Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Hamster - Zapalovač škrtl až napočtvrté

Zapalovač škrtl až napočtvrté. Fakt bych se zvencnul z těhle čínských krámu. S potěšením sem nasál nechutný kouř camelek podezřelého původu (který to byly, co hlásily "Tak chutná Amerika"?) a udělal jsem si pohodlí. Seděl jsem ve starý herně a přede mnou se rozprostíral les hracích automatů. Člověk by si řekl, že nepřetržitý ruch v týhle svatyni drobáků může přerušit akorát atomovka. Ani by nebyl daleko od pravdy... Abych to uvedl na pravou míru - nevím odkud jste - ale na Corpus Christi žádná šlupka nakonec Bůh ví proč nepadla. Když se tu rozhlížíte, tak vás možná napadá, že by si to zasloužilo, ale kdo by vám pak vyprávěl tuhle strhující historku plnou napětí, akce, vášně a... nevim, třeba ještě nějaký ten socio-filosofický podtext. Vem to čert. Tak dobrá zase není. Jak už jste si mohli odvodit, ano, opravdu jsem byl během bomb ve Městě. A se mnou dalších pár milionů lidí. Když k tomu ale došlo a začaly se šířit panické zprávy o konci světa a civilizace... No dobře - pravdivé zprávy... tak většina obyvatel vypadla někam na venkov, a tak. Těžko říct proč. Asi se báli, že tahle volba o nejmíň zmasakrovaný národ bude dvoukolová. Vysvětlujte to lidem. Suše jsem tehdy pokrčil rameny a zůstal doma. Fajn, fajn - Neměl jsem auto, ale stejně by se tenkrát člověk pěšky dostal do Dallasu rychleji, než osmiválec. Všude aut jak Číňanů. Nevím tedy, kolik je teď Číňanů, ale věřte mi, že před válkou byl čínský agent v každé popelnici. Strýček Sam o tom věděl svoje a nebál se o to s námi podělit. To ale nejspíš dobře znáte, protože jestli si tyhle pár let staré události nepamatujete, tak by vám rodiče neměli dovolit hrát si se čtecí elektronikou.

Raději se vrátíme do toho osudového večera (miluju tuhle formulaci). Deadly Squad of Death mi zrovna bušili do uší remix něčeho od Mozarta, nebo koho a já si užíval vzrušující výhled do blba. Dokouřil jsem špačka a poctivě ho zašlápl. Příroda volala a já si s výchovou slušného chlapce stoupl do kouta. Nevěřili by jste, kde všude dnes lidi močí. Nepříjemný pocit, který mě už tolikrát v dětství zachránil před poznámkou v třídní knížce, zavelel a já si sundal sluchátka. Ano, opravdu byly od vchodu slyšet hlasy. Pokud už jste někdy slyšeli mluvit bandu násilnických blbečků, tak přesně takové ty hlasy byly. Pokusem o filmový skok jsem hodil rybičku za nejbližší forbes a kvůli nepromyšlenosti toho manévru jsem se pomočil. Uvědomil jsem si svou chyba a před divokou přestřelkou jsem alespoň vyřešil problém s kalhotami. Batoh jsem měl stále na zádech a natáhnout se pro svojí cool automatickou pušku problém nebyl. Moje bojové instinkty vycvičené během mé kariéry vesmírného mariňáka se začaly prodírat na povrch. To mě vyděsilo, protože se na ně nedalo příliš spoléhat. Po dvou měsících mě z toho Unreal Tournament 2073 klanu vykopli.

Našponoval jsem uši a pokusil se vyslechnout dění v přední části kasina. No ovšem... parta pitomců někde sebrala ženskou a rozhodla se, že si udělají romantický večer. Pěkný večer pro ně, pěkné modřiny pro slečnu. Hrdinské příběhy mi vždy připadaly žůžo, ale teď jsem byl v rozpacích. Bylo by však dost hloupé tady klečet a poté, co se ukojí zamávat kloboukem a projít kolem jejich oběti ven. Na druhou stranu, je lepší přijít o tvář, nebo o prdel? Já vím, že důležité je oboje, ale obvykle platí, že čím větší blbci, tím lépe jsou ozbrojeni. Ehm... samozřejmě bráno čistě obecně. Já s tou svojí vytuněnou flintou jsme holá výjimka. Zvedl jsem se a skrčeně jsem se vydal za zdrojem hluku. V horoskopu mi psali, že dneska mám udělat něco neuvěřitelně stupidního. Snažil jsem se být potichu, ale nebylo to zapotřebí, protože hluk, který vydávali, by rozehnal i politický mítink.

