Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Harley - Těsně před hranicí


"Tak dělej! Stoupni si, ať to máme za sebou!" Zařval na mě kapitán ostrahy. Nemělo smysl nějak odporovat, tím bych si akorát pomohl k dalšímu týrání, a toho už jsem měl opravdu dost. Pomalu jsem se tedy zvedal ze studené kovové podlahy. Už mockrát jsem hleděl přímo do hlavně pušky, ale vždycky tu byla aspoň nějaká šance, jak zvrátit osud zas na svou stranu. Někdy pomohla náhoda, jindy kamarádi, ale vždycky se něco stalo. Ovšem v mojí nynější situaci už to tak nevypadalo a já už dávno ztratil naději v zázrak, který by mě odsud dostal. Ještě nikdy jsem s něčím takovým jako je smrt nepočítal. Nikdy jsem si nic takového nedokázal představit. Jaké to asi bude? Co je za tou hranicí mezi životem a smrtí? Jak vlastně ta hranice vůbec vypadá? A existuje sakra vůbec něco takového?

Stanul jsem vzpřímeně před čtveřicí stráží a sledoval hlavně jejich pušek, ze kterých ke mě už každou chvilku přijde smrt. Je to opravdu divný pocit. Někde jsem slyšel, že se v takové situaci těsně před smrtí prý člověku vybaví celý život. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale nezdálo se mi to moc pravděpodobné. Kdo tohle vůbec vymyslel? Těžko to asi mohl někdo vymyslet, tedy vlastně vymyslet ano, ale jak se to pak dozvěděli ti ostatní, když ten dotyčný, co to právě zjistil hned potom zemřel? Nezdálo se mi moc pravděpodobné, že by člověk přemýšlel ze všech těch stresujících věcí, jako je třeba to, jestli skutečně za chvíli umře nebo ne, na to co se mu stalo kdysi v dětství nebo na svojí první holku. Nezdálo se mi ani trochu pravděpodobné, že si člověk, který je zrovna maximálně vystresovaný vědomím blízké smrti vzpomene na všechno, co kdy zažil. Já osobně mám kolikrát problémy si vzpomenout i na to co bylo minulý čtvrtek. Nad tím můžu kolikrát přemýšlet třeba i půl hodiny v absolutním klidu a stejně si nevzpomenu. Je to tedy vůbec možné, ptám se? Možná bych mohl provést takový experiment a zkusit si to teď na živo... Jak to tak vidím, podmínky jsou přímo ideální a naprosto odpovídající...

Myslím, že všechno to tak nějak začalo, když jsem se narodil prý kdesi v malé vesnici na středozápadě. To si teda nepamatuju z vlastní zkušenosti, ale říkala mi to moje máma a ta by mi nelhala. Byla vždycky taková poctivá a upřímná, až na to chudinka prý jednou doplatila. To jsem teda taky neviděl na vlastní oči, ale říkal mi to můj táta, když se jednou vrátil odkudsi bez ní. Už si přesně nepamatuji odkud, ale pamatuju si, jak jsem to tenkrát nemohl pochopit a strašně dlouho jsem brečel, když jsem si uvědomil, že se máma už nikdy nevrátí. Pak jsem žil už jenom s tátou. Jednou ještě jako malý jsem lezl po nějakých troskách a spadl tak nešťastně, že jsem si zlomil ruku, pamatuju si, že to tenkrát strašně bolelo a táta dal poslední peníze za doktora. Pak se mě snažil vychovávat jak to šlo. Pak přišla moje první holka, bouchačka a průstřel ruky. To tenkrát taky hrozně bolelo, ale už si nepamatuju, co vlastně bolelo víc. Každopádně mě to naučilo být ostražitějším. Táta mě pak naučil perfektně střílet, přežívat v pustině a všechno co k tomu patří. Tenkrát, když jsme žili ještě ve městě, jsem si tak nějak neuvědomoval, že by se mi to někdy mohlo hodit i v reálu. A pak přišla doba, kdy jsem to měl konečně ocenit. S otcem jsem se neustále hádal kvůli jeho chlastu a tak jsem jednoho dne odešel jen s pár věcmi pryč z města.

