Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Dnes ráno v 7:32 odletělo z Prahy letadlo společnosti KLM do Bolívie. Na tamní mezinárodní letiště dosedne zítra ráno ve tři hodiny SEČ. Jak vyplývá ze zprávy ČTK, bolívijský prezident se chystá uvítat letadlo osobně. Na jeho palubě totiž do emigrace odlétá velký (no vlastně je docela malý) vaultmaster Smejki. Na letenku padla celá jeho měsíční výplata, ale nedalo se nic dělat. Poté, co Česká televize odvysílala dokument, kde Smejki na rovinu vypráví o svém zmršeném dětství a přiznává, že jeho skutečným otcem je Chekotay, jenž hned v následujícím záběru představuje širokou škálu svých sexuálních deviací, včetně ukázky "nejhezších" a nejoblíbenějších pomůcek (ano, i Rektálního uzurpátoru!), začala mladému overseerovi hořet půda pod nohami. Pražané se bouřili a aby vůbec umožnili Smejkimu odlet, museli policisté sáhnout k sebevražedným protidemonstračním usmiřovacím komandům a teplometným granátům.

Stejně tak i Chekotay musel uprchnout ze své Brněnské rezidence v malebné krajince Líšeňského sídliště. Protože však nepracuje v Praze, jeho plat mu na letenku nestačil. Nehledě na fakt, že z Brna do Bolívie aktuálně žádná montgolfiéra neletí. Šikovný vaultmaster tedy unikl na sever, kde si pro cestu do exilu sestrojil ze dvou na sebe přiklopených van a kola značky Ukrajina miniponorku. Ta se však krátce po spuštění na hladinu v bouřlivých vodách řeky Sušanky potopila a exulant unikl jen tak tak se zcela promočenými teniskami.

Celá kauza má samozřejmě mnohem hlubší pozadí, můžeme jen doufat, že časem pravda vyjde najevo.

Pokud jste dnešní mimořádné zpravodajství nestihli, po Internetu koluje několik sestříhaných videjí ukazujících to nejdůležitější. Upozorňujeme, že záběry jsou to drastické a dohánějí k pláči i velmi otrlé pustináře! 

J.E. Sawyer o zbraních a pohlaví

Vážené čtenářstvo, nedávno se mi shodou okolností dostalo možnosti "betatestovat" takový menší falloutí sloupek, který vyšel v lednovém vydání literárního časopisu Tvar (domovská stránka + prostor ve Wikipedii; kam až se to Fallout nedostane, že?) v rubrice Výlov. Za možnost uveřejnění děkuji ochotnému šéfredaktorovi a autorovi v jedné osobě, jímž je Lubor Kasal, který mi momentálně výrazně pomáhá s projektem Fallout: BGE. Glosa jde odvážně napříč všemi relevantními díly Falloutu a přestože zazní spousta notoricky známých informací, něco si zde díky výsledné kvalitě textu najde asi každý.

No a jelikož nemám čas prcat se s pořádnou šablonou pro článeček, tady to máte rovnou "na dřevo".


S novým rokem začnu ve Výlovu netradičně. Na konci loňského října bylo vydáno třetí pokračování počítačové hry Fallout. A proč se o tom zmiňuji v literárním časopise? Fallout totiž podle mé­ho odhadu ukazuje, že z kdysi kratochvilného honění panáčků po monitoru by se počítačové hry mohly postupně proměnit v nový, zcela svébytný druh umění. Jenže jsou v tom háčky…

Když v roce 1997 divize Black Isle Studios společnosti Interplay vydala hru Fallout (česky Spad, míněn je spad radioaktivní), jasnozřivějším recenzentům počítačových her došlo, že vzniklo cosi mimořádného. Byl to tehdy zřejmě nejdotaženější pokus o vytvoření příběhu, do něhož hráč vstupuje, a na základě toho, jak se v něm chová, další události ovlivňuje. (Tento typ her nese označení RPG – z angl. role-playing game.) Obecně charakterizováno: recipient pasivně nečeká, co si pro něj autor vymyslel, nýbrž stává se spolutvůrcem fabule. Velký prostor je ve Falloutu dán dialogům, tj. textům. Hráč s jednotlivými postavami příběhu rozmlouvá jistěže nikoliv libovolně, nýbrž vždy si musí vybrat jednu z několika nabízených replik a podle toho mu partner v dialogu zase odpovídá a posléze se vůči němu nebo svému okolí chová. Hráči je rovněž umožněno vstoupit do příběhu v roli ženy či muže, fyzicky chatrného intelektuá­la či nebystrého svalovce, charismatického, leč nepraktického řečníka či zamlklého, leč zručného technika apod., může se chovat jako výlupek vší mravnosti anebo jako podlý hajzl – to vše ovlivňuje, kudy se příběh bude (může) ubírat. Samozřejmě že počítačová technika je zatím velmi nedokonalá, takže Fallout de facto jen naznačuje a předznamenává možný vývoj svého (budoucího) uměleckého odvětví. Koneckonců v době počátků kinematografie záběry pokropeného kropiče nebo příjezdu vlaku přece také předznamenávaly – jak dnes už víme – např. Bergmana, Felliniho, Greenawaye, Lynche, Tarkovského či Vláčila.