Vyklonil jsem se do vedlejší řady a zjistil zdroj železných úderů. Dva chlápci se páčidlem dobývali do automatu. Není mi tedy moc jasné, proč. Skupinka, co obsadila Wall-Mart, dolary nebere. Zalezl jsem zpět a opřel se o stojan. Začal jsem zhluboka dýchat a pokoušel se uklidnit své rozvířené myšlenky. Zbraň mne pálila v rukou a pot mě zaštípal v očích. Tím jsem si odbyl psychologii hlavního hrdina, a tak jsem vyskočil do uličky. Nejdřív jsem měl v plánu, že prvního provrtám rychlou dávkou a zatímco se bude druhý rozkoukávat, pošlu mu rychlou včelku přímo mezi oči. Pak mi ale došlo, že člověk nikdy neví, kolik má takový násilník bratrů, kteří jsou taky po matce. Pozvedl jsem zbraň a sebejistě jim poručil, ať "zvednou pracky nahoru". Poslechli a zděšeně na mě zírali. Páčidlo zařinčelo o zem. Musím přiznat, že jsem si připadal opravdu drsně. Měl jsem je plně ve své moci, na milost a nemilost a podobný kecy. Pak mi ale došlo, že nevím, co dál. Spoutat jsem je nemohl a nevím, jak bych jednou děckám říkal, že jsem je v tu chvíli zkosil. Chvíli jsme na sebe zírali jak marťan na klingona, a pak mě nenapadlo nic lepšího, než jim hlavní pokynout směrem k oslavě. Vešli jsme na plácek před barem u vchodu a ti dva se přidali ke čtyřem, kteří zpočátku nechápali, která bije. Když jsem však zamával puškou, okamžitě zvedli ruce. Skoro všichni... Na stole ležela pěkná osmnáctka a zády ke mě se jí nemohl nabažit chlápek, který byl právě na řadě. Nastala trapná situace, kdy, zatímco mi ostatní předváděli podpaží, byly do éteru vypouštěny pochvaly ohledně jejího psího původu, sem tam opepřené nějakou tou lichotkou na tělesné dispozice. K upoutání jeho pozornosti bylo zapotřebí vskutku hlasitého odkašlání. Hodil pohled přes rameno, a když mu došlo, že se to teď nehodí, rychle začal zápolit s poklopcem. Dal jsem mu trochu času a zároveň jasně najevo, že jestli šáhne po pistoli, tak už nebude mít co schovávat.

"O co de, kámo?" zeptal se ten, co byl nejblíž.
"Ptáš se mě v čem je problém?" nakrčil jsem ironicky obočí.
"Na to se tě ptám, ehm..."
"Tak já ti povím, v čem je problém..." řekl jsem a pokusil se rychle vymyslet co nejvtipnější repliku. "Problém je... že se mi nezdá to, co děláte..." Tak snad příště.
"Ale ta holka je kurva, kámo!" vysvětloval mluvčí.
"To je jasný, už jsem to slyšel támhle od kolegy." Milovník psů zrudl.
"Myslím to vážně. Tu holku jsme si zaplatili."
"Fakt?" ujistil jsem se. Sebevědomí mě začalo opouštět.
"No jasně!" kývl rozčarovaně. "Divím se, že jí ještě neznáš! Takhle šlapka by ti dala i za tkaničky do bot, kdyby měly pěknou barvu. Šlape vždycky na... Unggg!!"
"Kriple!" ulevila si slečna a zahodila plechový podnos. Překročila bezvládné tělo a zničeně vykročila ke dveřím.
Poděkoval jsem nebesům a se zbraní stále napřaženou šel s ní.