Chvíli jsem se potloukal po okolních městech a vesnicích, ale spolu s penězi mi došlo i to, že jen tak nic nedělat mě dlouho neuživí a tak jsem se dal na nějaký čas do práce pro karavanní společnosti. Párkrát už jsem na to málem doplatil a schytal hodně ošklivých zranění. Za nějaký čas už se mi to přestalo líbit a sháněl jsem se po něčem jiném. Náhodně jsem se nechal najmout k jedné karavaně, která mě přivedla až do přeslavného Bratrstva Oceli. Když nad tím teď tak přemýšlím, celý můj život vlastně ovlivnila veliká náhoda. V Bratrstvu bylo všechno tak velké, všude byl pořádek, o každého se tam starali, všichni měli tak krásná brnění a dokonalé zbraně... Bral jsem to jako příležitost, kterou mi osud přihrál, abych se už konečně mohl chytit něčeho pořádného. I doteď jsem byl vlastně jen voják a nic jiného bych vlastně ani neuměl. Proto jsem se rozhodl k Bratrstvu přidat. Dostal jsem další výcvik, aby ze mě byl dokonalý voják, stroj plnící příkazy a vraždící bez zábran.

Zpočátku jsem na sebe byl hrdý a říkal si, že vidět mě otec, byl by taky. Měl jsem nádhernou vyleštěnou zbroj, velkou mocnou zbraň a vynikající výsledky. Všechno šlo skvěle, až do chvíle, kdy jsem si jednou uvědomil, že tohle není to, čeho jsem chtěl v životě dosáhnout. Ne že bych vůbec někdy věděl, čeho chci dosáhnout, ale určitě to nebylo tohle. Tahle myšlenka mě pořád častěji pronásledovala, až na mě pak někdo prásknul chystanou zradu a já se šel zodpovídat přímo vedení. Když jsem tam naplno řekl, že chci prostě odejít, bylo mi důrazně vysvětleno, že to není jen tak. Moc jsem tomu nerozuměl a snažil se jim vysvětlit, že z toho nechci dělat problém, ale odejít pěkně tiše a v klidu. To se ale nesetkalo s pochopením, prý že za to co pro mě Bratrstvo udělalo budu muset nejdřív nějak zaplatit a potom v klidu odejít. Jinak že to nepůjde. Dezertéři jsou údajně vždy vystopováni a nekončí moc dobře. Nakonec z toho všeho vyplynulo to, že budu muset splnit jeden "malý úkol", což spočívalo v proniknutí do nepřátelské organizace, která se prý nebezpečně rychle rozrůstá a nemyslí to se světem tak dobře jako lidi v Bratrstvu, a proto je nutné je buď zastavit nebo aspoň získat jejich technologie, což spočívalo v odcizení nějakých plánů. Nakonec jsem tedy s úkolem souhlasil výměnou za budoucí svobodu beze strachu, že mě někdo zezadu sejme až půjdu normálně po ulici.

Rozloučil jsem se s přáteli, vyzvedl si speciální výbavu a vyrazil do pustiny, směrem, ve kterém můj navigační systém ukazoval nepřátelskou základnu jménem Navarro. Už ta cesta mě měla od celé akce odradit. Potkal jsem dvě skupiny nájezdníků, přičemž to při tuhém střetu dost schytalo moje brnění a značně mi ubylo munice. Vlastně skoro všechna. To by sice ani tak nevadilo, podle plánu jsem si zbroj musel stejně sundat už cestou do Navarra, protože napochodovat tam s odznáčkem Bratrstva by byla sebevražda, ale poslední střet, kdy jsem holýma rukama vzdoroval skupince radškorpiónů už nebyl moc příjemný.

Do Navarra jsem nakonec dorazil živ a relativně zdráv a dokonce se mi i bez větších problémů podařilo dostat dovnitř jako nováček, ochotný připojit se k Enklávě. Dostal jsem dokonce novou výzbroj a skvělé brnění, možná dokonce lepší, než to naše. Všechno šlo hladce a po nějaké době, kdy jsem usoudil, že už jsem sem docela zapadl, nenápadně jsem se začal poflakovat v laboratořích vědců a shánět se po plánech. Nakonec jsem měl štěstí a plány objevil. Jenže to štěstí už neobsahovalo to, že zrovna v tu chvíli přišel jeden z vědců a jako na potvoru se mu zrovna začalo chtít strašně křičet že se hrabu v plánech a já ho musel svou puškou trochu uklidnit. Nepříjemné bylo, že stráže už byly na cestě a víc než první tři jsem nezvládl a totálně mi došlo střelivo. Byl jsem zajat a pak dlouho vyslýchán a mučen, protože prostě nemohli pochopit, že si fakt z hlavy nepamatuju všechny stavy zbraní a munice v Bratrstvu, a že nevím nic o nových výzkumech v oblasti genetiky a už vůbec nic o tajných strategických plánech. A proto jsem teď tady, v místnosti, odkud se nikdy nevrátí stejně lidí, jako do ní vstoupilo. Asi konečně někomu došlo, že nemá cenu se už se mnou zabývat a rozhodl, že to se mnou skončí...

Nakonec mi došlo, jak neuvěřitelně rychle je schopen člověk v takovéhle kritické situaci vlastně myslet. Těch posledních sotva deset vteřin se zdálo jako věčnost, během které jsem si opravdu dokázal vybavit skoro celý svůj život. Tak je to pravda. Aspoň že jsem si tohle dokázal ujasnit než umřu. Škoda jen, že to už nemůžu nikomu sdělit, aby nad tím ostatní nemuseli už tak hloubat jako já. A těmhle hajzlům to nikdy neřeknu, jen ať si s tím projdou sami. Možná to tak má být. Možná si tím má projít každý, aby ho to nakonec donutilo aspoň jednou se nad sebou v životě pořádně zamyslet. Škoda jen, že to už nemá v podstatě žádný efekt. Člověk na to přijde, umře a vezme si to s sebou. Škoda, vědět to dřív, možná bych se po takovém zamyšlení rozhodl pro spoustu věcí úplně jinak. Možná bych se nikdy nestal takovým zabijákem, jako ze mě teď je. Bojovníkem na celý život. I když pravda, bojovníkem za dobro, ale koho to dneska zajímá?

Mohl jsem být normální, jako ostatní a klidně si žít někde ve městě, mít třeba obchod nebo pálit chlast a jak bych se měl. No jo, když to ale vezmu z druhé strany, stejně bych nakonec umřel, tak co. A možná ještě dřív. Obchodníci ani výrobci chlastu to nemaj taky moc lehký. Každý den musí pořád počítat s tím, že přijde nějakej jinej hajzl, kterej jim bude závidět a bez mrknutí oka je prostě sejme a ani se nad tím tak nezamyslí. Tak to ne! Stal se ze mě zabiják, ale co, život je stejně na hovno, ať jste kdokoli...

Odtrhl jsem se pohledem od těch čtyřech hlavní a podíval se do očí jednoho ze stráží. A co jsem tam viděl? Bylo toho hodně a bylo to zmatené. Teď je to přesně ten, kdo si právě užívá ten pocit z vítězství a nadvlády. Jako kdysi mnohokrát já. Ale já tam viděl i to, jak se jednou i tenhle člověk nad sebou zamyslí a sám v sobě pozná toho zabijáka. Jako teď já...

Do toho nekonečného ticha najednou zaznělo cvaknutí, které přerušilo moje myšlenky. Zbraně jsou definitivně připraveny ke střelbě. Už to přijde. Ještě že jsem aspoň stihl tohle všechno vyřešit, teď už je s úvahami definitivně konec. I když, teď si vlastně konečně vzpomínám, že minulý čtvrtek...

"Tak a máš to hajzle... Ukliďte někdo ten bordel a pak se všichni hlaste u seržanta Sulowicze... Rozchod!"


© Harley 2003

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist