se radši přitulím k Myře.“
„Srabe!“

Na druhý den jsme jen tak na lačno zamířili k táboru nájezdníků. Vzhledem k tomu, že nájezdníci byli opravdu nájezdní, tábor sestával z většího množství spacích pytlů a přikrývek, jenom šéf měl nad sebou střechu, aby na něj napadala případná rosa či radioaktivní spad. Tato střechy byla ovšem tvořena pouhou celtou přehozenou přes provaz napnutý mezi dvěma hajlujícími fašisty. Nájezdníků bylo asi dvacet, neoholení špinaví chlapi a ženy oblečeni do toho, co předválečná společnost dala. Většina jich vypadala, jako by vykradli nějaký ten sado-maso salón.
„Tak tomuhle se říká fetiš,“ ucedila Myra.
„Být nájezdníkem je sranda,“ řekla Aleya, které se to očividně líbilo.
„A hele, naše indiánka se vrací!“ zahalekal jeden z borců a zamával nad hlavou puškou na slony.
„Stýskalo se ti po naší společnosti?“ přidávali se k nadšenému hulákání ostatní.
„Už tě svědilo mezi nohama, co?!“
„Tak statní chlapíci, což?“ zeptala se Myra potichu.
„Já si na nějakou morálku nikdy nehrála,“ odsekla Aleya.
„Hele, a přivedla sebou ještě jednu krásnou kočičku!“ vykřikl nejblíž stojící chlapík a bleskovým pohybem si přeleštil pochromovaný suspenzor.
„A nějakého chlapečka,“ procedila přes mírně předimenzovaný piercing jedna kozatá nájezdnička.
„Tak co, číčo,“ začal nájezdník, když jsme přišli blíž, ale Myra ho spražila pohledem, po němž nájezdníkovi zkyslo mlíko. Nebylo to pohrdání nebo arogance, ale bylo v něm něco z toho nadšení, které si Myra obvykle nechává pro chvíle na pitevně - „Jsem moc zvědavá, jak vypadáš zevnitř.“
„Co se to děje!“ přehlušil mocný hlas všechen ten mumraj. Zpod celty vstal statný bělovlasý muž a po jeho bocích postávali Moc a Síla.
„Jsme tady v obchodní záležitosti,“ řekla Aleya.
„Přišla jsi vrátit něco z toho, cos mi čorkla?“ zeptal se jeden nájezdník stojící bokem.
„Ale co, Carle, mám ti snad vrátit panictví?“ odvětila ležérně Aleya. Dotyčný zrudl a ztratil se.
„Dobrá,“ pronesl vůdce. „Promluvíme si.“ Otočil se k fašistům a zavelel jim „Pohov!“, načež celta se zašustěním přikryla spacák. „Ale napřed se najíme!“

Na snídani byli opékaní mutovaní svišti. Pocítil jsem jisté zadostiučinění. K masu byly chlebové placky, stejné, jako jsme jedli včera ve vesnici. Zřejmě součást výpalného. Aleya vrátila nakradené věci a nájezdníci to vzali s nadhledem a nebývalým humorem a porozuměním.
„Poslal vás Adams, co?“ zeptal se Sherman poté, co si otřel umaštěné prsty do stehna vedle sedící nájezdničky. „Přišli jste mi vzít Sandru,“ řekl a kývl bradou na malé děvčátko, které zručně obracelo v ručkách sviští kostřičku a svými zoubky ji obíralo dočista, doběla. Oblečená byla v obrovských armádních maskáčích, konopné košili a rybářské vestě, která ji tížila množstvím munice a odlehčeným modelem dámského revolveru Buldok Defender řáže osmatřicet. Dlouhé rozpuštěné vlásky ji zářily v paprscích ranního slunce.
„Též bych chtěl mít jednou takovou dceru,“ hlesl jsem.
„To půjde těžko, Joe, my jsme oba tmavovlasí,“ odvětila potichu Myra.
„Tak aby bylo jasno, já vám ji nedám,“ řekl pevně Sherman a založil ruce na prsou.
„To je blbý, protože my ji fakt potřebujeme,“ promluvil za mě můj absťák.
„Smiřte se s tím, že blbý to máte vy,“ vyprskl Shermanův zástupce jménem Will.
„Hele, nenuťte nás kvůli ní bojovat!“ uplatňoval jsem dál svůj diplomatický talent.
„Bojovat? Ale to my rádi!“ zasmál se Will a svižně tasil revolver s velmi dlouhou osmihrannou hlavní. „Čum na tenhle bultline, osle! Šest včeliček ráže pětačtyřicet, s nitroglycerinovou špičkou! To rozstřelí mutanta v pase na dvě zakrvácený půlky!“
„Jo, tak si hlavně dávej bacha, abys to nebyl ty, kdo tady bude mít zakrvácený půlky!“ vysunul jsem bojovně čelist a hlaveň svého revolveru z díry v kapse.
„Ale ale, chlapci, oba jste mí přátelé, tak se přece nebudete střílet teď, když se na vás dívám!“ přerušila nás Aleya. Pak si lehla pohodlně na záda, položila hlavu do klína jednomu blaženě se usmívajícímu nájezdníkovi, zavřela oči a dodala: „Tak už se nedívám! Už můžete!“
„Já bych to utla,“ zmrazila nás Myra. Sherman se ani nehnul, ale Moc a Síla napověděli Willovi, že šéf s Myrou souhlasí. Zástupce tedy na mne vyslal alespoň vražedný pohled schopný lámat kámen, ale tento se pouze neškodně otřel o drogami otupělou mysl a s tichým povzdechem se ztratil v dáli, kde způsobil jakousi lavinu.
„Myslím, že se všichni shodneme na tom, že v případě náhlé eskalace konfliktu by tady bylo moc a moc mrtvých na obou stranách,“ řekla Myra.
„Na naší straně určitě ne, my jsme tady jenom dva a to jistě není 'moc',“ dodal jsem snaživě. Nájezdníci, kteří Myru zaslechli, se dali do hurónského smíchu. Když se utišili, zaslechli tichý Aleyin hlas:
„Jo jo, to je pravda. Koneckonců, oni jsou tady dva, a vás, milí hoši raiderští, jenom dvacet!“ Způsob, jakým řekla to „jenom“ rázem utnul jakýkoliv smích v zárodku.
„Já bych to zkusila po dobrém,“ dodala Myra.
„Už jsem řekl, že vám ji nedám, a na tom trvám, i kdyby to mělo mě a mé lidi stát naše životy,“ řekl Sherman vyrovnaným, pevným hlasem.
„Podívejte, Shermane, kdybyste tu dívku unesl do otroctví, kvůli výkupnému, pro své stařecké chlípné krácení dlouhého času, nebo třeba jenom na maso...“
„Shermi nemusí být žádný chlípník, je sice starý, ale furt při síle,“ dostalo se nám posudku soudní znalkyně Aleyi, která vrtěla hlavou a způsobovala tak, že nájezdník, v jehož klín svou hlavu složila, odebral se z tohoto světa vzhůru do nadoblačných výšin.