Vyšli jsem ven a já jí vzal za předloktí.
"Rychle! Musíme utéct, než..." Moc se mi to nehodilo do scénáře, ale větu už jsem bohužel dokončit nemohl. Někdy v době, kdy se nervový impuls teprve plazil k mozku, já už se válel na chodníku a držel se v rozkroku. Tenhle kopanec jsem si opravdu nezasloužil. V rychlých impulsech mě chytaly záchvaty bolesti a žaludek mi začal vířit. V tuhle chvíli by bylo samozřejmě nejlepší říct, že jsem se vzchopil a odešel. Prostě jsem se poblil jak prase, tak co? Komu se to občas po nehorázný šlupě do koulí nestalo? Bolelo to dál jak čert, ale trochu se mi ulevilo. Především díky tomu, že frajeři uvnitř si už vyhádali viníky a hrozilo nebezpečí, že právě ti mi teď půjdou zvednout náladu. Vrávoravě jsem se zvedl a rozeběhl se ulicí k nejbližší kolmé uličce. Ozvalo se za mnou pár výstřelů.
"Stůj!" Klasický vyjednávací postup nové doby.
Díky Ježíšovi, že ti trapáci byli tak mizerní střelci.
Doběhl jsem za roh a vyplivl velký hlen, plný mého pozdního oběda.
"Promiň, byla jsem vyděšená," promluvila ke mě dívka stojící u stěny.
"To nic není." odpověděl jsem srdnatě a dávivě vyklopil i těch pár fazolí, co mi tam zbyly. Jasně, že jsem na ní byl nasraný, ale výmluvu má slušnou. Došel jsem k ní a zarazil se. Hlavou mi proběhlo podivné dilema. Mám jí pomoct, nebo jí tu nechat? Bude přítěž, ale přece bych tu ale tak pěknou holku neponechal na pospas bandě nadržených úchylů? Podíval jsem se na ní. Fajn, zas taková kočka to nebyla, ale kdy já měl vlastně naposledy slečnu?
Risknul jsem další zranění a vzal jí za ruku.
"Kam chceš jít?"
"Někam do soukromí."
"To mě nemohla zachránit ženská?!"

Vzal jsem jí do mé oblíbené francouzské kavárny na Mussolliniho třídě. Vždy jsem to tu měl rád, kvůli příjemnému dřevěnému obložení, které podniku dodávalo atmosféru uvolněnosti. Asi bude zapotřebí opravdu hodně uvolněnosti. Posadili jsem se k malému stolku v rohu a trapně mlčeli. Pak jsem povzdechl a vytáhl z batohu čutoru a balík sušenek. Servírka tu bohužel měla posledních pár roků dovolenou.