Fallout je nadto pozoruhodný i tím, že tematizuje budoucnost a minulost zároveň; tahle paradoxní kombinace vytváří nezvyklou a velice působivou celkovou atmosféru – „poetiku“. Někteří recenzenti hru výstižně označili jako retro-futuristické postapo. Post-apokalyptický svět budoucnosti, který „absolvoval“ globální jadernou válku, tzn. svět začínající z jakéhosi bodu nula se jakoby rozpomíná na časy minulé. Vtip tkví v tom, že ač děj příběhu začíná v druhé půlce 22. století, nejbližší předválečnou minulostí, jejíž stopy lze v onom postapu zachytit a útržkovitě rekonstruovat, jsou 50. léta 20. století. Zbytky automobilů mají karosérie z 50. let, rozhlasové přijímače jsou pouze elektronkové, počítače mají tvar rozložitých neforemných skříní, čas od času lze nalézt obrázky Elvise Presleyho či plakáty vztahující se k americké politice v 50. letech… Celá hra, včetně načítacích oken a hudby, je „dyzajnována“ v duchu právě této dekády. Tvůrci navíc do děje vnesli různé „ulítlé“ nápady, obratně do hry začlenili odkazy na umělecká díla či popkulturu, nezapomněli ani na humor a ironizaci (ba ani na ironizaci sama sebe a svého usilování při tvorbě hry).

Firma Interplay v roce 1998 vydala pokračování úspěšné hry. Do něho bylo jednak přidáno několik nových motivů, jednak se v něm pracovalo s dějovou návazností (postavy v prvním díle mladé vystupují v druhém díle jako starci, přičemž se lze pochopitelně dozvědět i něco o tom, jak události prvního dílu ovlivnily jejich život).

Poté, co se ze dvou Falloutů staly hry opravdu kultovní, firma Interplay – skoro by se chtělo říct příznačně – zkrachovala (byť krach rozhodně nezpůsobilo vydání Falloutu – naopak: mohl se stát impulzem k dalšímu rozvoji podniku, o čemž svědčí několik nedokončených projektů). Proslavenou značku nakonec odkoupila firma Bethesda a loni vydala díl třetí. Na něm je patrno, jakým rozmachem během těch deseti let počítačová technika prošla. První dojem je vskutku ohromující – původní „pohled z ptačí perspektivy“ (isometric engine) se změnil na „pohled objektivem kamery“ (first person engine) – což lze vzdáleně připodobnit k tomu, jako kdyby v románu er-forma byla nahrazena ich-formou, a tak iluze, že recipient je jednou z postav příběhu, se výrazně posílila. Bohužel posílilo se i něco jiného – střílečka. Dialogy působí schematicky, nevěrohodně, protože ten, kdo je psal, měl zjevně základní zadání: Hlavně aby to nebylo ukecaný. To, jak se hráč chová, s jakými dispozicemi do příběhu vstupuje a co jednotlivým postavám sděluje, děj příliš neovlivňuje. Zmiňovaný retro-futuristický nátěr je také dosti setřen. Invenčnost a humor se vytratily. Ne že by všecko na Falloutu 3 bylo úplně špatně, ale typická falloutovská „poetika“ jen zpovzdáli slabě bliká. O to, co je v trojce dobré, jako by se – spíš navzdory jejím autorům – zasloužily pouze díly předcházející. Na osudu celé série je tak krásně vidět past, do níž je vehnávána vlastně veškerá současná kultura. Přesně to formuloval Dan Vávra v časopise Level: „První Fallout byl dle slov jeho tvůrce Tima Caina brán vydavatelem tak trochu jako béčko, ve které management moc nevěřil. Vznikla tak opravdu fascinující hra, do níž se moc nemíchali žádní chytráci z marketingu a produkce, a přitom byla ve velmi dobrých rukou a podle toho také dopadla – naprosto fantasticky. Fallout je exemplární příklad toho, že vskutku geniální a revoluční díla vznikají bez dozoru marketingových a producentských chytráků řídících se průzkumy trhu a prodejností, a bohužel i toho, že jakmile se jich tahle pakáž chytne, jde to všechno do kytek.“

Lubor Kasal
Literární obtýdeník Tvar, č. 1/2009, rubrika Výlov

Michal Rybka, Chuck Norris české herně-publicistické scény, se rozepsal o apokalypse, atomu a podobných krásách všedního života! Jak rozkošné! Jsem dojat. :-)

Podívejte se na nějaký zeleně propagandistický film, jako je německý Mrak. Na jeho základě si pak můžeme ukázat, co NEDĚLAT.