„...tak byste ji asi nenechal promenádovat se tady s kvérem a se vší volností,“ ignorovala indiánku Myra. „Za celým tímhle únosem cítím něco jiného.“
„Já tedy cítím jenom ten pytel marjánky, který nám slíbili,“ mumlal jsem si pod nosem.
„Má recht, Shermi, kápni božskou!“ ozvala se Aleya a vytáhla jednu ruku z nájezdníkových kalhot, aby se mohla podrbat na zádech.
„Nic vám do toho není, cizinci,“ zapřel se Sherman.
„Umírají tady lidi, pane, a do toho mi teda něco je!“ vyšlo mi z úst. Měl jsem dojem, že se o moc nad mými hlasivkami přetahuje vidina ganji a šerifovský odznak.
„Je to starý a velice nudný příběh,“ vykrucoval se Sherman. Starý a nudný? Tyhle dvě vlastnosti se většinou vzájemně vylučují, nájezdníci to věděli a nyní ztichli a přisunuli se blíž ke svému šéfovi.
„Tak do toho, beztak dneska nikam nespěcháme, což?“ pobídla ho Myra.
Sherman si hluboce povzdechl.
„Mno, řekněme...že kdysi dávno jsem byl taky mladý,“ začal pomalu vyprávět. „A měl jsem dceru...no vlastně jsem měl více dětí, ale tahle mi zvlášť přirostla k srdci, protože jsem si byl jistý svým otcovstvím a její matkou.“
„To v nájezdnických tlupách není zdaleka běžná věc,“ řekla Aleya, expert na promiskuitu a nájezdnické tlupy.
„Staral jsem se o ni od malička, od chvíle, co její matku potkala ta nepříjemná nehoda s vařenou kukuřicí, a ona rostla a rostla...“
„Až vyrostla,“ tipovala Aleya. Nájezdník, kterého zpracovávala, se již neudržel ve svislé poloze s tichým zaúpěním se složil mezi hradbu těl svých společníků, kteří však měli oči jen pro svého šéfa.
„Byla krásná. Nádherná. A já jsem ji měl moc rád. Otcovskou láskou!“ dodal a upřeně pohlédl na Aleyu, která už chtěla říct něco opravdu rádobyvtipného.
„No jenomže ona se zakoukala do jednoho mladíka...“
„Jenom do jednoho? Tak to byla asi po matce,“ ozvalo se ze směru od Aleyi.
„... a to byl strašlivý lempl, tulák, budižkničema, škaredý jak noc, ochlasta, neuměl ani pořádně střílet, byl neschopný a nájezdničení ho nebavilo...“
„Ty hele, to mi někoho připomíná,“ vrhla na mě Myra pobavený pohled.
„Jo? Koho?“
Starý Sherman se námi nenechal rušit: „...no prostě zkráceně, zakoukala se do mladýho Adamse. To bylo ještě před tím, než mu usekli ten prst v bitce ve Scourge baru...nebo u Wounded Knee...nebo tam někde.“
„Já myslel, že to usekli starému Adamsovi?“
„No právě, tomu taky. To byly dvě velký bitky a v každé přišel jeden z nich o prst, ale už nikdo neví, ve který odprstili koho. Ale tomu mladému to nevadilo, protože on měl stejně šest prstů, tedy do té doby, než přišel o další prst a o oko.“
„Aha, zápletka,“ upustila Myra. „Už se to zamotává!“
„No on se tehdy mladý Adams vsadil s Medvědobijcem McGyrem o oko, že mu neukousne prst.“
„Tragické.“
„Takže jednoho krásného dne, zrovna jsme plundrovali vesnici nějakých ubožáků, za mnou přišla moje dceruška a za ruku vedla toho mladýho Adamse, synka, jehož otec byl pouštní ranger...“
„Takže on byl ranger? Já myslela, že si jenom vymýšlí.“
„Byl ranger. Asi deset minut. V první krčmě se ožral, zastřelil šerifa, a tak byl zase vyhnán. Jak myslíš, že jsme se asi potkali, he?“
„Už mlčím. Pokračujte prosím.“
„Pokračuj...prosím...“ ozvalo se zasténání ze směru, kterým si Aleya odvedla svou kořist.
„No prostě chtěla, abych požehnal jejich svazku manželskému. Manželé! U nájezdníků! Co to je sakra za móresy?! No hrůza. Takový jsem měl tehdy vztek, že jsem zakroutil krkem všem zajatcům...a někteří z nich dokonce ještě ani nebyli zajatí. Jak mohla taková blbost napadnout moji dceru, no řekněte? He?!“
„No...to nevím,“ odvětil jsem nejistě.
„No nijak! Samozřejmě že to pobrala od toho Adamse! Od toho hňupa co neuměl ani do tří nastřílet!“ Sherman se poněkud rozohnil. „No ale bylo hůř! Ona se totiž rozhodla skončit s nájezdničením. Ten její milý spolu se svým otcem na ni tlačili, ať mě opustí, ať se usadí...no prostě strašné! A víte, co je nejstrašnější? Že ona to udělala! Vzdala se své nájezdnické kariéry a odešla s Adamsovými do nějaké zapadlé vesničky, kde si postavili baráček a okopávali zahrádečku a žili si poklidně...“ Sherman se odmlčel. Jeho obličej již nebyla rudá, ale bledla, rysy ztuhly.
„A pak se stalo, co se stát muselo. Přepadli je nájezdníci a skoro všechny zabili.“
Nastalé ticho by se dalo krájet.
„Když jsem se to dozvěděl, málem jsem zešílel zármutkem. Ihned jsem se vydal po stopě těch nájezdníků a nadělal z nich nebožtíky. Stíhání mě dovedlo daleko od míst, kterým jsem říkal domov...postupem času jsem nasbíral bandu cvoků a pošahanců – to mluvím o vás, hovada! - a z nich utvořil svou novou, vlastní nájezdnickou bandu. A pak jsem se dozvěděl, že tu hrůzu tehdy přežil starý Adams a dcera mé dcery, moje vnučka, krásná malá Sandra. A tak jsem si pro ni přišel. Ten hloupý budižkničema zabil moji dceru, ale mé vnučce život nezkazí! Bude z ní nájezdnice, jak má být!“
„Jo tak proto jsme se trmáceli přes poušť do těchhle zapadlých končin,“ svitlo konečně Willovi.
„Přesně tak. A nyní se zase vrátíme zpátky do civilizace, k bohatým městům a nechráněným karavanám, kde budu vychovávat svou vnučku tak, jak se na správného nájezdníka sluší a patří.“
„Jooo, houby s...oné...octem!“ zařval někdo za náma. Všichni jsme se otočili a spatřili starého Adamse, v jedné ruce velkou pušku, v druhé ruce velké naslouchatko. „Vidíte?“ obrátil se staroch na své neviditelné společníky. „Ti cizinci se spolčili s těmi bandity!“ Z písku po Adamsových bocích vyrostlo několik ozbrojených mužů.
„Přepadení!“ zařval Will, ale nájezdníci nepotřebovali žádné pobízení a sami zaujali obranná stanoviště.
„Hele, hele, my jsme tady jako diplomatická mise!“ vykřikla Myra. Skočil jsem jí po nohách a strhl k zemi právě v okamžiku, kdy zahřměly výstřely první salvy.
„Berou nás jako nájezdníky, Myro!!“ sykl jsem. Vedle mě se o velký balvan opřel Sherman.
„Krucipísek, kdybyste nebyli Aleyini přátelé, podezíral bych vás, že jste jenom měli odpoutat pozornost!“
„My jsme nestranní!“ protestovala Myra, ale další kulka dopadla do písku těsně před ní, tak se radši kryla.
„Hele, Shermane, nesnáším nájezdníky, ale v tomhle boji jsme s váma!“ řekl jsem veliteli.
„To rád slyším,“ řekl Bělovlasý a dvěma přesnými výstřely vyrazil jednomu útočníkovi pušku z rukou. „Wille! Vem pár mužů a jdi zkontrolovat týl! Ten Adams něco chystá, já ho znám, on je mazaný jako liška!“ (V originálu: He is lubricated like a fox. - poznámka překladatele.)
No a taky že jo. Ještě než se Will zvedl, za zády se nám objevilo několik mužů s kvéry.
„Safra, kde se tady tak najednou vzali?!“ láteřil Sherman.
„Ten kouř ze zapálené vesnice byl vidět na míle daleko!“ řekla Myra a snažila se schovat za kaktusem. Nepřátelé nás měli jako na dlani. Nájezdnické samopaly je zatím nutily držet hlavy při zemi, ale to nepotrvá věčně.
„Stáhneme se!“ rozhodl Sherman.
„Kam?!“
„Tři sta metrů východně je vchod do údolí.“
„Budeme tam v obklíčení!“ namítla jedna z nájezdnic.
„V otevřené krajině nás jejich pušky sejmou na sedm set metrů! Musíme mezi kameny a přesypy!“
„Tak to jim fandí,“ řekl jsem tiše. „Na sedm set metrů netrefím ani já!“
„Joe, ty netrefíš ani na sedmdesát,“ opravila mě Myra.
Kadence nájezdnických samopalů se ještě zvýšila v šílené staccato. Kryti dávkami, rozběhli se první nájezdníci směrem k údolí. Sherman popadl Sandru a rozběhl se za nimi, ale zepředu se také zvala střelba. Několik mužů nám zatarasilo cestu. Nájezdníci se semkli kolem velitele a jeho vnučky a já najednou utíkal sám. Následující chvíli ovládly dva pohyby – palec přepnul útočnou pušku M85L na plnou automatiku a ukazováček zmáčkl spoušť.
Zastavil jsem se asi sto metrů za uzávěrou. Myra dobíhala za mnou.
„Joe, to bylo skvělý!“
„Co?“
„Cos udělal.“
„Co jsem udělal?! Mám okno!“
„A já si říkala, že asi nebudeš tak úplně při sobě, když jsi zahodil pušku,“ řekla a podala mi kvér. Zásobník byl prázdný a ulepený od krve a vlasů.
„Do prkna, ani nechci vědět, co jsem to udělal!“
Myra se otočila, využila kolimátoru se čtyřnásobným zvětšením a karabinou P90 odstřelila dva borce ohrožující supícího Shermana s děvčetem pod jednou a lehkým kulometem pod druhou paží. Nájezdníci vzali nohy na ramena, ale stále nezapomínali na krytí a na své raněné.
„Nikdy bych neřekl, že budu pomáhat nájezdníkům!“ zavrčel jsem a vyměnil zásobník.
„A já bych nikdy neřekla, že...“
„Utíkejte!“ zasupěl kolem nás probíhající nájezdník, a tak jsme se otočili a následovali jej. Po několika krocích mi zmizela půda pod nohami a já padal a padal...
Dopadl jsem do měkké návěje prachu jako do peřiny. Na hlavu mi práskla má puška, na břicho si sedla Myra.
„Hele, Joe, ono to ani nebolelo!“
„Uch!!“
„Reagovat jednoslabičnými citoslovci je značně nevkusné!“
Ale to už jsem popadl dech a vstal. Nacházeli jsme se v terénním poklesu, jakési strži. Kdysi tady zřejmě byla jeskyně, a ta se propadla. V jinak celkem rovné pustině vznikla díra, jejíž dno bylo na některých místech dobře dvacet metrů pod úrovní okolního terénu. Díra byla plná skalních věží, bizarně tvarovaných balvanů, pokroucených kaktusů, temných zákoutí a nově taky uřícených nájezdníků, kteří se ukrývali mezi vším výše zmíněným a svými zbraněmi mířili nahoru. Proti světlé obloze bude snadné odstřelit každého, kdo se odváží nakouknout. Na druhou stranu, my nemáme zásoby a jsme tady v pasti.
Dlužno podotknout, že starý Adams a jeho banda nebyli tak hloupí, aby k nám nakoukli. Pouze vystrčili ruku se zrcátkem, a když jim dávka z patnácti samopalů rozmetala zrcátko i s rukou na atomy, moudře usoudili, že k nám nepolezou.
Přichystali jsme se na první noc v obklíčení. Žádný oheň, žádná večeře, žádné intimní zákoutí s Myrou, prostě peklo. Navíc se mi začala dělat před očima barevná kola, zřejmě další abstinenční příznak. Noc ubíhala pomalu, museli jsme se střídat na hlídkách a kručící žaludek docela účinně bránil usnutí, takže jsem to zabalil až nad ránem a stejně mi byla zima jak cyp.

A co se v té době dělo u sousedů...
William Frog byl vytáhlý mladík z vesnice tak malé, že ani neměla jméno. Několik lovců a jejich manželek si žilo svůj trudný život, živili se tím, co se neživilo jimi a občas obrali ostatky nějaké zbloudilé karavany. Čímž se také dostali k celkem slušné výzbroji. Důležité pro náš příběh je však to, že když na obzoru zahlédli sloup dýmu, domysleli si, co se asi starému Adamsovi stalo, a vyrazili na pomoc.
Takže nyní William Frog postával patnáct kroků od temné propasti, do které se nájezdníci schovali, a patroloval. Pohrával si se svou trubkovou puškou a snažil se proniknout tmou, aby případného nájezdníka lezoucího ven zpozoroval první. Tak se také stalo, že si dlouho nevšímal podezřelého šramotu za svými zády. A když se otočil, bylo již pozdě.
„!“
Pak se vysoká hora, která mu vyrostla za zády, dala do pohybu a pohřbila ho pod svými svahy...

„Hééj, Shermane!“ halekal starej Adams nad pouští.
„Co je?“ zařval zpátky náš šéf.
„Chci si s tebou promluvit.“
„No tak do toho, ty starej jezevče!“
„Sožéé?“
„Říkám, že máš mluvit!“
„Jo, promluvit si chci. S tebou!“
„To je beznadějný,“ zamumlal Sherman. „Tak se sejdeme na půl cesty!“
„Sožéé?“
„Že se sejdeme!“
„Jo! V pekle!“
„A co takhle teď?“
„Jo?“
„Krucinál, povídám, že se sejdeme na neutrální půdě! A promluvíme si, jak jsi chtěl!“
Chvilku bylo ticho, jenom od nepřátelských pozic občas zaznělo tiché „Sožéé?“ následované dlouhým vysvětlujícím mumláním.
