Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Novinky ve vaultu 22.09. Překlad FOnline: Parareal do češtiny 10.03. Bayraktar Song CZ Madbrahmin Edice 21.12. Zemřel Ssyx 18.10. Překlad Fallout Nevada do češtiny 09.10. Překlad Fallout et tu do češtiny hot... Očekávané kulturní události |
 |
|
Povídkování - vnitřnostiAutor: Bodkin | Komentuj novinku (30) | Tagy: Povídky Soutěže Madbrahmin Komunita | Sdílet na Facebooku Chekotay už utrousil dost slov o povídkování, ale myslím, že se ještě trocha rozumování ztratí. Někteří z vás si možná u čtení naši recenzí říkali: Co to pořád mají s tou pointou? Jakou zase sakra gradaci! Proč to nemá být povídka? Vždyť když vybliju nápad na papír a není to dlouhé na román, je to povídka! Naneštěstí není, což snad vyplyne z několika velmi volných a obecných definic: Povídka – je krátký (!!!) literární útvar jež sleduje jeden motiv vedoucí k pointě, která je vyvrcholením povídky. Proč jeden motiv? Protože na víc prostě není čas. Na těch pár stránkách stihnete obstojně vykreslit osud chlapa táhnoucího pouští za kapkou vody. Když do toho začnete pražit další motivy, například skrze flashbacky, rozbije se gradace. Na lepší zpracování je pak třeba větší prostor – román. Ještě dodatek - největší flák textu, který považují v Ceně Karla Čapka za povídku, má pod 90 000 znaků (včetně mezer). Motiv – neboli nápad, na kterém stojí samotné základy povídky. Je důležité si jej nerozbít dalšími motivy. Spíše je lepší, pokud máte nutkání do vašeho textu rvát nápad za nápadem, si je zaznačit a zůstat jen u toho, který se vám hodí nejlépe. Ze seznamu pak vybrat další nápad a napsat povídku jen a jen pro něj. Vezmu si znova toho chlapa táhnoucího pouští, jeho motiv je voda (či její nedostatek). Proto v povídce nebudu řešit, jaké má kvéry včetně ráží a počtu munice v zásobnících, jen se zmíním že ho tíží a už je zahodil, brnění/výbava to samé. Nebudu řešit, jestli se na něm otčím análně či orálně ukájel. Nebudu řešit, že mu zlí nájezdníci zabili štěně! Je tu jen chlap, poušť a jeho obrovská touha si smočit. Gradace – maskuje náběh na vyvrcholení. Čtenářova záda sjíždí Děda Mráz, mající 8 promile v krvi, na sněžné rolbě táhnoucí cisternu Stoličnaji. Svíjí se (čtenář, stařík si musí počkat na delirium tremens) nedočkavostí a proklíná se, že neumí číst rychleji. Nutně potřebuje vědět, co se stane. Autor to ví a využívá toho. Mazaně splétá neurčité narážky, nevyslovené hrozby, rychle běžící děj a živí čtenářovu zvědavost. V našem případě bych měl popisovat, jak se hrdinovi lepí jazyk na suchá ústa. Zjevují se mu andělé slibující brzký konec, objeví se Ďábel nabízející vodu za jeho duši. Muž leze dál, brodí se pískem, zakopne, upadá, valí se dolů ze svahu, potácivě se zvedá. Písek ho škrábe mezi půlkama. Znovu upadne. Lapá po dechu. Pozvedne oči. Před ním rozsáhlá vodní plocha... BUM! Čas na pointu. Pointa – je ukončení děje. Buď logické nebo překvapivé, nejlépe obojí. Nejoblíbenější fígl (i můj) je takzvaný úkrok stranou. Autor si čtenáře celou povídku zpracovává, říká mu jen to, co chce aby věděl. Dává mu falešné stopy a indície. Takže na konci zjistíte, že hlavní hrdina byl vlastně celý film mrtvý, všichni byli mimozemšťani, nebo že ta atomová puma byla od samého začátku plná