"Nemáš cigáro?" Jedno jsem jí nabídl a ona si připálila vlastním plynovým zapalovačem. Vzal jsem si také a po další hloupě tiché chvilce jsem se neobratně pustil do rozbalování sušenek. Nemohl jsem najít ten zpropadený trhací proužek a vše se ještě zhoršilo, když jsem si uvědomil její zaujatý pohled. "To je hrůza, tyhle obaly..." pokusil jsem se vysvětlit jádro problému. Ani neodpověděla. Jen dál seděla, opřená v sedačce s cigaretou ve výši úst. Když bylo dílo konečně dovršeno, oddychl jsem si a nabídl jí. Zakroutila hlavou. Unaveně jsem se na balíček podíval a potupně si jednu strčil do úst. Začal jsem jí pomalu žvýkat a uvědomil jsem si, že mi mezitím v popelníku vyhořelo cigáro. Už nebudu číst horoskopy...
Dívka se protáhla. "Tak... Jak se jmenuješ?" "Richard Hunter. A ty?"
"Marylin Monroe."
"Mám rád tvoje filmy."
"Díky."
Zdálo se mi, že napětí bylo prolomeno a já se můžu vyhrabat ze svého trapasu s trhacím proužkem. Pak ale do mých plánů přišel nečekaný zvrat. Do místnosti vběhl Frederik, můj kámoš na život a do dna. Kdybych mohl, tak do sebe nechám vrazit blesk. Fred unaveně dýchal a rázoval k nám.
"Skvěle, že tu seš Richie," pozdravil a opřel se o stolek. "V Restu se strhla děsná hádka."
"Díky za varování," zabručel jsem.
"Ne, musíš tam se mnou jít! Sám je nezastavím. Vypadá to dost bledě a nikdo s tím nechce nic dělat."
"Nikdo má zřejmě rozum... Jestli ti to nebude vadit, Frede, tak..."
"Ženský počkají! Jde o Kněze a Laxe! Těžko říci, jestli už se neservali."
Kdybych se už dnes nenaběhal dost, tak by mě Frederik dojal. Sjel jsem pohledem na Marilyn a opět zaznamenal ten novinářský pohled. Ať se rozhodnu jakkoliv, tak to bude špatně. Skvěle... Zvedl jsem se a rychle do batohu naházel své příslušenství. Všichni tři včetně Marilyn ("To si nemůžu nechat ujít.") jsme vyběhli ven a vydali se směrem k Restu.
Těžko dnes dohledat, za jakých okolností to místo vzniklo, ale v základě jde o starý taneční sál spojený s parčíkem, kam se každý večer navalí spousta lidí, kteří kšeftují s alkoholem a pomlouvají nepřítomné. Fajn podnik. Časem se nás kolem něho shromáždila příjemná komunita. Dorazili jsme tam asi za pět minut. Slunce už klesalo k západu a před brankou seděli dva desetiletí kluci.
"Můj táta sehnal Thomsona ve výborným stavu!"
"Tý vado!"
"Je fakt bezva, ty bláho!"
"Já ho mít, tak někoho střelím do hlavy!"
"Střílet lidi do hlavy je špatný, Billy!" pokáral jsem ho, zatímco Fred a Marilyn vcházeli dovnitř.
"Jenom nějakýho Číňana, Richie!"
"Éé... aha..." Nikdy jsem neměl moc mentorských schopností, co se týče malých fakanů. "Víš co, Billy? Probereme to někdy jindy." Dříve, než mě požádali o potěžkání pušky, jsem vešel do parku a rozeběhl se za Fredem do budovy.