„Tak jo, Sherme, jak chceš!“

Nakonec jsme se dohodli. Pět na pět v půlce svahu, na místě, kde na nás neviděla ani jedna banda. Se Shermanem jsem šel já, Myra, Aleya a Will. S Adamsem šli oba Smithové a ještě dva borci, které jsem ve vesnici neviděl, a kteří se tvářili velmi drsně. Všichni jsme byli ozbrojeni.
„Takže, Shermane, myslím, že situace je, to, jasná, ne-e?“ začal Adams a prohrábl si zbytky svých bílých vlasů. „Máme vás v pěsti, za dva dny vyhladovíte.“
„A co když ti pohrozím, že oddělám Sandru?“
„Blufuješ.“
„No jo.“
„Takžé-e...“
„Hele, ale ještě stále mám tlupu odhodlaných nájezdníků a hafo kvérů...“
„Nás je třikrát víc a už jsme vás obklíčili,“ kontroval Adams.
„Sakrapes, jak to? Kde jste schrastili tolik pušek?!“
„No, víš, Sherme, různý bandy nájezdníků přepadly naši vesnici už několikrát...“
„No jo, takový balíky není těžký přepadnout.“
„...no a pokaždé jsme vyslali posly se žádostí o pomoc.“
„No a?“
„No a ta pomoc teďkom konečně dorazila. Teda ty pomoci. Některý jsou na cestě už pět let.“
„Cože? Opravdu?“
„Některý i dýl.“
„Jo,“ řekl nejmladší z Adamsových bodyguardů. „Já se narodil až na cestě.“
„No kurňafix. Tak to je jasný, že jsou drobet namíchnutý,“ pokýval hlavou Sherman.
„Jo. Myslím, že tentokrát to konečně ukončíme.“
„Takže...“
„Takže, Shermane, chci svou vnučku, slib, že už nás tvá banda nikdy nepřepadne, a tvoji hlavu. V tomhle pořadí.“
„Je to i moje vnučka!“ vzkypěl nájezdník. „A moje hlava,“ dodal po chvilce. „To ti nikdy nedám.“
„Pak počkáme, až hladověním zeslábnete a vrhneme se na vás.“
„Poteče hodně krve,“ zasyčel Sherman.
„To určitě. Vaší. Granátů máme do aleluja.“
„Tím líp pro naše explozivní střely!“
„Hele, lidi, přece...“ začala Myra
KA-BOOOM! zahřměla Aleyina arkebuza. Tlaková vlna nás shodila na zem. Ještě v pádu Sherman tasil Desert Eagle, Adams vytáhl nějakou Berretu, Myra uchopila kopí a já si zamotal ruku do podolku košile.
„Nestřílet!“ volala zoufale Myra. Všichni jsme leželi a mířili vzájemně na sebe.
„Co se stalo?!“
„Kde je Aleya?!“
„Tadííííííí!!“ pištěla indiánka, kterou zpětný ráz té její odpadní roury nacpal do uzoučké skalní škvíry. Na nás padaly saze.
„Proč jsi, u všech prašivých krys, střílela?!“ zařval Sherman. Pak mu na hlavu spadl velký flák zakrváceného, ještě horkého masa. A další. A další...všude kolem nás pršela krev, kousky masa, spáleného i syrového, některé sebou ještě cukalo. Toho masa bylo sakra moc.
Oči nás všech se ihned zvedly nahoru, na skaliska, která obklopovala naši „neutrální půdu“.
„Nějací mutanti?“
„Nějaká krysa!“ vydechla Aleya, když s pomocí Myry vylezla ven. Obočí měla očazené a z jednoho ucha vytékal tenoučký pramének krve, ale už ládovala do svého peklostroje druhou libru gunpowderu a na to hrnec podkov a skleněných střepů. „Byla velká jak dvě brahmíny, fakt, a chystala se na vás skočit!“
„Cožeto??“ Kdybychom nestáli po kolena v kouřícím mase a ohořelých chlupech, nevěřil bych tomu.
„Pomooc!“ zaslechli jsme z vedlejšího údolí. Vběhli jsme tam právě včas, abychom viděli smutný konec vesničana, který si šel odskočit, a když se objevila hrozba, sáhl napřed po zipu rozporku, namísto po kvéru. Ne že by mu byl něco platný. Protože z útesu dobře patnáct metrů nahoře se odlepil obrovský oblak chlupů a dopadl přímo na vesničana, kterého rozdrtil vlastním tělem. Obrovský hlodavec si potěšeně odfrkl, a pak upřel svá černočerná očiska zvíci prsu Dolly Buster přímo na nás. Vyběhl proti nám a my byli tak ztuhlí strachem, že jsme nestihli vystřelit, jenomže těsně před naší zkoprnělou skupinkou ta příšera odbočila, vyběhla po uzoučké skalní římse nad nás a...
KA-BOOOM! doběhla nás Aleya a rozmašírovala tu svini po širé skalní stěně. Aleyu to odneslo zase zpátky za roh a když se objevila, krvácela i z druhého ucha a do hlavně ládovala mletá kopyta a ostré kousky křemene.
„Do prčic, co je to?!“
„Nějaké obrovské myši!“
„Snažila se nás zabít, nebo chtěla jenom vylézt nahoru?“
„Chtěla vylézt nahoru a pak nás zabít – skokem!“
„To je blbost!!“
Najednou se setmělo. Všichni jsme skočili pryč, a hned za náma s duněním dopadla masa chlupů. Vztekle zapískala a znovu svižně vyběhla na útes, používajíce při tom své drápy jako cepíny i mačky zároveň.
„Aha, opakuje pokus, teď uvidíme...“
„Rozstřílejte tu svini!!“ řval Sherman, ale to už jmenovaná svině skákala znovu, tentokrát s opravou. Zasáhly ji dvě kulky z Deagla a urvaly jí nohu, ale přesto se tomu zvířeti podařilo zalehnout jednoho obětovatelného pěšáka z Adamsovy gardy. To už se vzpamatoval Will a zblízka do hlodavce nasázel tři střely z bultlinu. Nitroglycerín nezklamal, Aleyu ostříkaly tři proudy horké krve a zvěřok se rozpadl na prvočinitele.
„C-co teď?“ nestíhal Adams.
„Wille!“ rozkázala Myra, „Honem běž zpátky k nájezdníkům a varuj je a hlavně jim řekni, že jednání stále pokračují. Ty,“ řekla a ukázala na mladšího Smithe, „běž za svými a řekni jim totéž. My zjistíme, o co tady jde!“
„Jo,“ přitakali Sherman i Adams zároveň.
Jmenovaní poslové odběhli.
„Kam?“
„Nahoru!“
Začali jsme šplhat po skále vzhůru. V jednu chvíli jsem to vzal zkratkou přes méně pevný svah, který se samozřejmě utrhl.