šlehačky. Můj příklad by mohl skončit například tak, že se vysušený muž vrhne do toho jezera, bude se brodit a cákat až do středu, aby každičká molekula jeho dehydrovaného těla byla obklopena vodou. A když se osvěží a chce zamířit ke břehu, prásk! uvědomí si že neumí plavat, doprostřed se dostal jen v adrenalínovém rauši a utopí se. Konec. Konec – možná si říkáte, co to ten vořech mele. Dyť sám tvrdil, že pointa je konec! A taky že ano, za tím si stojím. Ovšem dost často se stává, že autor pointou nekončí a následují další věty, které buď mají něco předat nebo vysvětlovat. A já říkám: „To si strčte někam, tohle do povídky nepatří. Jakékoliv další slovo padnoucí po pointě je zlo! ZLO!“ Démonické zlo drolící sílu pointy, potažmo celé povídky. Pokud byla pointa slabší, doslov ji spolehlivě zabije. Jen silná pointa unese další kecy, ale i tak ji to poškodí. Takže pointa (nejlépe posledním slovem) a konec! Šlus! Vynoří se z chladivého objetí, písek, horko i žízeň jsou pro teď zapomenuty. Jde na něj spánek, oči se klíží. Nedočkavě hledí ke břehu, na který se může svalit a spát stovky let. Břeh se ovšem nepřibližuje. Stále se vysmívá někde v dálce. Nohy ochabují, ruce pálí. Polyká vodu. Klesá pod hladinu, která se nad ním uzavírá s definitivní platností. Zatemňující myslí proletí poslední přání. Kéž bych se tehdy naučil plavat. Logika – ne, nemyslím ji tak, jak to znáte z hodin matematiky. Beru to z hlediska zdravého selského rozumu. Postavy se chovají dle jejich naznačených charakterů, fyzikální jevy dle fyzikálních zákonů. Co to v podstatě značí? Že existují situace, které v tomto vesmíru (ani několika nejbližších) prostě nenastanou. Fanatický člen KKK nebude pomáhat jiným rasám a nebude na černochy pokřikovat: „Afroameričani! Snězte tyto výtečné koláče, které pro vás uvařila firma Krupp, vy Afroameričani volnomyšlenkářští v oblastí denní hygieny!“ Stejně tak světlo je rychlejší než zvuk a kulka je rychlejší než člověk! Kolikrát už člověk nejen četl, ale i viděl ve filmech (což je onen zdroj zla mlžící mysli pisálků) tenhle výblitek: První samopalník byl jen pět kroků ode mne. Vypálil dávku a minul. Další jsem se vyhnul. Rozřezal jsem ho nožem a sprintoval k nejbližšímu kameni, za který jsem se ukryl. Samopalná palba utichla, měnili zásobníky. Další oblíbenou věcí jsou logické zkraty. Autor ví, že se postavy musí dostat tam a tam. Ale nenapadne ho, jak to udělat uvěřitelně a elegantně. Proto vymyslí nějakou snadnou koninu, která hrdinům pomůže. Například najít vstup do Vaultu podle fotografie nalezené u mrtvého obyvatele onoho V. Nebo je třeba dodat příběhu více komplikací, tak se jedna z postav začne chovat proti přírodě. Viz konec filmu Nepřítel před branami. Teď tedy dochází k (slabé) pointě tohoto článku: Pokud by nám přišel text, jenž by splňoval (mou) definici povídky, sledoval solidní motiv dobře vygradován do bombastické pointy a neobsahoval žádný okecávací konec, přitom by byl plně logický a celkem gramaticky a stylisticky na úrovni, tak by snadno vyhrál. Naštěstí několik takových přišlo. Můžete se ještě těšit na dobré počtení. PS: Pokud někdo nesouhlasí se závěry, které jsem tu spáchal, ať se nebojí se jakkoliv vyjádřit, nejlépe zde, kde je více prostoru pro libovolnou polemiku. Děkuji
|