Nepanikařte! V případě jaderné havárie většinu úmrtí způsobí panika, davová hysterie a vaše špatná rozhodnutí. Pokud nemáte přesné informace o kontaminaci, je bezpečnější zalézt domů než se někam pokoušet ujet, neřku-li přímo utéct.

Pokud by nám někdo bratrsky nadělil atomovou pumu, zabíjel by žár, pronikavá radiace a tlaková vlna. V případě jaderné havárie tyto faktory téměř kompletně chybí a zůstává hlavně radioaktivní spad. V takovém případě je nejbezpečnější schovat se ve sklepě, pokud nemáte sklep, pak co nejvíce uvnitř budovy.

• Michal Rybka: Apokalypsa v průběhu dějin
• Michal Rybka: Apokalypsa podle moderní kosmologie
• Michal Rybka: Jak přežít jadernou katastrofu

Bohužel, nad nekritickým článkem Třetí Fallout ve třech rozměrech - Hurá od jistého Ondřeje Novotného už se tak dobře mentálně masturbovat nedá, protože plantá dohromady hrušky s jabkama, křečovitě se snaží udržet čtenáře přinejmenším u kolen (na což nemá) a celkově mu uniká, v čem vázne skutečný problém určitých individuí s Falloutem 3, potažmo Bethesdou, takže si z článku odnesete patrně tak akorát blbou náladu. Tak už to ale na stránkách, kde část příspěvků tvoří materiály přejaté z relativně kvalitního papírového časopisu a o část se postará pár agresivně průměrných přicmrdávačů, bývá, right?
Autor, Fallouta evidentně neznalý (researchem taky nepřesvědčil), kupříkladu úplně kašle na "detail" typu hloubka a úroveň herních dialogů ve srovnání s předchůdci a vlivu nutnosti mluveného slova, jenž dialogy evidentně dekadentním způsobem zredukovalo na úkor akční a explorativní složky, která není, nebyla, ani nikdy neměla být středobodem "true sequelu". Ale hlavně, že jaderný überkanón dává epický bomby, ruce a nohy lítají kolem jak v tombole, ruiny se správně lesknou a kozy skáčou pěkně podle not reálný fyziky... Evolúcia áno, revolúcia nie!

Ukryt pod vínem pokrytými kopci Arhského údolí, platil enormní nukleární bunkr za jedno z největších tajemství západního Německa během studené války. Nyní je část bunkru otevřena veřejnosti. Je to 20 minut pěšky z ospalého turistického města Arhweileru do vlnitého kopce ke vchodu do nového vládního centra dokumentace bunkrů. A 9 metrů vysoká betonová zeď, značící vchod do muzea, mezi vinice a lesy Arhského údolí rozhodně nezapadá.

200 metrů originálního podzemního bunkru, který vede 19 kilometrů (12 mil) pod svahem hory, bylo obnoveno do původního stavu jako muzeum.

Malé ukázkové místnosti se větví z centrální chodby bunkru. Každých pár metrů září červený nápis, který varuje lidi, že pokud se nouzové sirény vypnou, měli by okamžitě odstoupit od početných těžkých ocelových dveří, lemujících celou délku chodby.

(...)

„Bunkr byl součást systému nukleárních výhružek obou stran,“ komentuje roli krytu Mausbach. „A naše děti vůbec neví, co to pojem Studená válka vlastně znamená, takže si myslím, že je důležité je informovat a nechat je to prohlídnout na vlastní oči.“
Navzdory tomu, že byl bunkr postaven pro případ katastrofy, má bývalý technik Paul Gross šťastné vzpomínky na časy v krytu, kdy posádka byla “jako velká rodina”. Vysvětlil, že pouto bylo posíleno i tím, že všichni sdíleli ten samý problém: „Museli jsme pracovat tajně mimo naše rodiny.“

Přesto tu je jedna stinná stránka Groosovy práce. V případě vážného útoku by byli technici jako Gross očekáváni v bunkru, což by znamenalo nechat jejich rodiny a milované venku čelit následkům.
„Byli byste tam v bezpečí a nevěděli byste, co se děje venku – jsou [vaše žena a děti] naživu, co dělají a jak to zvládají?“ řekl. „Musíte to zvážit.“