„Ajnakuna!“ vyjekl jsem a zarazil do skály nůž. Čepel si našla místo ve škvíře a pevně se zaklesla, zastavila můj pád a já znovu bodl, druhým nožem, o kus výše, vyšvihl se, stoupl si na ten první, vyprostil druhý – a než jsme ho stihl zabodnout výše, čepel prvního nože se zlomila.
„Mamíííí!“ zařval jsem a spadl z deseti metrů na záda. Do měkkého, huňatého...
„Písk!!“ zakvičela nakvašeně moje matrace a otřepala se. Spadl jsme na zem a nade mnou se sklánělo obrovské chlupaťoučké zvíře a měřilo si mne nenávistným pohledem. Najednou se nad ním objevilo druhé zvíře, na to vyšplhalo třetí a na něj si vylezlo čtvrté a houpavě se připravovalo ke skoku. Obrovská lavina, hora chlupů a masa se už už řítila na mne...kulky z P-90 prosvištěly tak těsně, že jsem viděl zvířený vzduch v jejich trajektoriích. Do vzduchu vytryskly fontánky krve a úlomky kostí.
„Dělej, Joe!“
Vstal jsem a ohlédl se. Z druhé strany se na mně řítila smrt smrťoucí v podobě věže z pěti na sobě naskládaných potvor, a ta horní již napínala svaly.
Na ten proklatý svah jsem vyletěl. Nepamatuju se, že bych se dotkl končetinami skály!
„Co to je za hrůzu?!“
Adamsův žoldák právě několika granáty vyřešil problém pod námi.
„Lumíci,“ zašeptala Myra.
„Lumíci? Snad...ale ne, ne, to je ta lítající příšera, co nabodává do lidí svá vajíčka skrz střechy domů...!!“
„To je lumek. Lumík je maličký hlodavec.“
„Hm, tak tihle nám krapet přerostli.“
„Už jsme se setkali s objekty, které dokázaly několikanásobně zvětšit svou velikost,“ řekla Myra a přítomní chlapi se začervenali.
„A proč jdou po nás?“
„Vím já? Nejsem lumík!“
„Ale proč nás prostě nezahryznou?“ zeptal se Sherman.
„Jsou to lumíci. Skákání z výšek mají v genech. Nebo vlastně...“
„Co?“
„Hele, evolučně – první lumík, který přestane skákat, bude mít výhodu, ne?“
„Jakou?“
„Přežije. Já vlastně nevím, proč by měli skákat...“
„Do hajzlu!“
„No...tam třeba taky, i když by asi ucpali odpad...“
„Ne, já mluvím o tomhle!“
Stáli jsme na malém krtinci nahoře na plošině a viděli všechno jako na dlani. Hluboká trhlina, ve které kempovali nájezdníci, byla obklíčena četou obrovských krvelačných lumíků, další jednotka se právě houfovala u tábora domobranců. Tam, kde k útoku nemohli využít přírodních vyvýšenin, lezli si lumíci na záda a vytvářeli tak hrůzné útočné věže. Ale to nebylo to nejhorší. Zatím jsme totiž viděli jenom jakési boční proudy. Ale když jsme se otočili, spatřili jsme širý proud chlupatých těl valící se pomalým, úsporným tempem napříč Pustinou, přímo na Adamsovu vesnici.
„Hm, Adamsi, ty starej rangere, myslím, že máš po vesnici,“ prohodil konverzačním tónem Sherman.
„J-Ještě ne-e. Ještě je můžeme, tento, zastavit!“
„My?“ zeptal se Sherman, jako když med maže.
„Hele, co takhle pomoct bližnímu svému?“
„Já nejsem žádný tvůj domobranec narozený cestou ti na pomoc. Krom toho, chtěl jsi mou vnučku a mou hlavu, je tomu teprve pár minut.“
„Dobrá, dobrá...“
„Ovšem kdybys mi ty dvě věci nechal, já bych ti dal tu třetí, ten slib. A pak bychom mohli společně ochránit tvoji vesnici..co ty na to?“
Zatímco starý starosta starostlivě přemýšlel, přikročil jsem k hraně svahu a dupnul na prsty dalšímu lezoucímu tvorovi.
„Písk! Pííííísk!“
„A, neměls fízlovat!“ odplivl jsem si a sledoval, jak domobranci bojují s lumíky. Oproti nájezdníkům měli výhodu, útočné lumíkověže byly pomalé a neobratné. Zato na Shermanovy lidi se chlupatá záplava vrhala ze všech stran. Ale starý válečník nelhal, nájezdnická výzbroj zahrnovala mnoho velkorážních kvérů a explozivní munice.
„Dobrá, ujednáno!“
„Chci písemnou smlouvu s pěti nezávislými svědky.“
„Ty, nájezdník tělem i duší?“ upřimně se podivil Adams.
„Hm. No dobře. Bude mi stačit něčí čestné slovo.“
„A co moje?“
„Adamsi, poslední chlapík, který věřil tvému čestnému slovu, byl ten šerif, kterýho jsi oddělal.“
„Já se zaručím,“ pronesl starší Smith svá první slova dnešního dne. „Já ho pohlídám.“
Sherman se otočil k nám. „Slyšeli jste? Tenhle chlapík to musí přežít!“
„A teď, pomůžeš mi?“
„Mí lidé a já ti pomůžeme uchránit tvoji vesnici.“
„A my taky,“ dodal jsem snaživě.
„Teď se rozejdeme a zorganizujeme své lidi. Sejdeme se za deset minut támhle u toho skalního výstupku, co vypadá jako šnekový diferenciál,“ řekl Sherman.
„Ujednáno!“ plácl si s ním starý Adams.

Za chvilku jsme již byli přeskupeni a celí udýchaní jsme doběhli ke skále ve tvaru šnekového diferenciálu. Z druhé strany Adams vedl své muže. Museli ho nést, blbě se mu dýchalo. Většina bojovníků byla ostříkaná hlodavčí krví, Aleya někde sehnala bergen obšitý asi miliónem záplat, a do něj si přeložila bůh ví odkud vytažené sáčky s prachem a ostrými výrobky ocelářského průmyslu.
„Tak co?“ zařval z boku Will a desítimilimetovým samopalem odstřelil jednoho útočného lumíka.
„No co? Šturm!“ vysvětlil nám Sherman svůj rozvětvený, složitý a značně sofistikovaný válečný plán.
„Tak běžíme! Ať jsme ve vesnici před těma chlupáčema!“
A tak jsme vyběhli. Den pochodu se změnil v závod s proudem lumíků. My jsme však měli výhodu – Adamsovi domobranci si přijeli na brahmínách, a teď, když jejich počet poněkud klesl, vlezli se na brahmíny i nájezdníci. Takže jsme měli šanci.
Do vesnice jsme dorazili po setmění, s náskokem asi půl hodiny před čelem proudu lumíků. Rychle jsme vybudovali obranné linie, schovali ženy, děti a pálenku a nahnali brahmíny před vesnici. Starý Adams, rudý v obličeji, se oháněl předpotopní loveckou puškou a ze svého velitelského postu zvaného Orlí hnízdo (=komín jeho vlastního domu) komandoval spojenecké bojovníky. Zaplály pochodně a jejich světlo vylouplo ze tmy tisíce očí plných zuřivosti, vzteku a sklivce.
Lumíci zaútočili. Vrhli se na brahmíny jako lavina na sviště, skákali ze zad svých bratří rovnou na ubohé dojnice a rozmačkávali je pod sebou. Mnohé brahmíny se ovšem bránily, dokonce se mi zdálo, že jedna s obzvláště nepříčetným pohledem komandovala ty ostatní k utvoření kruhové obrany, ale kdo ví, jisté je jen to, že brahmíní rohy spolu se střelbou obránců způsobily hlodavcům strašlivé ztráty. Před vesnicí se navršil val roztrhaných chlupatců, ale těm ostatním to nevadilo, právě naopak, aspoň měli lepší útes na skákání!
A už byli u prvních domků. Snažili se vydrápat na ně, aby se mohli vrhnout na obránce vnitřních pozic, ale střelci v domcích se zatím drželi, ačkoliv jim brzy tekla okny dovnitř horká mutantí krev.
„Kekekekekeke!!ˆ__ˆ11!!“ rozeřval se odněkud kulomet MG 42 a na okamžik přehlušil řev ostatních zbraní. Došli jsme s Myrou k závěru, že by nebylo od věci přidat se k obráncům, a vylezli jsme z příjemně zapomenutého a opuštěného sklepu.
„S hlodavcama jsem ještě nebojovala,“ prohodila Myra a zapínala si koženou zbroj.
„No už jsme jednou zastavili příval zmutované zvěře,“ prohodil jsem a povolil jí hrudní díl. Málem nestačily dírky.
„Ale to byly kudlanky, my na ně byli připraveni a hlavně, kolem Shady Sands je hradba.“
„No jo.“
„A měli jsme Turecké píšťaly.“
To je fakt. Čtyři baterie trubkových pušek uložené v otočných rámech značně zvýšily obranné možnosti Shady Sands. Teď by se nám hodily.
Venku to vypadalo jako v pekle. Pochodně hořely a prosvětlovaly vzduch plný dýmu z výstřelů a páry z vnitřností. Smrad to byl nehorázný. Stádo brahmín již byl zdecimováno, a lumící obsadili dva krajní domy. Ve střechách ostatních byly díry, kterými se prorazivší lumíci snažili zavalit obránce.
„Ha! Tady jste! Všude jsem vás hledala!“ vykřikla Aleya, která běžela kolem se svým báglem plným prachu a tou neskutečnou arkebuzou. „Honem, musíme posílit palebnou pozici nad čelem fronty!“
„Aleyo, přece z té věci nechceš střílet tady v uzavřené vesnici?!“
„Neboj, budu mířit ven do pouště.“
Tak jsem si v ruce přehodil enfílda a běžel za holkama. Vylezli jsme na plochou střechu domu soustružníků Smithových, kde již bylo mnoho střelců, lehký kulomet a hafo samopalů. Brodili jsme se po kotníky v nábojnicích a pojistkách granátů. Na střeše ležela rozstřílená mršina lumíka a v rohu dvě rozdrcená těla. Hradba mrtvol dosahovala až skoro k nám.
„Joe – munici!“ rozkázala Myra.
„Ehm...munici?“
„Náhradní zásobníky do té pé devadesátky.“
„Všechny máš ty za opaskem.“
„Ano, ale co ty ostatní. Ty, co jsi nesl v té igelitce naspod batohu.“
„Ehm...máš na mysli těch deset kilogramů zbytečného železa?“
„Ano, náhradní zásobníky plné desítimilimetrové munice.“
„Mno, jak to říct...ten bágl byl kurňa těžký a před pěti dny to nevypadalo, že bychom se dostali do nějaké bitky, a tak jsem...“
„Tys ty náboje vyhodil?“
„Jo,“ připustil jsem a zčervenal jako pivoňka. Myra vypadal, jako že každou chvíli vybuchne. Pak si jenom odplivla, řkouce „Tak to jsme v rejži.“ Otočila se k nabíhajícím hlodavcům. „Jestli to přežijeme, tak si mě nepřej!“
KA-BOOOM!
Aleya opustila naše obranné pozice efektním saltem vzad, ale její výstřel zrobil fugu jak cyp. Myra zaklekla na kraj střechy a dlouhou dávkou vyprázdnila první zásobník. Zatímco jej měnila, já vyprázdnil ten svůj. Bylo to jako na střelnici, akorát že těch bestií neubývalo, zatímco munice ano.
„Moje vesnice! Moje!“ řval Adams, rudý v obličeji, v ruce rozžhavenou broknu Silverhawk. Najednou se zapotácel, obličej zrudl a přešel do višňové, z úst vyšly podivné skřeky. Starý dědek pustil pušku a chytl se za hruď.
„Krucipísek, děda to má za sebou,“ ucekl jsem a odstřelil dalšího hajzla.
„Cože?“ Myra se otočila. Adams padl naznak. „Infarkt!“rozhodla Myra a přiskočila k němu.
Hradba mrtvých lumíků dosáhla kritické hranice, jak Dvacátá strategická na Marianách, teď už mohla útočit přímo na centrální ostrovy...ehm...chci říct, že teď už mohli skákat přímo na nás. Což taky první bestie provedla. V letu jsem jí prohnal pajšlem dávku vysokorychlostní munice, a to ji vrhlo bokem. Nájezdník Will ji dodělal explozivní střelou.
„Nitroglycerín!“ vykřikla Myra.
„Přesně tak,“ zašklebil se Will drsně a v letu změnil hlavu dalšího lumíka v krvavou změť kostí.
„Wille, potřebuju nitroglycerín, nebo ten dědek umře!“
„Cože?“
„Nitrák! Má infarkt myokardu, do frasa!“
„No a co mi je do toho? Je to jenom vesničan...“
„Dej mi jen pár nábojů!“
„Ale no tak, holka, uvolni se...“ Pažba mojí bullpup pušky ho pohladila po hlavě, až se natáhl na zem. Chtěl jsem se Myře nějak zavděčit po tom faux pas s náboji.
„Tady máš ty náboje, chytej!“ řekl jsem a hodil jí první hrst nábojů. Naštěstí jsem uklouzl a ty náboje přeletěly a dopadly na kraj střechy, který svým výbuchem urvaly. Druhou sadu už jsem jí podal.
„Dík. Kryj mě,“ a naklonila se nad bordového Adamse. Na střechu vyběhla nějaká blonďatá vesničanka s 30 mm Hellsing Armory houfnicí v náručí, a dvěma výstřely ochránila naše levé křídlo. Pak zase někde zmizela. Najednou se z boku vyšvihl na střechu rozzuřený lumík a přimáčkl pod sebou asistenta kulometníka, a toho druhého i se zbraní smetl ze střechy. A pak se podíval na nás. A rozběhl se.
Myra se instinktivně přikrčila, obří hlodavec ji přeskočil a porazil mě na zem. Zbraň mi vyletěla z ruky; lumík zatočil a vycenil zuby. Asi byl tak rozzuřený, že zapomněl na své genetické dědictví.
„Doprčic!“ zaláteřil jsem.
