Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Novinky ve vaultu 22.09. Překlad FOnline: Parareal do češtiny 10.03. Bayraktar Song CZ Madbrahmin Edice 21.12. Zemřel Ssyx 18.10. Překlad Fallout Nevada do češtiny 09.10. Překlad Fallout et tu do češtiny hot... Očekávané kulturní události |
 |
|
Mistr předčasné ejakulace opět zasahujeAutor: Chekotay | Komentuj novinku (13) | Tagy: Kultura | Sdílet na Facebooku V brněnské Arrakis se konala antikvariátní akce, kde jsem samozřejmě jakožto nadšený čtenář levné sovětské sci-fi ze 70. let nemohl chybět, a tak nějak bokem mi přitom za drápem zůstalo pokračování Strážců ticha, knížky, kterou jsem si svého času pořídil jen ze svatého nadšení kolektovat všechna postapo díla. Mít doma z dvojice knih jen první díl je k ničemu, neboť si tak nemůžete podložit ani židličku, i šel jsme tedy do dvojky. Přečetl jsem ji za necelé dvě hodiny a teď se s vámi podělím o své dojmy. Na rovinu, dělám to jen ze svatého nadšení mít na VŠB recenze na všechna postapo díla (a že jich není málo!), protože to jsou děsné zvratky. Recenzi na první díl (Strážci ticha) sepsal tuším Ratman (usuzuji tak ze stylu psaní a faktu, že dotyčný holodisk je pokryt vrstvou krysích chlupů) a přiklepl mu celých 7/10, což je nehorázné a svádí mne to k myšlence napsat kontrarecenzi, ovšem ještě než se k tomu dostanu, zchladím si žáhu na pokračování, jež zove Tmavý odštěpek. V originálu La sombre éclat, což by se snad dalo přeložit i jako "pochmurná záře" nebo "šerá jiskra". Každopádně v celé knize se žádný tmavý odštěpek nevyskytuje, a podivný "kalný blýskot" je tam zmíněn jen dvakrát, pokaždé v pár větách. Což je také znakem této knihy. Na stosedmdesáti stranách se ve dvou částech v jednadvaceti kapitolách (ano, vychází to kolem 8 stran na kapitolu) dozvíte dopodrobna, jakou zbraň má, a mnohem častěji, jakou zbraň nemá hlavní hrdina, co na sobě má, nebo ještě častěji, co na sobě nemá hlavní hrdinka, a jak by byli rádi, kdyby měli to či ono, ale zákonitosti světa, příběhové zvraty a pointa jsou zmíněny kdesi bokem v několika šroubovaných souvětích. Ale mělo mne varovat již jméno autora: Michel Jeury. Měla mě varovat obálka, kde na pozadí nukleárních kráterů postává vyfintěná namalovaná čůza s měděnými vlasy, broží a chlupatou podprsenkou (zcela očividně zoufalá uprchlice zmírající v Pustině). Leč nevarovala, a já se pustil do čtení. V úvodu byl shrnut děj minulé knihy, a to dostatečně podrobně, aby to stačilo i těm, kdož Strážce ticha nečetli, navíc také dynamicky a plynule, což naznačuje, že milý Michel by mohl udělat kariéru na krátkých povídkách, leč vybral si cestu románového břídila. Tak do toho: Na začátku máme důstojníka Strážců ticha s přihřátým jménem Juo (což by se španělsky nejspíš četlo "Chujo", a já mu to přeju!), který třicet let nedělal nic a pak se rozhodl dezertovat. Nemá žádnou minulost, co má, je plamenomet (což je v celém příběhu nejlepší, nejúčinnější a nejžádanější zbraň; už víme, proč šnekožrouti prohráli všechny moderní války) a autonomní obranný program, který ve chvílích krize převezme ovládání jeho těla a vytáhne ho z průseru. Popisem vedlejších efektů autor nahání stránky, kde se dá. Dále zde máme Ushaiu, což je ta čůza z obálky, mimo jiné zcela neschopná, nadutá, pyšná a sebestředná starostka jakéhosi zapadákova, kolem kterého se celý děj točí. Pak tady jsou ještě nějací ti nájezdníci, vesmířané, zmutovaní psy a zmutované kočky. Děj je zhruba o tom, že ústřední dvojice odněkud někam utíká, aby pak dlouze uvažovala, zda se nemá vrátit, což také obvykle udělá. Nebezpečí, která jim hrozí, ilustruje likvidace jejich stoupenců, nad jejich hroby si občas zafňukají, ale co, pro NPC se nebrečí. ("Vyšlo nás dvanáct a došli jsme jen my tři.. chtěla jsem být s tebou! Jsem tak šťastná!) Celá zápletka, a současně i rozuzlení, je Juovi i čtenáři odkryta ve dvou rozsáhlých monolozích (dobře, jsou to dialogy, asi takovéto: -"Odkrývám ti velká tajemství vesmíru!" -"Mohu si dát kafe?" -"Jo. A nyní pokračujeme ve velkých tajemstvích...") kdesi lehce za půlkou knihy. Hlavní hrdina je hlupák, který umí akorát nechat se nahánět kdejakým zlounem a nechat se ojíždět kdejakou ženskou, looser, jenž se neumí pořádně rozhodnout sám za sebe, a ostatní postavy jsou na tom ještě hůře. Chování všech osob je postavené na hlavu (Nájezdníci dva týdny tahají sebou zajatou ženskou a krmí ji ze svých skromných zásob, a až když je zubožená, vysílená, špinavá, smradlavá a nemocná, rozhodnou se, že ji znásilní a zabijí.) a ani svět nedává smysl (Všude jsou samí dravci - konzumenti, a žádní producenti. Celé lidstvo je vyživováno z pár skomírajících továren, které každou chvílí skončí, a nikoho to netrápí. Telepatie je něco jako krátkovlnná vysílačka, alespoň co se dosahu týče. A nájezdníci si ty své pušky vyrábějí asi nad táborovými ohni.). Postupem času se autor snaží i o nějaké moralizování a konečně přichází jediná Myšlenka, v této knize obsažená: Hibernovat všechny lidi nebylo možné, a proto se zachovala jen jejich DNA a osobnost, a připravily se přístroje, které je znovu sestaví. Zdá se vám to logické? Juovi ne, ten to považuje za genocidu, dědičný hřích, totální zlo a kdoví co ještě a raději všechny ty lidi opravdu zabije (tím, že je odmítne znovu sestavit), než aby se na tom podílel - přičemž on sám je replikovaný člověk z doby před Moratoriem. Jo... bacha, předchozí věta byla spoiler. Kniha končí zase jednou sexem, kdy si třísetletý dědek Juo nabalí jakousi patnáctku, ta k němu přijde a - zatmívačka. Jiné akty vášně jsou popsány podobně zkratkovitě, popřípadě s přehnanou komorní poezií obvyklou u spisovatelů - paniců. Knize jinak zcela chybí jakékoliv pořádné rozuzlení - v příběhu, kde se jedná o osud lidstva, nepovažuji osobní happy end stylu "žrádla a děvčat mám dost, děkuji" za rozuzlení. V průběhu čtení jsem často vzpomínal na nedávný prožitek trhání zubu, kterýžto byl zábavnější. Na druhou stranu, vzpomněl jsem si také na pamflet Mrak, a vlastně i náš pan prezident má literární sklony, takže spodní hranice hodnocení jsou vymezeny docela přesně. Když téhle knížce dám 3/10, tak je to proto, že obsahuje pár zajímavých okamžiků či nápadů, většinou jen nastřelených jaksi mimochodem v jedné větě, a že kdyby byla kondenzovaná na jednu třetinu, dala by se číst. Doporučená cena je 52 korun, skutečnou hodnotu odhaduji tak na pětinu. Tož asi tak. Ještě že jsem si pak mohl spravit chuť Nadací! :o)
|