V baru bylo opravdu rušno. V lokále sedělo asi dvacet lidí a sledovali dění uprostřed, kde se do krve hádala dvě skupiny. Na jedné straně se obzvláště impozantně tyčil Kněz. Nikdy jsem nepochopil, proč mu tak všichni říkají. Měl přes dva metry a ramena jak radlice u buldozeru. Nebezpečnej typ, to vskutku ano. Především na takhle vyhrocený konflikt. Proti němu stál Mark Minoletti, ale nikdo mu neřekl jinak, než Lax. Váže se to na nějakou historku, která se mi teď nevybavuje. Ten teď, rudý vztekem, zamával prstem.
"Snipers?? A pohár?? To ses posral?? Ke Snipers chodili hráči, který nevzali do golfovýho klubu!"
"A co Ray "Raketa" Rodderick??" vrátil mu hrozbu Kněz.
"Rodderick nemohl dotáhnout tým k poháru," přisadil si Mathew Sanders.
Velice pomalu jsem se obrátil k Frederikovi. "Oni se hádají o baseballu...?"
"Když jsem odcházel, tak řešili, jestli je lepší Mazda Quadrax, nebo Ford 7776. Na tématu nesejde."
Debatérům ale na tématu očividně hodně záleželo.
"Od tý doby, co vyhodili Breda Danova šli Snipers ke dnu. To musíš přiznat!" kroutil hlavou Lax.
"Snipers nepotřebovali nějakýho zkurvenýho rusáka, aby skončili sezónu s titulem!"
"A kdo by jim ho zajistil? Ten tvůj posranej Rodderick??"
Místnost naplnilo ticho. Všichni zírali na Laxe. Musím přiznat, že při pohledu na strach, který se mu rodil v očích mě docela zatrnulo. Dokonce i tři lidi, kteří byli na jeho straně od něj poodstoupili. Všem bylo jasné, že tohle bylo trochu moc. Kněz se nadechl a zpříma se na Laxe podíval.
"Dá mu přes držku?" zeptala se mě s klidem Marylin.
"Jo."
Kněz dal Laxovi přes držku. Ten sletěl na zem a rozkašlal se.
"Tak posranej??" zadunělo barem. "Říkáš, že Ray "Raketa" Rodderick je posranej?? Mám ti rozkopat ten tvůj "posranej" ksicht?"
"To mu stačí, Knězi," zavolala ženská, kterou znám jen od vidění.
"Já mu tu jeho držku fakt rozkopu!"
Lax se zvedl na lokty a rukávem si očistil natrhlou tvář. Moc zle to nevypadalo. Vzpomněl jsem si na svůj imaginární horoskop a řekl si: Do třetice všeho dobrého. Vydal jsem se ke Knězovi. V tichu, které rušilo jen Knězovo oddechování na mne moje kroky stočily zrak všech kolem. Kněz se na mě podíval a s pevným pohledem čekal, co se bude dít. Došel jsem skoro až k němu. Jak jsem tam stál a tváří v tvář si vyměňoval pohled s největším nařachancem v okolí, tak jsem si opravdu připadal jak akční hrdina. Úplně jsem cítil, jak všichni kolem na nás civí a těší se, že nás sejme oba. Sáhl jsem do postraní kapsy u batohu. Na stole přistál vyboulený vodotěsný sáček.
"Ty vole! To je aspoň pade!" vyhrkl Mathew Sanders.
"Spíš tak pět a čtyřicet," zamachroval jsem znalecky.
"Co to je?" Zeptal se ze země Lax, který na stůl neviděl. Očividně se trochu probral.
"Vypadá to na Thajsko. Slušná sorta." V duchu jsem se pousmál. Richarde, fakt jsi borec, jak vždy říkal strýček.
"Kdes toho sehnal takový množství?" divil se Kněz.
"Máš se ještě hodně co učit. Tak uděláme si dobrou náladu, nebo to budu muset sfouknout sám?"
Podruhé už jsem pobízet nemusel. Pár lidí iniciativně otevřelo skříň a vynosilo půl tuctu vodních dýmek.
Do sálu vešel Rejč a pokoušel se pochopit všeobecné pozdvižení kolem.
"To je dobrá náhoda," přitočil se ke mně, když mu bylo vše vysvětleno. "Taky jsem teď nedávno našel v kastlíku u starýho meďáka padesátku."
"Opravdu? Zajímavá náhoda," odpověděl jsem s vážnou tváří, ale cítil jsem, že začínám rudnout. Ze všech možných lidí přijde zrovna on. Při mým štístku, kdybych prohlásil, že nemám vysokorychlostní ruční mixér, tak mi na rameno poklepe cesťák. Rejčova latentní stupidita mu však naštěstí nedovolila dát si dohromady dvě a dvě, a tak si s úsměvem přisedl k mému stolu. Byli jsme tam já, on, Fred, Marilyn a Mathew Sanders a pomalu jsme se vpíjeli do poklidné atmosféry večera. Alespoň tedy ostatní. Já se opíjel svou iluzí, že jsem teď u ostatních hrozně stoupl.

Čas plynul pomalu a netrvalo dlouho než všem kolem začal plynout ještě pomaleji.
"PLOP!!" udělala náhle má bublina dobré nálady. Snažil jsem se seč mohl, abych to, co jsem viděl připsal halucinacím, avšak neúspěšně. Marilyn se třela Sandersovi o rameno! Já toho chlapa vždycky tak nenáviděl! V tu chvíli jsem začal divoce rozmýšlet ďábelskou pomstu spočívající v tom, že sbalím nějakou jinou a s ní jí předvedu stejnou demonstraci. Pak mi ale došlo, že takovou dívku bych si mohl snad jedině nafouknout. Taková neskutečná nespravedlnost... Začal jsem se rychle rozhlížet po sále, jestli někde nemohu předvést něco odvážného. Copak jí to pro dnešek jednou nestačilo? Co teda ta ženská chce? Mathew Sanders si pořád ještě piluje nehty! Vždycky jsem nesnášel hrdinské příběhy.

Zatímco jsem se vyžíval ve své mistrné sebelítosti, dveřmi vešel nějakej chlápek a sjednal si pozornost výstřelem do stropu. Velice dramatické. Zpomaleně jsem na něj zaostřil a poznal v něm jednoho z těch pitomců z herny. Za ním se vynořili další dva a tvářili se jako chrti.
"Hledáme Richarda Huntera!" zaburácel mluvčí.
"Kdo kurva ste??" dotázal se někdo.
"Půlnoční Zabijáci!!" Takže pánové mají i název? A jak nápaditý! Řekl bych, že kdyby vykradli nějaký béčko z šedesátých let, tak dopadnou líp. Dodnes vlastně netuším, odkud ti ksindlové znali moje jméno. Chvíli se rozhlíželi po tvářích v místnosti, dokud se jejich pohledy nesešly u našeho stolu.
"Ty a ta děvka půjdete s náma!"
"O co tu de?" Zeptal se Fred.
"Nejsi děvka, že ne?" nakrčil obočí Sanders. V následujícím momentě už ležel na zemi. Spravedlnost existuje. Kněz se zvedl a naklonil hlavu.
"Myslíte si, že sem vtrhnete, budete kolem sebe střílet, budete pokřikovat a nadávat a my vám nerozkopeme hlavu?" Přestože promluvil neutrálním tónem, váha jeho prohlášení stačila k tomu, aby "Půlnoční zabijáci" znejistěli. Sjeli pohledem všechny nepřátelské pohledy, co tam byly k vidění a s hrozbou "Když to nejde po dobrým..." rychle vypadli. Ven je vyprovázelo posměšné hvízdání. Když se vše vrátilo do normálu, Fred se ke mně naklonil a vyzvídal, koho jsem zmlátil. Nadhodil jsem, že to vlastně ani nestojí za řeč, načež jsem mu vyklopil celou odpolední historku s nenuceným vyzdvihnutím toho, jak jsem neohroženě čelil přesile. Sanders uznale kývl, Fred se chechtal, Rejč spal a Marilyn se tvářila, jako kdyby jí matka vyprávěla průběh jejího porodu. Už mi z ní fakt dost vytejkaly baterky.

Nic člověka nevytrhne z rauše tak, jako kulometná palba. Půlnoc utekla a my dál mrhali časem řečma o nesmyslech. Přišlo to znenadání, když se za nepříčetnýho hluku začala trhat stěna a tříštit okna. Střelba netrvala déle jak tři vteřiny. Někdo bolestivě nadával a všichni se začali chaoticky skrývat za nábytkem.
"Všichni v pohodě?" zvolal velitelsky Lax.
"Á, kurva!" odvětil někdo na druhé straně místnosti. "Vypadá to, že křičim radostí, ty idiote??"
"Erm..." zadrhl se Lax. "Postarejte se o něj někdo... ehm..."
"Harold je tuhej!" zabědoval Kněz.
Podíval jsem se tím směrem a snadno zjistil, že má pravdu. Kněz držel v dlaních hlavu šedovlasého padesátníka, kterému z krku přestávala sršet krev. Chudák starej, tohle si nezasloužil. Kněz, který ho znal už před válkou o něm řikal, že ten bastard dělal falešného informátora pro CIA a přenašeče pro Bledý Prapor. Vždycky to byl takovej srandovní chlapík, který přišel vhod, pokud jste potřebovali poradit s vojenskou technikou. Někdo o něm roznesl historku, že před válkou z recese vyvolal separatistickou vzpouru v nějakým malým městečku na horním toku Missouri. Přestože šlo o čistě jeho iniciativu a nikdo z pěti set obyvatel neměl páru o co běží, rozpoutal takový humbuk, že město obklíčily tanky národní gardy. Tehdy si sundal knír a tupé a proklouzl z obklíčení pod falešnou identitou argentinského obchodníka s dámským textilem. Asi teď budu někomu muset dělat problémy.
"Chceme Huntera a tu ženskou!" křičel zvenku tlampač. "Nikdo si nebude zahrávat s Půlnočníma Zabijákama!"
"Asi si přivedli kamarády..." nadhodil Fred.
Palba přišla znovu, ale tentokrát už jsme byli připraveni. Někteří odvážnější byli za barem, či leželi na zemi, ale většina nás našla bezpečí na sníženém tanečním parketu v zadní části prostoru. Kulomet vždy trochu zdemoloval interiér a utichl. Asi měli opravdu slušný nadbytky munice. Nikdo další však zatím zraněn nebyl.
"Radši by jsme měli vymyslet jak z toho, než nám to tu srovnaj se zemí." Fred byl vždycky hlava.
Kněz nabil brokovnici. "Seberem se a pudem jim nakopat prdel."
"Vsadim se, že přijdete na něco lepšího," odfrkla si Marilyn. "Třeba že se převlečete za Pretoriány a pudete jim vyhrožovat bombama."
"No jasně!" vyjekl jsem. "Pretoriáni!"
"Myslíš Barta?" zvedl obočí Fred.
"Jo! Skočim za bar pro vysílačku."
Pretoriáni dřív byla disciplinovaná vojenská jednotka pár mil za městem. Posádku čítalo několik set mužů a disponovali vším od tanků po helikoptéry. Kvůli ochraně přístavu šlo o dost nadstandardní prostředky, pokud jste srovnávali třeba s mnohokrát větší základnou v Houstonu. Když po válce zkolaboval systém velení, většina vojáků si nakradla co mohla a zdrhla. Ti, co zbyli, vykopli bývalý oficíry a založili vojenskou organizaci, jejímž hlavním cílem je projíždět se hummerama a balit ženský. Údajně i ovládají nějakou ropnou produkci v bezpečný vzdálenosti od ruin San Antonia. Bart byl náš známý. Věčně nalitý pilot, který se občas stavil udat štípnutý vojenský materiál. Dlužil mi tenkrát nějakou službičku, takže jsem doufal, že na něj bude spoleh. S hlavou u země jsem doběhl s vysílačkou do krytu. Tam jí ode mě vzal Fred a naladil Bartovu přijímací frekvenci. Vytáhl jsem sluchátko.
"Barte... Barte!!"
"Prokrista, co je?? To je Richie?"
"Jo, to jsem já. Barte, je tady něco, co bych od tebe potřeboval..."
"Špatně tě slyším, můžete tam chvíli nestřílet?"
"Potřebujem píchnout Barte! Nějaký pitomci nás tu odstřelujou!"
"Jak bych ti moh pomoct, Richie?? Nemůžu jen tak chytnout vrtulník a zmizet s nim. Kdyby to bylo tak snadný, tak už tu žádný nejsou."
"Však ty už si nějak poradit dokážeš. Dlužíš mi to."
"To to tam fakt nezvládnete sami? Prokrista..."
"Poslouchej, Barte! Maj kulomet! Máme dva zraněný a Harold to dostal nadobro!"
"Ten starej šmejd! Dlužil mi krabici devítek..."
Krátká dávka náhle roztříštila našeho maskota - velkého keramického Budhu, stojícího nad barem.
"Dohajzlu, Barte! Už to dostal i Budha! Okamžitě přileť!" Už mi trochu povolovaly nervy.
"Ty to ale nechápeš, Richie. I když seženu svolení na stroj, tak nemám druhýho pilota. Kazuhikovi dneska ženská snesla synka."
"Tak mu ode mě popřej hodně štěstí..." utrousil jsem ironicky. "To mu čte pohádky?"
"Kdepak, slaví... Teda slavil. Zdřevěněl kolem desátý a bojim se, že s nim dneska už nic nebude."
"To tam neseženeš nějakýho jinýho?"
"To se mám jako teď, po půlnoci, jít vyptávat ostatních, jestli si nejdou zalítat?? Tolik pilotů tu zas taky nemáme..."
"Barte, si naše jediná naděje, takže zvedni prdel a něco vymysli! Zatim."
"No jo, no jo... Ty bastarde..."
Rozhlédl jsem se po tvářích ostatních kolem a zjistil, že se tváří dost nedůvěřivě. Ani se tomu nedalo příliš divit. Být na jejich místě, tak mě asi chytnu za prdel a předhodim těm "zabijákům".
"To tu nemáte nějakej zadní vchod?" zeptala se Marilyn.
"Už ne. Před lety jsme ho zazdili kvůli lepší obraně objektu," vysvětlil Lax.
"Bože, vy ste fakt pitomci..."

Naše prosby byly vyslyšeny. Asi za 15 minut se ozval vzdálený hluk rotoru. Střelba mezitím dost ochabla, ale stále nám sporadicky pouštěli do fasády olovo. Škoda, že je to ještě neomrzelo stejně, jako to otravné pokřikovaní do tlampače. Lidi kolem začali sahat po zbraních a okatě se připravovat na hrdinství. Jeden srmkáč v přední části se pokusil nadšeně vykouknout z okna, ale byl okamžitě zachycený velkou svítilnou a jen se štěstím uskočil před přátelskou salvou. Sebevědomě jsem se otočil na ostatní a vykřikl, že mám plán. Kněz se na mě úkosem podíval a vyběhl k čelní stěně. Lax a další dva lidi ho následovali. Vyměnili jsme si s Fredem pohledy a vydali se za nimi. Když Bůh chce, aby jsme dneska přišli o koule, tak proč ne... Už si začínám vzpomínat, jak Kněz přišel k tý přezdívce.
Vrtulník byl podle zvuku už mnohem blíž a kulomet na podezřele dlouho utichl. Bezva. S Knězem jsme vykoukli z vytlučeného okna. V zadní části parku se motalo asi dvacet ozbrojenců, kteří teď hleděli na severozápad.
"Co to kurva..." kroutil hlavou Lax a měl pravdu.
K parku se blížila stará sovětská transportní mašina, kterou na základně měli jen tak z legrace. Na přepravní ploše seděli dva vojáci s puškami a krátkými dávkami stříleli po útočnících, osvětlených palubním reflektorem. Od těch se sice občas ozval výstřel z ručních zbraní, ale spíše se překvapeně snažili pochopit situaci. Bartova helikoptéra udělala širokou otočku, přičemž jeden ze střelců vypadl, takže se teď bezmocně houpal na jisticím laně.
"Myslíš, že je to v pohodě?" zeptal jsem se Kněze.
"Standardní vojenský postup..." odpověděl mrzutě.
Na nic už jsme nečekali a začali střílet. Půlnoční zabijáci, stále ještě vyvedeni z míry z Bartovy exhibice, zapomněli na mstu a začali mizet. Hrdý kulometčík se pokusil kulomet zachránit, ale v roztržitosti ho chytil za hlaveň... Štěstí pro něj, jestli honí levou... Bart už byl ze hry, protože zbývající voják se pokoušel pomoct parťákovi na palubu. To nám ale nevadilo. Vyběhli jsme ven a hnali poslední opozdilce až na okraj pozemku. Zamával jsem na Barta a ten se vydal zpět domů. V parku jsme zůstali jen my a dva zranění, kteří asi mezi ostatními nebyli dostatečně oblíbení. Samozřejmě, že jsme jim pomohli. Jeden pak utekl a z druhýho se vyklubal docela pohodový týpek, se kterým jsme v následujících letech zažili spoustu srandy. Až do chvíle, než odešel někam z Města, nám pak říkal, že nechápe, proč s těma frajírkama zůstával. To je ale jen taková příjemná vzpomínka na okraj.

Rest byl absolutně zdevastovaný. Kulomet zničil co mohl a trvalo nám pak dva týdny, než jsme vyměnili nábytek, opravili stěny a sehnali nový okna. Některé věci, jako Harold, či Budha, však už vrátit nepůjdou nikdy. Po tý partě jsme šli dlouho, ale než se nám je podařilo dohledat, tak vypadli z města. Je fajn vědět, že se díky tomu incidentu rozneslo, že nad náma drží Pretoriáni ochranou ruku. Odrazuje to některý agresivnější grupy v okolí. Měl jsem dost nahnáno, že mě kvůli tomu ostatní odsoudí, ale pak jsem pochopil, o co tu běží. Stejně, jako oni chránili mě, já bych chránil kohokoliv z nich. To je to, co dává člověku vědomí toho, že někam patří. Od té doby vím, že Rest není jen hospoda. Je to místo, kam se můžu vždy bez obav vrátit a sdílet ho s lidmi, kterým věřím. Dělá to svět, ve kterém žijeme, trochu snesitelnější.... a lidštější.

A chcete taky vědět, jak to dopadlo s Marylin? Dala se dohromady s Knězem. Vem jí čert...