„Doprčic,“ zaznělo od Myry a z Adamse vystříkl pramínek krve.
„Myroooo!!“ Lumík běžel přímo na mně a já byl beze zbraně.
„Tady máš!“
Čekal jsem samopal, ne svíčku.
„Cože?“
To nebyla svíčka, ale na údiv nebyl čas, hlodavec už byl tady, takže jsem opět zkusil úhybný manévr „rozplácmo vpřed!“ Přibral mě zadní nohou a dlouhé drápy sklouzly po zbroji.
Ta věc bylo Myřino nanosegmentové kopí.
„Jak to mám otevřít!“
„Dělééj!“ Lumík na střeše řádil jak tyfus a to už sem skákali další.
„Já to neumím!“
Myra proletěla vzduchem. Všude byl brajgl jak prase, oheň, zmatení obránci a rozzuření lumíci.
„Co s tím mám dělat?!“
ssssssssssssssssssSSSSSVIST!!!
No a najednou jsem měl v ruce dvoumetrové kopí. A jeho ostří projelo krkem lumíka, který mě chtěl smést ze střechy. Z proťaté krkavice vystříkl proud krve. Vytáhl jsem kopí, z tuhého masa šla laserem broušená čepel jako nuž z másla. V boji s kopím jsem patřil mezi horší průměr...respektive mezi průměrnou hrůzu...no prostě jsem odjakživa levej na všechno, co má víc jak půl metru...a rozhodně s ním nedokážu ve výskoku vyřezávat do stromu srdíčka, ale je mi jasné, že ta tupá strana má být u mě, a ta ostrá naopak co nejblíž protivníka. Další lumík umřel více méně omylem, když ťukl o čepel a chtěl ji odhodit pohozením hlavou. Byl jsem celý od krve a mozkomišního moku, ale adrenalin nedovolil zvracet. Zbýval ještě jeden lumík, ale to byla svině ultrasvině, potvora velká snad jak celý barák, a pod jeho kroky se prohýbala střecha. Vyběhl na Myru, já skočil před něj, no a najednou jsme cítil, jak se kopí zabodlo do jeho hlavy. Jenže netrefilo. Projelo týlní kostí a zabodlo se skrz ramenní pletenec pod lopatku, naplocho, samozřejmě. Když se daří, tak se daří... Já to kopí totiž stále držel, a to i ve chvíli, kdy vztekem a bolestí zuřící ultralumík seskočil ze střechy. Vlál jsem za ním. Poslední, co jsem viděl koutkem oka byla Aleya, ohořelá, zaprášená, ale s příručním holocaustem k palbě připraveným.
Lumík cválal kolem vesnice a já křečovitě svíral kopí, které se trochu ohnulo a špička zajela hlouběji do vnitřností bestie. Ruce zmáčené krví klouzaly po rukojeti, takže jsem sjel dolů a mohl se nohama chytit za trup mutanta. V podstatě jsem si toho šmejda osedlal.
Když jsem se jakž takž vzpamatoval, zjistil jsem, že lítám nahoru a dolů na zádech půltunového lumíka kdesi v poušti. A za mnou se zvedá sloup prachu, protože velikého lumíka následovalo celé stádo. Nevím, jestli to byl nějaký velitel, nebo prostě zasáhla davová psychóza, prostě běželi všichni za mnou. Došlo mi, že když se pustím, udupají mě. Nezbývalo než se držet na zádech lumíka, dokud nechcípne.
Byla to pekelná jízda. Uháněli jsme Pustinou rychlostí desítek mil za hodinu, vesnice už dávno zmizela za obzorem...a pak najednou tlupa lumíků uzřela svůj osud.
Respektive neuzřela. Prostě jim najednou pod nohama zmizela země. Tentokrát to ale nebyl jen nějaký terénní pokles, ale mnoho set metrů hluboký kaňon. Ze zasvištěním, při kterém tuhla krev v žilách, se kopí komprimovalo, já letěl, letěl, letěl...
Myslím, že mě mí potomci budou po několik set let proklínat. Protože v ten okamžik jsem vyžral svou dávku štěstí na pět generací dopředu. Visel jsem za kořen jakési pouštní kytky těsně pod převisem a sledoval, jak kolem mě padají do hlubiny mohutná těla zmutovaných lumíků. Co padají, mnozí z nich přímo skákali s radostným zábleskem v očích! Byl to nekonečný příval chlupatých těl, dunění země, pach hlodavců...a pak byl najednou konec.
Visel jsem za kořen pouštního křoví a stovky metrů pode mnou se o skály rozbíjel poslední zubatý sebevrah. Kopí, které jsem držel ve druhé ruce, najednou samo od sebe vystřelilo a zabodlo se do skály. Toho jsem mohl využít a stoupnout si na něj, nebo dokonce obkročmo sednout. Tahle věc se nezlomí. Na to, aby se porušila vazba mezi fullerenovými subjednotkami, by bylo třeba podstatně vyšší síly, než je v současnosti na Zemi možno vygenerovat.
Mrkl jsem dolů a propadl záchvatu závratě a paniky. Mrkl jsem nahoru a ten záchvat se ještě umocnil. K okraji převisu to bylo šest metrů po hladké skále, jen sem tam nějaký kořen, ale většina jich vypadala značně nedůvěryhodně.
Vypadalo to docela beznadějně. Nemohl jsem lézt nahoru ani dolů, jenom tady zůstat a pomalu schnout. Krusta potu, krve, vnitřností a chlupů mě změnila v něco, co jsem občas vídával nad ránem ve snech následujících po opravdu divokých pařbách plných efedrinu a maleinhydrazidu. Kdybych měl nůž, mohl bych se pokusit vyšplhat nahoru...nebo si aspoň podříznout žíly. Opravdu beznadějná situace. Opřel jsem se zády o skálu a seděl. Po patnácti minutách mě začal bolet zadek. Pokud jste někdy byli nuceni absolvovat delší cestu vsedě na štangli, víte, o čem mluvím.
Když vyšlo slunce, bolely mě všechny orgány, co jich v oné oblasti je a další sezení se změnilo v nepřetržité utrpení... A ke všemu mi ještě byla zima. Kožená zbroj sama o sobě moc nezahřeje a ta moje byla dost potrhaná, a staré džíny a konopná košile byly promočené lymfou naskrz. Seděl jsem na strmé stěně a čuměl na slunko, jak pomalu šplhá po nebi. Pražilo přímo na mně a zimu vystřídalo horko. Jak dlouho to vydržím?
Na všechno se dá zvyknout. Když opadla vlna adrenalinu, usnul jsem. Poprvé po třech dnech...
Zdály se mi samé pitomosti. V jednom tom snu jsme hráli s Myrou takovou zvláštní 'flašku' – ládovali jsme do sebe palustrin a kdo se pozvracel, ten ze sebe sundal kus oděvu a utřel to. Myra vyhrála, protože ve finále použila ultrasavou vložku. Pak ten sen plynule přešel v jakousi pošahanost o sedmi brahmínách tlustých až hrůza a sedmi brahmínách vychrtlých na kost, a to zase přešlo v představu jakési papírové pásky smotané tak divně, že měla jenom jednu stranu. V tom snu jsem pobíhal po té pásce furt dál a nemohl z ní utéct, dokud se neobjevil plukovník Stierlitz a nezastřelil mě svou poboční zbraní. To mě probudilo. Jenže realita, jak se zdálo, nebyla o nic lepší než sen. Protože jsem koukal přímo do hlavně velkorážní pušky.
Už zase, jako tolikrát v minulosti a jako ještě tolikrát v budoucnosti. Tentokrát to bylo zpestřeno tím, že jsem se nacházel pěkně vysoko nad povrchem – nebo docela hluboko pod povrchem, záleží na úhlu pohledu. A taky tady byl ještě jeden, a to zcela podstatný rozdíl.
Ta puška byla uvázaná na silném lase a seděl na ní vysmátý nájezdník – zástupce šéfa, Will. U pasu se mu houpal ten brutální revolver a na hlavě, v místě, kde jsem ho vzal pažbou, se bělal zakrvácený obvaz.
„Ahoj Wille,“ zasípal jsem vyprahlým hrdlem. „To tě pro mě poslal sám Smrť?“
„Smrť?“ zašklebil se pobaveně. „Ale ne. Někdo jiný, někdo, kdo, když na to přijde, dokáže být podstatně horší!“
„Tak coooo!“ ozval se shora Myřin hlas. „Našels ho?!“
„Myra! No jasně!“ pípnul jsem vysíleně a málem spadl z kopí.
„Našel,“ volal zpátky Will. „Ale sedí ti na něm ten tvůj ňouma!“
„Tak napřed pošli Joea a potom kopí, hážu ti provaz!“
Provaz mě uhodil do hlavy a já málem opět přepadl, ale Will mě chytl a zručně mi kolem prsou pod zbrojí uvázal smyčku. Shora mě začali tahat, já se naposled dotkl kopí – a to se stáhlo. Tak mě to vyšokovalo, že jsem ho málem upustil.
Po pěti minutách usilovné práce jsem byl nahoře a mohl si konečně lehnout. Zadek jsem měl v jednom ohni. Myra se sklonila nade mnou, vyprostila ze sevřených prstů své kopí a schovala ho za opasek, a pak se sklonila opět a dala mi pusu. To bylo fajn. Propadl jsem se do hlubin spánku i navzdory kýblu vody, který na mně jakýsi šprýmař vylil...

„Už se probral.“
Otevřel jsem jedno oko. Byl den a kolem mě stálo velké množství lidí. Zástupem se protlačil Sherman se svou vnučkou.
„Hej, synku,“ ukázal na mně. „To bylo po čertech odvážné! Kdybys chtěl někdy změnit obor, nájezdníci tě rádi uvítají ve svých řadách. Si sakra piš, že zvěst o tomhle frajerském kousku se roznese mezi všechny bandy!“ Pak se otočil a zmizel.
Otevřel jsem druhé oko. Ležel jsem na zádech na náměstí té hloupé vesničky.
Přistoupil starosta Adams. „Chtěl bych vám, pane šerife, moc poděkovat za velkou pomoc při záchraně mé vesnice...“
„Jo jo, to je naše práce,“ mávla rukou Myra.
„Ještě jednou děkuju. Jste hrdina!“ Pak se Adams otočil a někam odešel. Myra mi pomohla vstát.
„Tak nevím, Joe, jestli tě mám vzít lopatou po hlavě za to, že jsi takový blbec, nebo ti dát pusu za to, že jsi takový hrdina...“
„Většina hrdinů jsou blbci.“
„Všichni.“
„Hmmm...ale, Myro, fakt nevím, kde bys chtěla teď hledat lopatu...“

„Co se vlastně stalo?“ zeptal jsem se o něco později. Smithové brali jako velkou čest, že nám mohou přenechat ložnici, ve které jsme před pár dny spali, a k tomu dodali velký džber plný čisté, neozářené vody a jeden termální detonátor na její ohřev. Sundali jsme ze sebe zbroje a oblečení promáčené krví a pokryté prachem a spalinami a hupsli do vody. Měl jsem tělo jedna modřina, Myra na tom byla o trochu líp.
„No co – ten lumík, na kterého jsi skočil, byla asi nějaký boss, a všichni začali utíkat za ním. Během pár minut nebyl široko daleko ani jeden lumík. Běželi, běželi, a pak spadli do toho kaňonu.
No, když jsem viděla, jak ty stopy mizí v hlubině...Joe, měla jsem strach, žes tam sletěl s nima. Fakt jsem se bála.“
Přitiskla se ke mně.
„Zamkla jsi dveře?“
„Ne, nejdou zamknout. Vzpříčila jsem pod klikou tvoji pušku.“
„Bezva, takže nás nikdo nebude rušit.“
„To tedy ne,“ zavrněla.
„A můžeme spát až do poledne,“ řekl jsem, osušil se, zalehl do postele a skoro okamžitě usnul.
Myra stála jako solný sloup a přemýšlela, jestli si má dojít pro lopatu, nebo se na mně vykašlat úplně a přidat se k Aleyi na ty její orgie. Pak se smířila se sexuální abstinencí a přilehla si ke mně.

O tři dny později
Dali jsme dohromady náš majeteček a rozloučili se s nájezdníky a domobranci. Nyní jsme se loučili s vesničany.
„Děkujeme, děkujeme, děkujeme...“ drmolil Adams.
„Chtěli jsme vám dát odměnu v podobě pytle poniklovaných podložek,“ řekl starší Smith, „Ale slyšeli jsme, že tam dole na jihu platíte víčkama, a ty nemáme.“
„To nevadí. Rádo se stalo. Tak pa,“ řekl jsem, zamával všem mým věrným fanouškům a otočil se k odchodu.
„Ještě něco!“ volal mladší Smith a vlekl velký pytel. „Tady máte tu marijánku!“
Zaváhal jsem jenom na okamžik. Už dva dny jsem neměl moč barvy duhy a neviděl jsem kolem sebe lítat růžové slony, a to se mi líbilo. „Víš co, chlapče? Nech si to svinstvo!“
„Fakt?!“ vykulil oči kluk.
„Jo. Já mám svoji pušku a svoji Pustinu, a to mi k životu bohatě stačí!“ řekl jsem tvrďácky. Myra mě 'nenápadně' kopla vší silou kanadou do holeně.
„Já mám svoji pušku, svoji Pustinu a svoji milovanou holku, a to mi k životu bohatě stačí!“ řekl jsem bolestí staženou pusou.
Otočili jsme se a vyrazili.
„Takže abstinence?“ zeptala se Myra.
„Jo.“
„Sakra,“ ucedila Aleya a odhodila sáček peyotlu.
Vyžádal jsem si od indiánky zpátky ukradenou šerifovskou hvězdu a připnul si ji na prsa.
„Tak jo, bando. Vracíme se do Shady Sands.“
„Yeah!“


A tak skončilo tohle šílené, ba přímo úchylné dobrodružství.
Jo a ještě něco.
Neberte drogy. Jezte banány.

konec


© chekotay

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist